Texty: HULEC, Vladimír: Apostrofem praštěné divadlo. Amatérská scéna 2009, č. 4, s.47 - 49.

Apostrofem praštěné divadlo

Vladimír Hulec

Již pojedenácté se konal ve dnech 27. června–1. července pražský mezinárodní festival nezávislých a amatérských divadel Apostrof. Hrálo se pětkrát v hlavním sále Divadla Na zábradlí, jednou na jeho komorní scéně Eliadova knihovna a sedmkrát v nedalekém Divadle Disk. Celkem tedy třináct představení souborů z Brazílie, Polska, Německa, Jižní Koreje, Maďarska, Sýrie, Rumunska, Slovenska, Itálie a po dvou z Ruska a České republiky. Vedle toho ještě proběhly čtyři dopolední a raně odpolední dílny (zhruba od 10 do 14 hodin). Jedna výtvarná: čtyřdenní Konflikt a krize na jevišti dánského scénografa Petera Rafna Dahma, a tři zaměřené na fyzické divadlo, práci s tělem a pohyb: čtyřdenní Rozvíjení vnitřních procesů v Německu působícího Brazilce Mauricia Schwaba Velosa, třídenní Interkulturní dialog Kolumbijce Josue Gabriela Santamaríy Pereze a čtyřhodinová Divadelní improvizace performerky a profesorky herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka Evy Elxy.

Amatérství jako princip
Podrobný výčet festivalových aktivit není ode mne náhodný. Stojí za to upozornit na partu nadšenců rekrutující se vesměs z pražského amatérského souboru Lucerna, která v roce 1999 založila a ve svém volném čase bez jakéhokoli honoráře dokáže vystavět takto monstrózní mezinárodní divadelní akci. Její úroveň je po organizační stránce obdivuhodná. Zahraniční soubory mají každý svého osobního, angličtinu a často i jejich jazyk znalého (studujícího) průvodce, po představení se konají krátké diskuze se souborem tlumočené (opět nadšenými studenty) do a z angličtiny (měl jsem tu čest je moderovat), konají se dva – úvodní a závěrečný – večírky s milým malým rautem, po každém představení diváci mohou hlasovat (skvělé – průměrné – špatné) a nakonec se dle těchto hlasů udělují divácké ceny. A úroveň festivalu je vysoká i po umělecké stránce.
Organizátoři nerozdělují soubory na amatérské, profesionální, studentské či kdovíjaké jiné. Nezajímá je ani, zda jde o činohru, výtvarné, pohybové, hudební či multižánrové představení. V charakteristice festivalu uvádějí – vedle amatérského divadla – ještě nezávislé divadlo. Toto označení je myslím zásadní a čím dál významnější. Je sice velmi nejasné, jak tuto kategorii charakterizovat, nicméně je asi nejpřesnějším vyjádřením toho, kdo se na festivalu prezentuje a jak. Akram Staněk, umělecký ředitel festivalu, k tomu na konci akce řekl: „Jsme amatérský festival z toho pohledu, že podmínkou je chuť na našem festivalu hrát, otevřenost vůči ostatním, snaha o dialog a setkávání. Umělecké nároky i organizační zajištění ale máme – nebo se aspoň snažíme mít – profesionální.“ Líbí se mi takový přístup.

