Texty: ČERNÍK, Roman: Inscenace doporučené a nominované z Loutkářské Chrudimi na Jiráskův Hronov 2009 - Krvavé koleno. Amatérská scéna 2009, č. 4, s. 32 - 34 (převzatá recenze z deníku LCH Valderon).

Tate Iyumni Praha: Krvavé koleno
Je radostné zažívat divadlo, je radostné nechat se unášet, okouzlovat obrazem, hrou, umem a sdělením. Děkuji Velkému Manitou, že lidé kmene Tate Iyumni mají rádi loutkové divadlo. Krvavé koleno, se kterým do Chrudimi letos tito indiáni přijeli, se opravdu povedlo. Publikum nadšeně aplaudovalo, na schodech při odchodu ze sálu i při diskuzi se mluvilo i o dojetí, dokonce o slzách. A čím že to bylo?
Klíčovou se zdá opravdová, v Chrudimi letos trochu málo viděná důvěra v možnosti loutky a vůbec výtvarného sdělení. A když se tato důvěra, propojená s precizností provedení a nasazením ve hře, opírá o výborný autorský text, je na zážitek zaděláno. Myslím, že stojí za to připomenout si kvalitu textu, který citlivě a promyšleně naplňoval kompoziční stavbu zvoleného žánru – hororu s výraznou lyrickou linkou (evokuje nám Ludvíka Aškenázyho, Tima Burtona nebo dokonce Stefena Kinga či Gustava Junga – ale nejspíš všechny zároveň). Dobře připravený text nabídl srozumitelné a emocionálně nevtíravě silné sdělení o hodnotě lásky pro člověka. Lásky, která může mít různé podoby, od hry na nástroj, přes lásku ke kočkám, „špeku“, až samozřejmě k lásce mezi lidmi (asi je dobré připomenout, že ani ti, co mají svůj kumbálek třeba v nástroji, nejsou nelidští, ale naopak mají chuť být s ostatními či jim rozhodně pomáhat). Pokud se takovéhle lásky nedostává, pak samozřejmě Krvavé koleno má co požírat, a že se pohřebáci mají co otáčet, vidíme v úvodu jasně. Je příjemné sledovat, jak je princip dětské hry rozvíjen v působivou osu celé inscenace, jak dětské herní zaklínadlo působí jako varovné memento (posíleno „božím okem“ měsíce) nad každým záchvěvem slábnoucí „čisté“ lásky. Nelze opomenout, že inscenovaný text má i velmi dobrou jazykovou formu (např. monolog vědmy, „český“ text cikánského songu – škoda, že ne všemu bylo při zpěvu rozumět).
O funkční, precizní a nápadité scéně i promyšleném zvukovém plánu budou psát kolegové a tak jen pár drobností k přemýšlení (jsem přesvědčen, že padnou na úrodnou půdu). Asi by bylo užitečné přemýšlet o drobné filigránsky přesnější stavbě vrcholící dramatické situace, kdy František v hororovém napínáku musí najít svou milou a musí ji zachránit. I sama záchrana provedená skutečnou fyzickou rvačkou Kolena a milenecké dvojice až materiál praští, je asi příliš nahrubo, rozhodně není důvod ji zdvojovat. Ale to jsou jen drobnosti, jimiž možná lze ještě posílit katarzní výdech spokojených diváků o čistou radost z dokonalého naplnění formy.
Roman Černík