Databáze českého amatérského divadla

Texty: EXNAROVÁ, Alena, PÁCL, Radvan, BEZOUŠKOVÁ, Simona: Divadelní Děčín 2009 jako obraz současného amatérského činoherního divadla. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 13 - 18.

Divadelní Děčín 2009
jako obraz současného amatérského činoherního divadla

Alena Exnarová, Radvan Pácl, Simona Bezoušková


Městské divadlo Děčín hostilo celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla již potřetí, letos však poprvé samo ve dvou prodloužených víkendech. V programu se představila dvacítka amatérských divadelních souborů. Třináct z nich bylo z krajských přehlídek přímo nominováno, zbylých sedm vybrala programová rada z doporučení. Každoroční divadelní maraton vyvrcholil plavbou na lodi. Nejprve se plulo proti proudu k soutoku s Vltavou, pozdravit Moravu a Slezsko, pak po proudu směrem k ústí do Severního moře, a pak zpět proti proudu, k domovu, ke kořenům, k pramenům. Bylo to však prozaičtější – dramatičtější. Odkud loď Poseidon vyplula, tam také šťastně doplula. Napětí se uvolnilo, vzrušení se uklidnilo. Důležitá byla cesta. Nikoli cíl. I když byl třikrát měněný, a to mohlo vzbudit zvědavost. Tato cesta argonautů nehledala zlaté rouno. Smyslem plavby po řece Labe bylo vyhlášení výsledků XVII. ročníku celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla – III. Divadelní Děčín. Hladina vody byla příznivá.
Nominaci na Jiráskův Hronov získalo Divadlo SoLiTEAter z Prahy s inscenací monodramatu Douga Wrighta Svou vlastní ženou. Autor v něm zpracovává skutečný životní příběh berlínského transvestity Charlotte von Mahlsdorf. Monodrama má složitou a ne právě snadnou strukturu, kdy jediný herec musí odehrát mnoho postav – rámcem je Charlottin rozhovor s americkým novinářem, v němž Charlotte zpětně přehrává situace, které se staly a při nichž postupně vychází najevo její rozporuplná osobnost. Hra otevírá téma křehké rovnováhy v každém z nás a stále aktuální jinakosti vzbuzující mnohdy i nenávist. Libor Ulovec odlišoval jednotlivé postavy pouze hlasem a pohybem a zvládl to výborně. Úchvatná byla především jeho základní poloha Charlotty, kdy dokázal uhrát pohledem a gestem všechny její pocity, vnitřní rozepře a otazníky. V podstatě jediným problémem této inscenace je její časová rozloha, která si vynucuje přestávku.
Odborná porota dále do programu Jiráskova Hronova doporučila čtyři inscenace (dle propozic JH bez uvedení pořadí). Jednou z nich je Andromaché (Antonio Bioni, Apostolo Zeno) v podání Geisslers Hofcomoedianten Kuks. Soubor se programově věnuje inscenování zapomenutých barokních textů a pěstuje typ divadla, v němž jde nejen o sdělení obsahu, ale stejně i o formu, tedy o to, jakými výrazovými prostředky tento obsah sdělit. Forma v inscenaci Andromache je čitelně exponována hned v počátku, kdy poznáme, že půjde o hru s divadelními prvky a sledujeme cílevědomou práci s divadelním znakem a metaforou. Prostřednictvím dřeva a dřevozpracujících nástrojů nám herci sdělují fakta natolik zřetelně, že se ve značně spletitém příběhu dokážeme bez problémů orientovat. Porota ocenila především Zpívající model (Jana Klugarová), který (která) zde nejen zpívá, ale svou mimikou a ve spolupráci s ostatními herci, kdy upravují jeho (její) gestiku, slouží i k určitému komentování děje.