Nejpřitažlivější byla exotika
Už samotný výčet zúčastněných zemí je fascinující. Kdy naposledy (či vůbec) jste mohli u nás vidět divadlo z Brazílie, Sýrie, Jižní Koreje? A nejen to – všechna tři představení by se s přehledem mohla účastnit hlavního programu jakéhokoli profesionálního divadelního festivalu nejen u nás, ale třeba i v Avignonu, Vídni či Edinburghu. Brazilce ze souboru Grupo de Teatro da Poli ze Saõ Paula jsem bohužel jako jediné neviděl, musel jsem na premiéru Veselých paniček windsorských na Pražský hrad, tak jen zprostředkovaně: Inscenace Bezedno vznikla metodou postdramatického procesu Hans-Thiese Lehmanna, jehož principem je „vyprávění bez příběhu“. Soubor využívá ve své tvorbě také tzv. osobní divadlo, hereckou metodu docenta divadelních studií na univerzitě v Saõ Paulu Antonia Januzelliho, blízkou avantgardním divadlům 60. let. Tématem byl život a práce českého židovského filozofa Viléma Flussera (1920 1991). Působivé divadlo spoléhalo na fyzický účinek polonahých těl, vysokou hudebnost a dynamičnost.
Dokonalou ukázku precizního asijského divadla přivezl soubor Changpa ze Soulu. Patří k řadě tamních nezávislých, experimentujících scén, existuje již asi třináct let a jeho členy jsou absolventi divadelních škol. Jako inspiraci k výjevům z novodobé korejské historie si režisér Seung Hoon Chai vzal slavnou inscenaci Wielopole Wielopole Poláka Tadeusze Kantora. Inscenaci nazval podle svého rodného kraje Doodri, Doodri. Obdobnou metodou kroniky jednoho místa a jedné rodiny oživoval „mrtvou“, ještě však nezemřelou minulost posledních zhruba padesáti let. Na začátku leželi drahný čas před diváky herci zcela bez hnutí, rozházeni po celém jevišti jako opravdoví mrtví. Velmi pomalu a postupně ožívali či byli oživováni a někteří z nich zase umírali. Skvělé líčení, precizní fyzické herectví včetně používání hlasu, naprostá soustředěnost, kruté obrazy vraždění, znásilnění, bolesti, spousta silných metafyzických symbolů včetně smrti a křesťanského kříže se do diváků doslova vrývaly. Fascinující představení, podle mne nejlepší inscenace přehlídky.
Podle diváckých ohlasů však skončila na místě třetím. To první – což znamená automatické pozvání na příští ročník festivalu – získalo duo syrských herců Nawara Bulbula a Rameze Alaswada za jejich autorskou hru Samotka. Svou nezávislou skupinu nazývají Al-Khareef Theatre, působí v Damašku a patří k nemnoha plně profesionálním divadelním souborům v Sýrii. Nelze se však příliš divit, vždyť divadlo euroamerického stylu tam má ani ne stoletou historii a nezávislé skupiny se začaly formovat zcela nedávno, vysvětlovali sami herci. Textově náročná hra zachycovala modelovou situaci vězně a jeho věznitele, ovšem nahlížena byla z mnoha nečekaných úhlů a s nekonvenčními charakteristikami obou postav. Ač jej fyzicky krutě mučí, je vězeňský dozorce vlastně „jen“ úkol splňující úředník, který jinak žije v souladu s božími zákony a svého vězně ve volných chvílích učí ke zkouškám k maturitě. A vězeň, ač je zavřený za své přesvědčení, je hodný člověk, ale v podstatě slaboch a zbabělec. Hra by jistě stála za překlad. Svou bezvýchodností, bezpředsudečností a syrovostí tak trochu připomínala Mrożkovy Emigranty. Velké herecké nasazení a absolutní souznění s textem (byť se hrálo v syrštině a bez překladu) zřejmě diváky uhranuly.
Druhé místo z pohledu divácké ankety získalo další výrazně na slovu postavené představení, ovšem s osobitým výtvarným – především světelným působením. A opět šlo o text autorský a provokativní: hra Zamilovaný Hitler se zabývá oidipovským komplexem Adolfa Hitlera a jeho vztahem k ženám a sexu. Z pohledu freudovské psychoanalýzy prostupuje do jeho neznámých vrstev podvědomí. Sledujeme několik posledních dnů jeho života v berlínském bunkru až po jeho svatbu s Evou Braunovou. Hitler i po své smrti žije dál – v dalších světových válkách, jež se v krátkých šotech promítají na svatební šál Hitlerovy ženy Evy Braunové, zatímco Hitler pod ním mizí. „Hitler je v každém světovém vůdci,“ vysvětlovali tento konec v diskuzi oba tvůrci – herec Městského divadla v Kišiněvě Dumitru Acris a režisér Národního arménského divadla v Jerevanu Suren Shahverdyan. A proč hrají rumunsky a pod hlavičkou Teatrul Tony Bulandra z rumunského města Targoviste? „Sešli jsme se na mezinárodním festivalu Babelfest, který pořádá právě Divadlo Tony Bulandra, tam se domluvili a nakonec tam dostali i grant,“ vysvětlil režisér Shahverdyan po představení. „Téma jsme studovali do hloubky a využili jsme i řadu neznámých či méně známých skutečností.“ Opět by asi stálo za to text přeložit do češtiny. „Hrát Hitlera je výzvou pro každého herce,“ ukončil setkání Dumitru Acris.

