Texty: AS 2002, č. 1, s. 10 - 11, Vladimír Zajíc.

DRUHÉ KEJKLOVÁNÍ S DAČICKOU THÁLIÍ

Pořádalo MěKS Dačice, město Dačice, Otakar Tesař s DS Tyl Dačice, za masivní podpory sponzorů, které nám s laskavostí a humorem až do posledního okamžiku přehlídky neustále připomínala Lenka Tesařová pod modravým erbem města. Lektorský sbor: Marie Kotisová, Milan Schejbal, Vladimír Zajíc.

DS Vltavan Týn nad Vltavou - A.P. Čechov: DOBRÝ KONEC, JUBILEUM. Jevištní realizace se pokusila jít cestou vtažení diváků do příběhu, a to jak přímým oslovováním publika, tak výběrem hereckých prostředků. Týnečtí zvýšenou gestikou těla a mimikou směřovali k ukazování a demonstrování co se s postavami děje, co chtějí, a jak na průběh situace reagují. Tento záměr však nebyl naplněn, neboť povětšinou absentovala naléhavost času a tlak okolností na jednání postav, střet zájmů zůstával více v rovině slovní informace než ve slovním a fyzickém jednání, a vše povýtce probíhalo v jedné rovině významové i temporytmické. Scházelo zaujetí postojů, nárůst postojů a proměna postojů, což je u výkladu textů A.P. Čechova důležité. Soubor z Týna, jak vyplynulo při rozpravě, naštěstí tohle všechno ví, ale zatím se mu ještě nedaří záměry naplno jevištně artikulovat.
DS J. K. Tyl JČE České Budějovice - J. Šotola: MOŽNÁ JE NA STŘEŠE KŮŇ. Na začátku se sluší povzdechnout, že kdyby režisér či realizační tým důsledněji a důkladněji přečetli text vzhledem ke zvolené koncepci výkladu a provedli náležité úpravy, mohli jsme být svědky zajímavé inscenace, která by prezentovala laskavost, tolik potřebnou v mezilidských vztazích. Kromě laskavosti by si na své přišlo též porozumění, respektování individuality, nadhled a svérázná člověčí hravost i hrdost. Ne že bychom toto z inscenace neodečetli, ale laskavost občas sklouzla do plačtivosti, respekt s hrdostí pokulhávaly, zato přibylo expresivních projevů v okamžiku bezradnosti. S tím souvisí i výběr hereckých prostředků, neboť bylo použito několik druhů stylizace, které vyznění postav i situací logicky defragmentovaly a zamlžovaly. Nejpřesnější a nedůslednější vzhledem k výkladu postav - a směrem k výkladu celku - si vedli představitelé Johana, Andy a Fandy, kteří v důsledku nesli celé poslání bez kontrapunktů přináležejících protihráčům. Škoda, že plné neuvědomění si, cože to za text má soubor v ruce, vedlo k nenaplnění nabídnutých ambicí. Místo možné plnokrevné hořké komedie s mrazivě opravdovým patosem - že nikdo není nahraditelný a že život stojí za to žít - jsme byli svědky spíše žánrového realistického obrázku.
DS Čelakovský Strakonice - C. Laufs & W. Jacoby: PENZION SCHÖLLER. Fraška německé provenience a specifického humoru nabízela možnost zažít 90 minut smíchového uvolnění, kdyby... Kdyby byla celá řada. Od pamatování textu přes srozumitelnost mluvního projevu až k jevištní artikulaci záměrů a cílů postav a způsobů, jak cílů dosahují či ne. Vnější charakterizace postav - docela nápaditá - přestala v průběhu inscenace být prostředkem a stala se nic neříkajícím cílem. Vše bylo stejně tlustě podtrženo, takže i v jednoduché frašce se ztrácelo co je určující a co vedlejší, významy se slily dohromady jak osprchované vodovky, a smysl unikal. Stručně řečeno, platí že se převážně tlačilo na pilu a vyráběl humor někdy až pitvorný, přičemž se soubor pravděpodobně bavil více než publikum. Paradoxem je, že představitelé Ulriky a Evžena, kteří jediní dokázali udržet postavu v přesných a významově akcentovaných mantinelech, se vzhledem k celku zdáli jako by byli mimo, prostě, stali se nezařaditelnými. Přitom právě oni ukazovali, kudy by mohla fraška směřovat. Nutno ovšem říci, že střihem provedený závěr je skvělý nápad, jak ozřejmit, proč se tento titul právě dnes hraje. Škoda, že se takto nezachází s předchozím celkem.