Další doporučenou inscenací je Společnost Eduarda Rovnera. Pokud bychom si přečetli text před návštěvou tohoto představení, mohli bychom se trochu obávat, že uvidíme něco jako latinskoamerickou telenovelu a trochu se nudit.To se ale naštěstí v představení DS PRKNA Veverská Bítýška nestalo. Základem hry je v podstatě anekdota s překvapivou pointou, která odkrývá téma osamělosti člověka, i když nežije sám. Režisér Pavel Vašíček hru zasadil do ringu, kam přicházejí herec a herečka s ručníky kolem krku, rozcvičí se a rozbíhá se první dialog. Inscenace je postavena na vyvážených hereckých výkonech všech tří protagonistů, kteří zvládají přesnou míru herecké nadsázky, umějí dobře gradovat hádky a stupňovat napětí, jenž udrží i při vhodně načasovaných odpočinkových „timech“ v rozích ringu. V těchto momentech není však zcela jasné, zda jsou zde herci sami za sebe nebo za postavy.
Doporučení získala i inscenace Malá mořská víla (Hans Christian Andersen, Petr Michálek) Městského divadla Děčín. Věčně živý příběh o nenaplněné lásce nabyl tentokrát podoby působivého, hudebně-výtvarného klipu, který se může jistě setkat s rozporuplným přijetím. Petr Michálek předlohu upravil a pracuje se zkratkou, která je postačující. Dialogy jsou zredukovány na nejnutnější minimum, důležité sdělení zde přináší scénografická, pohybová a hudební složka. Největší devízou inscenace je představitelka Víly, Hedvika Řezáčová, bez ní by Děčínští patrně museli zvolit jinou předlohu.
Výčet doporučených inscenací uzavírá SemTamFór Slavičín s inscenací Gilese Dyreka Benátky pod sněhem. Zmiňovaný soubor se specializuje především na situační a konverzační komedie a nutno dodat, že je jedním z mála, který to dokáže na velmi dobré úrovni. Inscenace je režijně vybudovaná, herecky vyrovnaná, a všichni evidentně vědí, co mají před sebou a jakými prostředky si s tím poradit. Hrají svižně a rychle, ale zastavují se přesně v okamžicích, kdy je to pro náhlou proměnu situace a vývoj jiným směrem třeba. Stylizace hereckých postav není umělá, ale vychází zevnitř, cítíme nesmírné zaujetí herců a sledujeme jejich vzájemnou souhru. Vše se odehrává ve funkční, esteticky úsporné, kultivované a jednoduché scénografii.
I přesto, že odborná porota nominací či doporučeními „ověnčila“ jen pět inscenací, můžeme mluvit o nadprůměrném ročníku. Všechny inscenace až na jednu výjimku svou účast, která předpokládá patřičnou kvalitu, obhájily. Onou výjimkou byl Chlestakov (T. Š. Martinský, J. Tura a B. Krasomil) DS Hýbl Česká Třebová. Samotný soubor je v tom však nevinně. Českotřebovští věnovali přípravě a nastudování evidentně spoustu práce a energie. Svědčí o tom i výtvarná složka inscenace, především odpovídající kostýmy. Chyba je na straně poroty krajské postupové přehlídky, která hru se zpěvy, jež je úpravou Gogolova Revizora, nominovala i přesto, že jde proti smyslu původní hry a postrádá jakoukoli dramatičnost.
Divadelní Děčín 2009 se nesl v duchu především dvou trendů. Prvním z nich je autorské divadlo, a to nejen ve smysl autorských textů, ale i autorství v nejrůznějších složkách, především herectví a dramaturgii. Tím druhým je cesta klasické interpretace. Oba způsoby vedle sebe na poli amatérského divadla zcela legitimně koexistují.
