Texty: AS 2002, č. 1, s. 11 - 12, Lenka Lázňovská.

Horažďovice 2002 – ve znamení smíchu

Letošní Západočeská (pro Plzeňský a Karlovarský kraj) oblastní přehlídka přinesla šest inscenací. Tedy o jednu více než v loňském roce. Chtělo by se říci nových, to však platí jen částečně, neboť Ten, kdo utře nos G. Feydeaua v podání souboru z Horšovského Týna prošla úspěšně už celostátní soutěží venkovských divadelních souborů a na Krakonošově divadelním podzimu 2001 získala doporučení na letošní Jiráskův Hronov. Tradiční pořadatelé (Kulturní středisko v Horažďovicích, SČDO a Divadelní studio D3 Karlovy Vary) mohou být s letošní úrovní spokojeni. Jedna velmi dobrá inscenace a žádný propadák. V každé mohla porota (Máša Caltová, František Hromada a Lenka Lázňovská) něco ocenit. Nejvíce zazářilo herectví. To však u zkušených západočeských souborů nepřekvapuje. Překvapení se však přesto dostavila. Rozhodně jím byl mladý středoškolský soubor HOP–HOP z Ostrova a zejména domácí soubor. Ten se na přehlídce objevil po deseti letech a považte, ve vlastních řadách našel i režisérku. To mi v českém úhoru přijde jako úplný zázrak. Sluší se připomenout téměř na každém představení plný dům, ani to není samozřejmostí. Z hlediska žánru, až na úvodního Bruncvíka, vládla v Horažďovicích komedie, od frašky až po grotesku. Co tedy bylo k vidění.
Jiří Pálka – Irena Konývková: Bruncvík (soubor HOP–HOP Ostrov).
Pálkův text podle kroniky o rytíři Bruncvíkovi, který odchází do světa hledat něco, čím by zachránil českou zemi, otevřel mladému souboru velký prostor pro divadelní tvořivost. Díky svému pohybovému a zejména hudebnímu vybavení (soubor si odnesl cenu za zvukovou a hudební složku inscenace) jej také využil. V poloaréně, skládající se z hracího kruhu a prostoru kolem něj, se formou epického divadla, v němž roli vypravěče a glosátora převzal chór, který se někdy mění na dramatickou osobu, sledujeme strastiplné putování rytíře. Je zajímavý všude tam, kde soubor sahá po imaginárních prostředcích a kde např. zajímavými pohybově tanečními scénami oslovuje fantazii diváka. Příběhu samotnému však chybí dramatický tah a zobrazení vztahů mezi postavami. To platí i pro Bruncvíka a jeho věrného lva. Ostrovští mi vyprávěli, že právě tady se inscenace po premiéře, která se konala pouhý týden před přehlídkou, nejvíce proměnila. Reagovali tak na kritiku, že vztahy jsou příliš vřelé. Takže nakonec nezbyly žádné. Rovněž je třeba dát si pozor na to, že se dramatické konání občas stává pouhou ilustrací vyprávění (např. v klíčové scéně, kdy se Bruncvík rozhoduje, zda vezme sebou lva). Některé situace jdou do podrobností, jiné mají jen obecnou polohu. Např. podrobně jsme seznamováni s tím, jak se Bruncvíkovi daří u královny Afriky, avšak jak se dostal k meči, který umí setnout hlavy všem nepřátelům českého království, se nedozvíme. Abrakadabraka a meč je tady. Chce to prostě více pracovat s příběhem, což znamená jít nad Pálkův text. To vše v silách nadějného souboru a jejich vedoucí Ireny Konývkové rozhodně je.
Georges Feydeau: Brouk v hlavě (divadelní soubor Horažďovice).
Jedna z nejvíce hraných frašek potřebuje dobrou režii, která by postavila situace s tahem a alespoň v hlavních figurách vyžaduje dobré hráče. To vše Horažďovičtí trochu překvapivě měli. Režijní debut herečky souboru Marie Šťastné prokázal její talent. Kromě základních situací navymýšlela spoustu špílců až gagů, které komedii opepřily. To k dobré frašce patří. I když soubor je herecky nevyrovnaný, podařilo se mu dobře obsadit hlavní figury. Vynikli Jiří Horák jako Kamil a Jaroslava Chalupná jako Marcela. Pokud jde o dvojroli Viktora a sluhy Boutona, pak tím, že režisérka místo craizy situace vymyslela craizy figuru (Bouton je silně retardovaný, což je mimo logiku příběhu), dramatickou stavbu příběhu oslabila. To je však jediná vada na kráse tohoto Brouka v hlavě. Prospělo by větší použití ostrých střihů tak, aby jednotlivé situace dozněly, a více kontrastů. Na to, že jde o první režii a soubor poměrně dlouho nic nedělal, klobouk dolů. Marie Štastná za režii a Jiří Horák za herecký výkon si odnesli ceny.
Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů (Divadlo bez zákulisí Sokolov).
