Texty: FEKAR, Vladimír: Modelky Elky ovládly Kroměříž. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 49 - 50.

Modelky Elky ovládly Kroměříž

Vladimír Fekar

Kroměřížský divadelní festival Ludmily Cápkové, který probíhal od 30. dubna do 3. května, se profiluje jako „festival odmítnutých“, těch inscenací, které nepostoupily na národní přehlídku, ale přesto si zaslouží pozornost. Nejlepší inscenace si z Kroměříže odváží nominaci na přehlídku FEMAD PODĚBRADY. Festival se snaží být jiný než postupové přehlídky na Děčín či Rakovník a podobně. Pokouší se o svébytný způsob hodnocení inscenací, vytváří Klub mladých divadelníků, jimž umožňuje tříbit své divadelněkritické myšlení, vytváří diváckou porotu. Rozhodující roli v hodnocení inscenací zde nemá odborná porota, ale samotní aktéři, amatéři, respektive mluvčí jednotlivých souborů, kteří na závěr festivalu hlasují o třech cenách, o nejlepším mužském a ženském hereckém výkonu nebo o inscenaci. Nový festivalový model si prošel křestem už v loňském roce, v němž se domácí Divadelní spolek Kroměříž rozhodl znovuvzkřísit tradici amatérských festivalů v Kroměříži.
Suverénně nejúspěšnější se stala inscenace Holky Elky souboru Semtamfór ze Slavičína v režii Jana Julínka. Ta získala Hlavní cenu festivalu za nejlepší inscenaci s nominací na Femad Poděbrady, ale také Cenu novinářské poroty. Jana Žáčková excelovala v roli Ely 3 a její výkon ohodnotili mluvčí souborů jako nejlepší ženský herecký výkon. Navíc od Klubu mladých divadelníků obdržela uznání pro umělce do 25 let. Zkrátka nepřišly ani další dvě inscenace: nejlepším mužským hereckým výkonem zaujal Jiří Hanzlík ze souboru Opona Zlín. Diváckou porotu si nejvíce získala inscenace Květ kaktusu divadelního souboru Zmatkaři Dobronín. Právě u těchto třech oceněných inscenací se chvíli pozastavíme.
Přesvědčivý výkon Jany Žáčkové skutečně vévodí Holkám Elkám. V první půli, která má anekdotický charakter, jsou charaktery modelek představeny až v karikaturní bizarnosti: tři dívky, které si říkají shodou okolností stejně (Ele), ačkoliv každá z nich má své vlastní jméno, se sešly jako v čekárně u fotografa. Tlachají a každá z nich chce jiným způsobem ukázat svou suverenitu. Nakonec není na fotce, na které pózují stejně všechny tři, vůbec důležitá jejich podoba, protože jsou od hlavy až k patě zahaleny. Místo nich mohl pózovat kdokoliv. Jana Žáčková dokonale zvládá vnějškovou pózu, za níž skrývá modelka svou pravou identitu, s vtipem a nadhledem. Druhá půle jako mávnutím proutku ukazuje úplně jinou tvář současného modelingu, nesmlouvavý psychologický ponor do toho, jak je modelka necitlivá vůči své matce, která ji v mládí týrala a odebírala jí od úst, jak se kvůli odlidštěnému světu dostala tato dívka k drogám, jak se upnula k lesbické lásce, která jí, snad, supluje lásku mateřskou atd. Podle mého názoru na uměle vybudované a černobílé textové konstrukci Radmily Adamové nelze vytvořit mimořádnou inscenaci, nicméně přesvědčivé herecké výkony zživotněly a zživotňují charaktery v této jinak velmi diskutabilní hře, která se však bezesporu poctivě pokouší věnovat velmi aktuálnímu genderovému a feministickému (?) problému.
McDonaghův Poručík z Inishmoru je novým startem zlínské Opony, která se dlouhá léta zaměřovala na pohádky. A nutno podotknout: startem velmi vydařeným a šťastným. Je objevem poetiky, která se jeví jako přiléhavá souboru, jehož jádro tvoří především poměrně dobře herecky vybavení pánové. V režii Karla Semeráda vznikla inscenace, která se s největší pravděpodobností herecky stmeluje: od jejího uvedení v Karolince, které jsem měl možnost také zhlédnout, došlo v Kroměříži k výraznému kvalitativnímu posunu. Snad za to mohlo také komorní jeviště kroměřížského Starého pivovaru, větší pozornost herců k rekvizitnímu jednání, vývoji jednotlivých postav a proměny atmosfér v situacích. Tato krvavá černá komedie o absurdní lásce ke kocourům, o groteskně trpké revoluční odhodlanosti irských nacionalistů vyžaduje v tom, jak je režijně vystavěna Karlem Semerádem, velkou hereckou preciznost. Inscenace byla pro mě svým posunem nejpříjemnějším překvapením festivalu. Uvědomil jsem si, jak vrtkavé může být hodnocení inscenací a proč se na národních přehlídkách občas stává, že některé soubory zcela propadnou, nebo naopak ty, které nevynikly na krajské přehlídce, postupem času mohou nečekaně dozrávat.
Konverzačně uchopená komedie s bohatým situačním potenciálem Květ kaktusu P. Barilleta, J.P. Grédyho v podání Zmatkařů Dobronín (režie Michael Junášek) sklidila cenu diváků zcela zaslouženě. Roztomile ztvárněné postavy zubaře Juliena (Jiří Musil) a zejména životem zapšklé, ale do něj zamilované asistentky Sofie (Kateřina Zimolová) dodaly této do jisté míry jemné komedii o míjení citů skutečně lidský rozměr. Mám za to, že úspěch komedie vyplýval z toho, že se diváci s postavami dokázali velmi dobře ztotožnit a ve schopnosti herců pointovat slovní humor textu. Protože také ostatní herci zdařile sekundují jejich hereckým výkonům, odpustili jsme i jistou scénografickou těžkopádnost a režijní nevynalézavost v řešení jednotlivých situací.
Festivalový systém naráží na jistá úskalí. Kvůli omezení, které vyplývá ze způsobu hodnocení (cenu za herecký výkon může na základě veřejného hlasování získat od mluvčích pouze jeden herec nebo herečka), nedovolují nastavená pravidla cenou upozornit na to, že se na festivalu sešlo několik mimořádných hereckých výkonů, jak tomu bývá při přehlídkách hodnocených odbornou porotou. Právě v letošním roce se to bezesporu v Kroměříži stalo. Kromě Jany Žáčkové si totiž minimálně Kateřina Zimolová jednoznačně zasloužila také odvézt cenu za herecký výkon. Zvolený systém rovněž neumožňuje ocenit mimořádné výkony spolupracovníků: scénografa, autora hudby, kostýmního výtvarníka a podobně.
Kroměřížští se však snaží vytvořit pro soubory domáckou atmosféru, účastníci mají chuť otevřeně diskutovat o divadle v přátelském kruhu a dělit se vzájemně o své divadelní zkušenosti. A to se jim v komorním prostředí bývalého pivovaru, kde se festival odehrává, skutečně daří.