Za dramaturgický objev letošní přehlídky lze označit hru litevského autora Sauliuse Šaltjanise Jáson, kterou uvedl DS Právě začínáme Horní Počernice. V jejich inscenaci se mísí realita s lyrismem, je v ní řadu symbolů a metafor, které jsou samy o sobě čitelné, ale kolikrát nesrozumitelné v kontextu celku. Záhadou je již samotná postava Jásona, který se po dlouhé době vrací do své rodné vesnice. Kdo vlastně je a proč přichází? Je to skutečný člověk, který se vrací hledat své kořeny a svůj domov do dětského domova, kde vyrostl? Hornopočernická inscenace rozdělila děčínské publikum na dva tábory. Na ty, kteří inscenaci odmítli, protože pro ně nebyla srozumitelná. A na ty, kteří ji řadili k tomu nejzajímavějšímu právě proto, že v inscenaci mohli hledat, dosazovat si vlastní významy a nechat se unášet její velmi působivou emocionální stránkou.
Nejednotní byli diváci i v přijetí Gogolovy Ženitby s výrazným rukopisem režiséra Jaromíra Hrušky. Ten společně se Šumavským ochotnickým spolkem Prachatice vytvořil osobitou interpretaci známé komedie a využívá v ní všech dostupných divadelních prostředků, které mu umožňují pronikat hlouběji do Gogolových postav, zvláště Podkolatova, Kočkareva a Agáty, aby tak více odhalil osobní i společenské motivy, které autora mohly vést k napsání této komedie. Netradičně vykládá především postavu Podkolatova tím, že mu podsouvá motiv přízraku, který má doma ve skříni a který se mu občas zjevuje. Kdo je ten přízrak, se však nedozvíme, i když tušíme, že odtud pochází Podkolatovovo trauma v jednání s ženami. První jednání, v jehož závěru se přízrak zjevuje, má téměř hororový nádech. Hruškův výklad mění i závěrečnou pointu, kdy u Gogola Podkolatov prchá oknem, zatímco v tomto případě věříme, že kdyby se nezjevil onen přízrak, skutečně by se oženil. Takhle vyskočí z okna a přejede ho drožka. I když chápeme režijní záměr i pointu inscenace, přesto ne všechno dokážeme přečíst a klademe si řadu otázek. Například jaký je vztah Kočkareva a Agáty – znali se už dříve, je s ním těhotná, a proto ji chce tak rychle vdát? A co samotný závěr se střelbou Podkolatova? Je ta střelba reálná nebo jen v jeho představách? Poněkud jsme také tápali v hudební složce inscenace, kdy se v podkresu střídají nejrůznější motivy, jejichž smysl nám občas unikal. I přes uvedené otázky a problémy je však třeba konstatovat, že jsme viděli zajímavé, netuctové a rozhodně inspirativní představení.
Svou dramaturgií zaujalo i Divadlo NABOSO Boskovice. Jejich Gazdina roba (Gabriela Preissová) je součástí Moravské trilogie Noci na rovinách – předcházela jí Maryša a jako třetí bude uvedena Její pastorkyňa. Osobitá interpretace českého dramatu z období realismu nás s nezbytně účelovými úpravami seznamuje souběžně s dvojím příběhem: příběhem krajčířky Evy, který nám herci sdělují vespolným jednáním, a pak „dějem“, který podává zpěvačka zpívající písně Kurta Cobaina. V konfrontaci možných osobních a společenských motivů, které oba – Evu i Cobaina – vedly k osudovému rozhodnutí spáchat sebevraždu, spočívá zajímavý způsob hledání souvislostí mezi hrdinkou české klasické dramatické tvorby a současným idolem mladých lidí. Ale i tato inscenace s sebou nesla několik nejasností. U postavy Zpěvačky není zcela zřejmé, jedná-li se o Evino alter ego nebo je její kamarádkou Zuzkou (část replik této postavy z předlohy přejímá) nebo jakýmsi odpovědníkem. Dost dobře není možné určit dobu, ve které se příběh odehrává. Nejvíce nezodpovězených odpovědí vychází z rozdílů v kostýmování a v hereckých prostředcích (od karikatury až po psychologii).