Režisérka Rita Jasynská, absolventka divadelního institutu v Kyjevě, napsala o své inscenaci, že její smysl najdeme především v dialogu, zejména pak v detailu dialogu. Nečekejme prý hru o jedné hlavní roli, ale nalezněme hru komediální plnou osobitých rolí. My jsme však zhlédli postmoderní inscenaci, v níž forma zcela zatlačila do pozadí obsah. Hra ve hře, plná šermířských soubojů, inspirovaná muzikály a hudebními komediemi, zcela rezignovala na komedii charakterů. V některých figurách použila vysoce stylizované herectví s komickou nadsázkou. Nejvíce je to patrné na postavě Pantalona v podání zkušeného a dobrého herce Petra Buriana. Od rudého kostýmu se zrzavou rokokovou parukou po kňouravou řeč a cupitavou chůzi. Ubohý a směšný je tento Pantalone, avšak vystřižený z jiného kusu. U Trufaldina snad jako výraz jeho jiného dialektu použila režisérka šišlání. Temperament a energie však není důraz a nadsázka by neměla ústit do karikatury. Jedinou skutečně živou postavou, kde najdeme i charakterový kontrast, byla Smeraldina Bětky Somorovské. Režisérka komedii rozehrála po celém prostoru divadla, kromě jeviště se hraje na balkoně, mezi diváky apod. To, co bylo aranžováno pro domácí scénu s jiným prostorovým řešením, však v sále Kulturního domu v Horažďovicích moc nefungovalo a podobně jako pohybové a hudební vložky hru retardovalo. Slovo rozhodně nebylo podstatným prostředkem a děj byl podřízen formě. Takže např. v proslulé scéně s pudinkem, kde paní Beatrice alias Frederico poručí dvě paštiky, takže na hladového sluhu Trufaldina opět nezbyde, ten v rozporu s logikou příběhu začne kolovat s početnými mísami, neboť soubor chce využít komparsu číšníků a číšnic. Škoda, snad někdy příště.
Georges Feydeau: Ten, kdo utře nos (Divadelní soubor MKZ Horšovský Týn).
Režisér Václav Kuneš umí udělat frašku, a to od hereckých prostředků až např. po řešení scény. V Horažďovicích však tomu zejména v prvním dějství chyběla lehkost, komediální šarm. Bylo to jakoby důkladné, avšak pomalé realizování zákonitostí frašky, jemuž chyběly špílce, gagy, které by přinesly vzruch a koneckonců i smích v hledišti. Ten se dostavil, když omylem a z nešikovnosti zaskakující služky upadl závěs. Vzruch přinesly pouze výstupy Maggy Soldignacové v podání Hany Žákové. Odnesla si za svůj výkon právem hereckou cenu. Po přestávce se soubor vzpamatoval, začali reagovat i diváci a komedie se postavila na nohy. Přesnější temporytmus, zajímavé komické nápady (např. přesná pohybová charakterizace postav jdoucích během přestavby scény do hotelu), exponování a pointování situací. Jasný byl vztah postav a motivace jejich jednání. Na to, aby se vše zachránilo, to však nestačilo. Podle slov V. Kuneše to byla zatím nejhorší z dosud realizovaných cca dvaceti repríz. Inu není každý den posvícení.
Tulio Pinelli: Zlatá blecha (Divadelní studio D3 Karlovy Vary).
Italský scénárista není příliš znám jako dramatický autor. Proslavily jej totiž filmové scénáře ke stěžejním dílům italského neorealismu. Např. k Felliniho filmům Silnice a Gabiriiny noci. Zlatou blechu si jako filmový scénář dovedu představit. Pracuje totiž s detailem (mám na mysli kresbu jednotlivých postav) a v podstatě jednou dramatickou situací. Vstupujeme do plné hospody, do všedního a trochu nudného života hostinského, jeho rodiny a hostů. Autor nabízí dva dramatické zvraty, když vstoupí Cizinec, pán zlaté blechy, a s ním naděje na něco lepšího, a dále po jeho domnělé vraždě, na níž se domluví celá hospoda (jsme slušní lidé, ale utéci nám nesmí) a fyzicky provede hostinský. Říkám-li zvrat, pak mám na mysli proměnu temporytmu, neboť to je hlavní problém karlovarských a jejich režiséra, zkušeného Petra Richtra. Ten plyne jako bychom viděli severské drama, nikoliv komedii s absurdními prvky situovanou do temperamentního italského venkova. Nesáhli rovněž k přesnější charakterizaci postav, které by poté ozřejmily jejich motivace. Přitom např. postava matky nabízí hlubší psychologii – váhá mezi přirozeným pudem ochraňovat dceru před cizincem a poslušností k manželovi podpořenou stejnou touhou po lepším životě. I tady mohla porota udělit hereckou cenu Viktoru Braunreiterovi za roli Cizince.
Jan Kraus: Nahniličko (DS Žumbera Plzeň, tvůrčí skupina Skoronarváno).
Na závěr přehlídky přišlo to nejlepší. DS Žumbera, režisérka Kristina Kohoutová, podpořená dobrými hereckými výkony všech, udělali grotesku jako obraz spodiny vyrostlé z trosek totalitního režimu, vyváženou ve všech složkách. Režie zvolila jako princip kontrast a detail, které v jednotlivých situacích i v sevřeném tvaru šly nad text, tj. umocnily jej neotřelými prostředky velmi vynalézavě pracujícími s ošklivostí a hnusem a banalitou jako estetickým kódem. Uchvátil Ladislav Synek v roli Třetího, který syrovost ostatních vyvažuje určitou křehkostí a něhou. Ve svých výstupech pracuje s detailem a přesnou temporytmickou výstavbou. Mám zejména na mysli jeho mazlení se zanícenou nohou, na níž si může dát pouze máslo nebo sádlo. Dramatický tah celé inscenace i jednotlivých situací jí dokáží dát rafinovanou zajímavost a dávku komiky. Důkazem byly salvy smíchu v hledišti. Inscenace si odnesla cenu za režii, postavu Třetího a byla nominována na Národní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.
Lenka Lázňovská