DS Lannovka České Budějovice - M. Ramløse: ČTVRTÉ PŘIKÁZÁNÍ. Inscenace přinesla model vztahů v rodině. Ukázala, jak dobré úmysly a předávání vzorců chování se mohou zvrtnout na cestu do pekel, prostě se ptala - i když poněkud černě - po smyslu a principech výchovy. Kdysi text inscenoval DS Tyl Rakovník, a to z pohledu dospělých, kteří zkoumají jak bylo a co bylo. Tentokrát jsme byli svědky pohledu dětského provedeného dětskými interprety. Princip textu i výklad výchovné dramatiky, brechtovského lehrstücku, děti zvládly slušně, i když poněkud jednostrunně. Na druhou stranu nutno říci, že jak na jevišti, tak v diskusi prokazovaly, že mají na více, než jsme viděli. Nedostatky tudíž „padají“ na hlavu režiséra, ale na obhajobu nutno podotknout, že dětské inscenace jsou velice proměnné právě pro strmou křivku biologického vývoje.
DS D111 České Budějovice + sekce z Prachatic - N.V. Gogol: HRÁČI. Jasný tvůrčí výklad a výrazný interpretační postoj jsou devízou inscenace. Téma poukazuje na současnost: Likvidace inteligenčně silných individualit skupinou gaunerů sice s nižším IQ, zato bez jakýchkoli zábran. Každý prostředek je jim k dosažení cíle vhodný a cíl sám omlouvá jakýkoli čin. Ach kam se propadl Nietzsche s povznášejícím axiomem Silný je mocný sám. Zmíněný výklad postojů posiluje i scénografie. Falešné stěny propustí falešné hráče do soukromí Ichareva a pak neméně falešně označují skutečnost. První stěna se stane velkou ikonou Panny Marie, která přece nemůže přihlížet nepravosti, ale důležitější než oči je gesto ruky. Druhá stěna nese zrcadlo, které přece nemůže nic skrývat a prý bezelstně ukazuje celý prostor. Zrcadlo je však nasvíceno přes zelený filtr, takže anotuje průmyslovou televizi, povolené špehování hotelovou securitas. Kostýmní složka úsporně, ale nekompromisně označuje národnosti, rozličné deistické směry. Nestáváme se však svědky možných rozdílných postojů, neboť cíl, kterým je podraz, vše nutně nivelizuje. Nabídnutý pohled na úpadek či proměnu morálních etalonů, které v sobě přece mají nést kříž, půlměsíc a sedmiramenný svícen, má hodnotu jemné ironie. Nikde na jeviště výše řečené symboly samozřejmě neuvidíte, ani jimi nikdo neargumentuje, neboť jejich význam a smysl, a v tom je inscenace zajímavá, se realizují až v druhém a třetím plánu. Jemná i drhnoucí, avšak každopádně posmutnělá ironie je spojena s osobností, která má vysoké IQ. Ta je ve výkladu solitérem, neboť nemůže jinak, navíc solitérem spoléhajícím přinejmenším na nepsanou - ale už neexistující - morálku falešných hráčů mezi sebou. Jedna každá figura protagonistů je vnitřně semknutá, takže působí jako ocelová pružina držená silou vůle na uzdě. Prostě kontrolované napětí a eliminace emocí, přičemž ve významových okamžicích situací přetlak vybuchuje, nebo je modulovaně upouštěn. Oproti původnímu textu je kardinálně změněn závěr, který jako zámek semkne všechna průběžně napnutá motivická vlákna, což je parádní překvapení a skvělé vyznění výkladu. Promiňte, závěr neprozradím - ti kdo neviděli, by byli sakra ošizeni. Vše výše řečené je v půdorysu inscenace výrazně načrtnuto, ale ne vždy zřetelně artikulováno a naplňováno. Nelze ani rozlišit podíl herců, podíl režiséra a podíl okolností představení v Dačicích na nedotaženostech. Takže další vývody berte jako pouhé pojmenování