Divadlo Kámen Praha v čele s Petrem Macháčkem je známé svébytnou a nezaměnitelnou poetikou. V inscenaci Opičí tlapa vycházející z motivů povídky W.W. Jacobse se tentokrát pokusil o inscenační budování formy žánru hororu. Stereotypní a rytmizované opakování replik, tedy prostředek souborem běžně používaný, tematizuje rodinné stereotypy. Každý si mele své, navzájem se neposlouchají, nemají si co říct. Bratranec Kazimír rodině jako dar zanechává (pravděpodobně) kouzelnou opičí tlapu. Ta sice splní přání, ale něco za něco: peníze na splacení půjčky výměnou za život syna. A v tuto chvíli se dostáváme k jádru věci: život se obrací naruby (herci obracejí halenky a košile a pomazávají se popelem).Tragédie vyplývá z naší neznalosti sebe sama, důsledků našeho jednání a vede nás nakonec k otázce, zda je náprava možná.
Představení hry Václava Klapky Obři dona Quijota a situace, kdy Don Quijot se Sancho Panzou zachránili zloděje, naladilo na očekávání situací příštích. Toto očekávání ale DK Jirásek Česká Lípa nenaplnil. Pro inscenaci je charakteristický didaktický tón, výkřiky, sdělování myšlenek a stavů, co je dobro a co je zlo… To vše se odehrává ve scéně, která sice umožňuje jednoduché proměny, ale svou barevností – ve spojitosti s poněkud didaktickým vyprávěním a se zvolenou hudbou – evokuje spíše pohádku než nečernobílé hlubší poselství. Postavení inscenace na tezi je zřejmě záměrem. S výjimkou jmenované situace a situace, kdy je Juan donucen podepsat se pod osud někoho jiného (jedná pod tlakem) už posloucháme jen popisy stavů a jednání. Jednotlivé postavy nemají v podstatě co hrát a konečná obět Quijota působí naivně. Ale i na tezi lze představení postavit, pokud si ovšem herci navzájem naslouchají a pokud divák cítí, že sdělované tezi věří.
Divadýlko na dlani z Mladé Boleslavi navázalo na pokusy a snahy, které se v českém divadle objevují od šedesátých let: jiný pohled na postavu Hamleta a události kolem něj. Hra Pít, či nepít aneb Oč tu vlastně běží se odehrává, jak píše soubor v programu, souběžně s dějem Shakespearovy hry, chce provokovat a vtáhnout do ní diváka s důrazem na možnost „a co když to bylo jinak?“. Libreto – textová předloha Petra Matouška a spol. v sobě nese poctivou záruku takového vyznění inscenace. Ta je založena na principu hry, což koneckonců naznačuje už úvodní vstup strážných a jejich vybavení – cedník a sběračka místo přílby, zbraně z hrábí a motyky, i jejich jednání v úvodní situaci. Ale tato hra není v celém představení důsledná. Jako kdyby nebylo rozhodnuto, zda má být parafrází Hamleta nebo estrádou.
Petr Haken se nechal inspirovat hrou Tři sestry Antona Pavloviče Čechova a pod stejným názvem svou adaptaci uvedl s Turnovským divadelním studiem A. Marka. Zachovává sice základní strukturu Čechovovy předlohy a některá její dějová fakta, ale třemi sestrami jsou v tomto případě Ivan, Michail a Oleg. Přenesení děje z ženského do mužského principu by mělo divákovi přinést nové informace v pohledu na základní téma hry, což se ale bohužel v nestalo.
Typickým zástupcem interpretačního proudu divadla na letošním Divadelním Děčíně byl Čechovův Strýček Váňa Náchodské divadelní scény. Na amatérském jevišti nebývají Čechovovy hry právě frekventované, protože jistě není snadné je inscenovat. Náchodskému souboru slouží ke cti, že se o to pokusil. V tomto svém snažení ale zůstal kdesi uprostřed cesty.