Suma sumárum
Rád bych v popisu představení a různých souborů a přístupů k divadlu pokračoval. Kdo však na Apostrofu nebyl, těžko si jen ze slov udělá opravdový obrázek. Vynikající byla Kompánia Színház z maďarského lázeňského městečka Budakeszi. Jde o dlouhodobě existující experimentální scénu zaměřenou především na tanec a pohyb, Apostrofu se zúčastnila již potřetí. Oproti minulým, ryze tanečním zpracováním Shakespeara (Romeo a Julie, resp. Othello) však tentokrát přivezla trochu moc na slovu postavenou, směrem k postmodernímu kabaretu a černé grotesce zaměřenou úpravu Shakespearova Snu noci svatojanské z pera německého dramatika Botho Strausse (jeho úprava se jmenuje Park, je z roku 1984 a česky zatím nevyšla). Tříhodinové představení bylo nad síly nemaďarsky rozumějících diváků. Nevyužívání titulků byla myslím jediná výraznější vada na festivalové kráse. Obdobné neporozumění totiž postihlo řadu dalších účastníků včetně libého trnavského Divadelního studia Disk s život rekapitulující inscenací Blaho Uhlára Nádech. Pracoval totiž s tolika rovinami, divadelními formami, žánry a odkazy, s drsnou jízlivostí a laskavou ironií, že jazyka neznalý divák snadno podlehl dojmu, že jde jen o blábolivé, ochotnické snažení podivných starců a začátečnické pokusy mladých adeptů a adeptek herectví. Většina diváků festivalu jsou totiž cizinci, slovenštiny pochopitelně neznalí. Čechů najdete na – vesměs zaplněných představeních sotva třetinu.
Čechů najdete i ve festivalovém programu málo. Letos se účastnily dva – shodou okolností brněnské – soubory: Služebníci lorda Alfréda s pohybovou groteskou Martiny Krátké Spíš se mnou? v podání tří absolventů ateliéru Ctibora Turby na JAMU Brno, Sáry Venclovské, Romana Blumaiera a Alexandra Stankova, a v českém amatérském hnutí již známější Cyranovy boty s choreografií Věry Bělehrádkové Větve téhož stromu, tentokrát (oproti Šrámkovu Písku, kde jsem choreografii viděl poprvé) interpretované samotnou autorkou. Oba soubory působily podobně – snaživě, ale zatím bez originality a výrazné herecké či taneční osobitosti. V kontextu festivalu zapadly do (pod)průměru. Spolu s Rusy, Poláky a možná i Italy, byť jim možná křivdím. Jejich Pinocchio byl totiž tak trochu kantorovským divadlem smrti. Jen trochu zmateným. Ovšem i takové pokusy a soubory na festival patří. Právě pro konfrontaci, inspiraci a poznávání omylů a cest.
A jak se soubory na festival dostanou? Vybírá je dramaturgická rada a podmínkou je, že na akci budou hrát zdarma, cestu si uhradí z vlastních zdrojů a zůstanou po celou dobu festivalu. Organizátoři zajistí jen zdarma ubytování, malé diety, techniku a volný vstup na celý festival. Pro české účastníky téměř nepřekonatelné amatérství. Snad jedině Bílé divadlo z Ostravy, kostelečtí Šviháci anebo pražský Kámen jsou divadlem takto „apostrofně“ praštění. Anebo se mýlím?