faktů. Zajímavé ozvláštňující detaily postav se občas esteticky vyčerpají samy o sobě, občas se z prostředku promění v cíl. To by nejspíše nevadilo, kdyby vyčerpání bylo současně akcentem situace, znakem proměny postoje. To samé se týká atmosféry, která je někdy přepálena, takže se zdá, že nebyla tvarována pro nějaký význam či označení smyslu, ale pro libost atmosféry jako takové. Tím se stane (stalo), že hierarchizace významů je přinejmenším rozkymácena a vše nabývá stejné hodnoty. Také od okamžiku, kdy se hrdina Icharev stal součástí spolku falešných hráčů byla jeho individualita a především schopnosti a dovednosti, které do nového uskupení vnáší, jevištně oslabeny. Postrádali jsme též hráčskou vášeň ve své podstatě, tedy cosi, co je smyslem života hráčů, bez čeho nemohou existovat, co je nutkavě žene jednat. Možná, že v koncepci žraloků a delfína není tato vášeň už zapotřebí, a hra je pravděpodobně pouze jeden z možných prostředků, kterak pohltit oběť. Je to nejspíše výkladově správné, ale bylo by vhodné dostat to na jeviště.
DS PIKI Volyně - P. Kohout: AUGUST AUGUST, AUGUST. Je až s podivem, jak tento triviální a povrchní text ŕ la thčse dokázali volynští zlidštit. Jak bez afektovanosti nabídli obraz procesu naplňování jednoho snu. Pro koncepci je důležitá herecká schopnost představitele Augusta sdělit hravost a bezelstný údiv nad světem okolo, schopnost mít sen a jít za ním. Podobnou hodnotu má blahosklonnost ředitele, který ví, že má všechny trumfy v ruce, a s úsměvem amerického manažera vtisklého do lící vteřinovým lepidlem si může dovolit jakékoli gesto, protože pro něho z toho neplynou žádné možné závazky. Neméně důležitá je Inspektorova výkonná moc, jeho směřování vzhůru, směřování, které však neukazuje černou tvář zla, ale naopak andělskou přetvářku. Dokonce je někdy Augustem upřímně překvapen, a někdy upřímně zaskočen vlastní reakcí. Nuže, toto vše funguje až do poloviny inscenace a pak nastává zlom. Zlom ne schopností volyňských hráčů, ale zlom obsažený v textu. Jelikož je jiná společenská situace než v roce 1967, kdy byl August napsán, přestává fungovat jednoduchý model, vykalkulovaná tezovitost spoléhající na mimodivadelní politické souvislosti, a ne na dramatické zákonitosti. Ztráta společenského podobenství dnes znamená ztrátu identifikace s hrdinou (po polovině představení), a ruku v ruce přichází ztráta metaforičnosti. Prostě opis o životě se mění v pouhý nezáživný popis ze života. Soudím, že volynští v prvé polovině přesáhli autora, a že mají právo text upravit tak, aby i nadále vypovídal o pokusu naplnit jeden sen. Soudím, že mají právo sdělit svůj postoj směrem k naplnění snu, anebo - pozor, i to je možné, jenže jinak než v originále - nenaplnění snu. Takovéto rozhodnutí je pouze v rukou inscenátorů, ale cosi vypovídá fakt, že za úpravu se přimlouvalo dačické auditorium seminaristů. Toto přimlouvání také vypovídá o druhé straně zrcadla, neboť nad obzor vyplul otazník, proč zrovna dnes inscenovat Augusta.
Žádný otazník se ale nezjevil nad druhým kejklováním v Dačicích. Naopak, bylo evidentní, že regionální jihočeská přehlídka napnula plachty vyzkoušené před rokem a suverénně brázdí divadelní vlny. Zásluhu na tom mají jak pořadatelé, tak soubory, neboť přechod z triméry na karavelu byl zřejmý a nepřehlédnutelný.
Vladimír Zajíc