Hlavním tématem hry Marie Jones Plný kapsy šutrů DS Amadis z Brna jsou lidské sny – na jedné straně sny skutečné vycházející z reality a na druhé straně sny falešné, které nám jsou podsouvány a manipulují s námi, což je v tomto případě svět filmařského prostředí. Všechny postavy jsou odehrány dvěma herci, kteří nejdříve představují kamarády z komparsu, Charlieho a Jakea a posléze všechny ostatní postavy. Děje se tak klipovým způsobem a střihy, postavy se mění jen znakem. Řád proměn postav je někde narušen tím, že se neděje před námi, ale herec odchází do portálu. Přestože některé proměny se dějí více v rovině vnějších prostředků než zevnitř postavy (v tomto směru se více daří Josefu Širhalovi), je inscenace této rozhodně ne snadné předlohy oceněníhodná.
Hra Šťastná událost Slawomira Mrożka patří k méně známým absurdním groteskám tohoto autora. V Děčíně ji uvedlo Divadlo bez střechy Vyškov. Soubor si byl vědom toho, jakou hru má před sebou a její realizaci měl racionálně vymyšlenou. Nicméně míra a rozdílnosti zvolených stylizací bránila ve sdělení absurdity příběhu v plné šíři i zábavnosti. V inscenaci ale vynikal Alois Kummer v roli Přibylce. Jeho vytvoření herecké postavy prozradilo bohatost prostředků, kterými herec disponuje. Tělesná mohutnost kontrastuje s citlivým zacházením s hereckými prostředky (pohyby rukou, chůze, mluva) a vytváří v inscenaci konkrétní existencionální obraz o dnešním člověku se všemi jeho paradoxy. Právě taková herecká poctivost k sobě i ke kolegům buduje skutečný prostor pro tvořivé bytí v inscenaci, neboť takto vybudovaná vědomá obsahovost postavy otevírá bohatší, dramatičtější možnosti inscenace než jen ty, které nalézá režisér.
Divadelní studio D 3 Karlovy Vary sáhlo po předloze rakouského dramatika Petera Turriniho nazvané Nejbláznivější den. Autor vychází z Beaumarchaisovy hry a až do čtvrtého jednání se v podstatě drží původní komediální předlohy. Od Figarova monologu mezi čtvrtým a pátým jednáním (s nímž si mimochodem inscenátoři nikdy nevěděli moc rady) se všechno mění v nečekanou tragédii – hrabě, který všechny vykořisťuje a zneužívá, je zabit a dochází k revoluci. Aby mohl závěrečný obrat v tragédii zafungovat v plné míře, musí být až do toho okamžiku inscenace zábavná, což se odvíjí od volby adekvátních výrazových prostředků. V případě Déčka se to tak úplně nepodařilo. V některých vnějších momentech jako kdyby odkazovali ke commedii dell´arte, jindy zase spíše k frašce. Divadelní studio D 3 spolu s režisérkou Annou Ratajskou sice vědělo, co nám chce sdělit, ale s tím, jakými prostředky tak učinit, se trochu minulo.
Bechyňský divadelní spolek Lužnice z Bechyně si vybral k nastudování hru Pavla Němce Tak takhle to bylo aneb Život je jen náhoda. Z inscenace však nebylo jasně patrné, o čem chtějí Bechyňští hrát. Pokud jen o tom, jak někdo za použití nečistých prostředků vybudoval kariéru a pak spadl zase dolů, nelze věřit tomu, že by se onen bezohledný kariérista nechal tak snadno zlikvidovat. Pokud by ovšem chtěli hrát o manipulaci (a předloha to nabízí) – tedy o tom, jak homelesák vytáhne někoho z hlediště a pak ho oškube, museli by volit poněkud jiné výrazové prostředky a nejspíše také jiný scénický prostor. Nutno dodat, že oba protagonisté by to jistě zvládli.
Nerovný boj s Calábkovou úpravou středověké burlesky Zavraždění sv. Celestiny, kuplířky z města Salamanky Fernanda de Rojas, která je pouhou tezí, svedl NaKopTyjátr Jihlava. Kamenem úrazu předlohy je, že nenahlíží problém z více stran, vše je dáno, a tak vlastně není o čem hrát. Kytarista v úvodu sice naznačuje princip tzv. divadla na divadle, ale to se v Děčíně bohužel nekonalo.
Důležitým prvkem letos byla i přítomnost profesionálních herců a režisérů, jejichž výkony byly samozřejmě výjimečné, ale na poli přehlídky amatérského divadla je nebylo možné ocenit. Nejvíce profesionálů v čele s režisérem Petrem Haškem se podílelo na inscenaci Andromache. Poetiku Šumavského ochotnického spolku Prachatice zas dlouhodobě vytváří režisér Jaromír Hruška. Úspěch multimediální Malé mořské víly je především dílem dramaturga Petra Michálka. Inscenaci Jáson spolurežírovala herečka Saša Ptáčková, která ztvárnila i postavu Ruty Žarenasové. Herec Jan Kruba se objevil v Plných kapsách šutrů.
Profesionálním hercem je i Jiří Kraus, Taneční mistr v Tanečních hodinách pro pokročilé (Václav Nývlt, Bohumil Hrabal) Rádobydivadla Klapý, užvaněný člověk, který i když neumí tančit, pořádá hodiny, aby se mohl vypovídat a ostatní byli nuceni ho poslouchat. Hrabalova novela, inspirována surrealismem, plyne v podstatě bez děje a je psána bez teček, tedy se vzpírá klasické dramatizaci, což bylo pravděpodobně důvodem k otázkám typu, proč ji soubor hraje a co nám chtěl sdělit? A chtěl nám vůbec něco sdělit nebo nás chtěl jen pobavit pábitelstvím lidiček a pohráváním si s asociacemi a se slovy? Nakonec proč ne? A nebo se snažil předestřít téma moci, manipulace, agresivity? Vždyť přece Taneční mistr manipuluje s účastníky kurzu. A oni se pak spojují, aby ho přemohli jeho vlastními prostředky, a když ho ani svými historkami neumlčí, tak ho svážou a dají mu roubík. V děčínském představení nebylo mezi postavami cítit vzájemné pnutí, tudíž nebylo jasné, zda opravdu chtějí tančit nebo si jen povídat.
V přeneseném slova smyslu můžeme říci, že výsledek letošní celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla je svým způsobem konkrétním obrazem o jednom druhu amatérského divadla, který, pokud jako celek projde programovou radou Jiráskova Hronova, bude moci být představen vedle obrazů ostatních druhů a oblastí neprofesionální divadelní činnosti. Jak se tento konkrétní obraz bude jevit v kontextu ostatních, si musíme však počkat až po závěrečném ohňostroji, který ukončí letošní celostátní mezidruhový festival amatérského divadla Jiráskův Hronov 2009.
Odborná porota byla složena ze složek tradičně zastoupených při vzniku divadelní inscenace: herečka (Hana Franková-Hniličková), režisér (Milan Schejbal, Martin Vokoun, Rudolf Felzmann), scénografa (Kateřina Baranowska), dramaturg (Radvan Pácl) a pochopitelně ředitelka (Alena Exnerová) a tajemnice (Simona Bezoušková).
Na závěr zbývá jen reflexe existence energie. Z dvaceti inscenací šla energie různorodá, v některých případech příliš široká a někdy zase příliš úzká. Soubory přijížděly a hned zase odjížděly. Chvílemi tu zavanul smutek, že v hledišti nemohou sedět kolegové z jiných souborů. Přesto bylo pár hodin, kdy divadlo bylo obsazeno všemi, kteří vědí, co se sluší a patří, a hlavně si na to mohou udělat čas.
Na závěr patří poděkování všem účinkujícím, odborné porotě, organizátorům a pochopitelně divákům. A jestli... tak příští rok vás – nás tu máte zas. Zazvonil lodní zvonec a protentokrát je to otevřený konec.

Poznámka redakce: Více o Divadelním Děčíně 2009 na www.amaterskascena.cz.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':