Databáze českého amatérského divadla

Texty: EXNAROVÁ, Alena: Miletínské divadelní jaro. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 30 - 32.

Miletínské divadelní jaro

Alena Exnarová

Krajská přehlídka venkovských divadelních souborů se konala 8.–10. května 2009 v Miletíně už posedmé, v tradičně příjemném prostředí Sousedského domu a za vzorné péče domácího souboru Erben. V porotě zasedli prof. František Laurin, Alena Exnarová, Alexandr Gregar, Jaromír Vosecký. Jen nás přespolní trochu zaskočilo, že v divadelním sále už nejsou sálající kamna, která k té atmosféře tak nějak patřila, ale moderní radiátory. Nu což, pokrok nezastavíš. A to je vlastně dobře, protože vpřed nejen počtem, ale především kvalitou představení zúčastněných divadelních souborů kráčí i miletínská přehlídka. Letos jsme během tří dnů viděli deset představení a ještě stihli valnou hromadu o. s. Muzea českého amatérského divadla.
Tradičně zahájil DS Erben Miletín tentokrát Klicperovým Hadriánem z Římsů, kterého odehrál jednoduše a upřímně, aniž by si příliš lámal hlavu se žánrem hry a potažmo inscenace. DS Bozděch z Libáně volbou předlohy Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy Léto v Laponsku zavítal do jiných vod, než se obvykle pohybuje, což je jistě chvályhodné, nicméně s tématem hry se poněkud minul. DS Korálka starší Dětenice připravil v úpravě a režii Ivety Vališkové pod názvem Ty naše veselé paničky nepříliš zdařilou zkrácenou, okleštěnou a vlastními texty doplněnou verzi Shakespearových Veselých paniček windsorských.
Režisérka Divadelního spolku SNOOP Opatovice nad Labem Věra Pečenková se nechala inspirovat Lekcí Eugena Ionesca a hrou Jsem Herbert Roberta Andersena a přidala ještě vlastní text Chat, chata, chatička a pod názvem On a ona třetím pádem se pokusila propojit příběhy v jeden celek, ale toto propojení bylo víceméně formální. Nejzdařilejší byla vzhledem k dobrým hereckým výkonům Ivo Kunsta v postavě profesora a Elišky Pečenkové jako studentky, Ionescova Lekce.
Zajímavým a zajisté odvážným činem byla inscenace hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v nastudování Divadelního spolku Vamberk. Kladem bylo syté, určité a komediálně výrazné herectví všech aktérů, ale především představitele Burkeho Oldřicha Plašila, jehož projev ovšem nezapřel inspiraci Bolkem Polívkou. Režisér i herci cítí grotesknost hry, a tak i groteskně hrají, ale ne už tolik situace. Jako by se poněkud vytratil obsah a zůstala jen forma.
Divadelní soubor J.K. Tyl Meziměstí se představil s pohádkou Zdeňka Kozáka O ševci Ondrovi a komtesce Julince. Inscenace je stavěna na pohádkovém příběhu, přehledném aranžmá a celkem svižném tempu, k čemuž přispívá i využití revuálky, umožňující tak tok děje bez zbytečných pauz kvůli proměnám prostředí složitou přestavbou dekorací. Úvodní situace Ondry s maminkou je především díky výborné Ireně Kozákové šťavnatá, a také dále pohádka příjemně ubíhá, až se trochu zadrhne ve scéně v pekle, kdy představitelé čertů používají odlišné herecké prostředky a občas sklouzávají k vnějškové charakterizaci postav. Ale posléze je především díky sympaticky přirozeným výkonům obou hlavních představitelů – Nikoly Rejlové v postavě Komtesky a Pavla Nováka v postavě Ondry – opět „nahozen řemen“ a vše dovedeno ke zdárnému konci. Přes zmíněné problémy patří tato inscenace rozhodně k solidní produkci v oblasti divadla pro děti , a proto se porota rozhodla doporučit ji k postupu na Popelku Rakovník.
Největším problémem inscenace hry Francise Joffa Prázdniny snů v nastudování Divadelního spolku Vojan Libice nad Cidlinou je samotná předloha, která se v žánru situačních komedií řadí k těm nepříliš kvalitním. U dobrých komedií tohoto typu je čitelná dějová linie, zatímco tady jde o tříšť motivů, které zůstanou nedokonané. Je zde řada vtipných vět a point, ale vše působí spíš jako výsledek racionálních konstrukcí než divadelního cítění. V druhé polovině už není moc co hrát, takže vše začíná působit poněkud zdlouhavě. A to i přesto, že Libičtí činí maximum. Situace jsou režijně (Jaroslav Vondruška) i herecky dobře vybudované, vše je přehledné, herci hrají naplno a s chutí – za všechny jmenujme alespoň excelentní výkon Heleny Vondruškové v postavě Agathe Sidoux. A tak i přes všechny výhrady k předloze tato inscenace diváky pobaví. Je sice velká škoda, že si pro svoje (u amatérského souboru nikoliv běžné) umění dobře udělat žánr situační komedie nevybral soubor kvalitnější předlohu, ale přesto se porota rozhodla doporučit jej k postupu na Krakonošův divadelní podzim na 2. místě.
Ďyvadlo Neklid Voletiny jsme s inscenacemi textů Petra Vanžury a v režii autora viděli už několikrát, ale letos se ve svém snažení dobrali společně zatím nejzajímavějšího výsledku. Prase v kufru je v podstatě určitým typem absurdního divadla – zobrazuje uzavřenou společnost („Osada v rokli“), jejíž členové mají na základě jednání vyjevit určité charaktery, které jsou obrazem celé naší současné společnosti. Dialog je napsán živě, ale je pravda, že postavy zatím více vyjevují svá stanoviska, než charaktery prostřednictvím jednání a vztahů. Problémem je také postava záhadného pana Šillera – členové osady se scházejí kvůli tomu, aby rozhodli, zda ho přijmou za člena či nikoliv. S oslovením a komentáři se obracejí do hlediště a tady není srozumitelné, zda pan Šiller je jedinou konkrétní osobou, nebo zda je jím celé hlediště. Šiller funguje jako katalyzátor jednotlivých příběhů, ale pokud by byl konkrétní osobou, pak by některé komentáře a chování členů osady před ním nebyly zcela uvěřitelné. Upřesnění této záležitosti by pak jistě prospělo celku inscenace. Kladem jsou kvalitní herecké výkony a již zmíněné živé a autentické dialogy, takže i přes uvedené problémy jde o inscenaci, která diváka zaujme, pobaví a donutí k přemýšlení nad ne právě kladnými lidskými vlastnostmi. A protože inscenace ryze autorského textu není u venkovských souborů (až na několik výjimek) běžnou záležitostí rozhodla, se porota doporučit ji na KDP na 1. místě.
Divadelní soubor Doveda Sloupnice v čele s režisérkou Markétou Světlíkovou si před sebe klade stále nové a nesnadné úkoly. Po loňské inscenaci E.A. Longena Soudce jako břitva sáhl tentokrát k nastudování italského muzikálu brodwayského typu Alelujá, dobří lidé (autoři Pietro Garinei a Sandro Giovannini), který měl v Itálii premiéru v roce 1970. Je to trochu středověké mysterium (víra v blížící se konec světa), trochu fraška. Příběh založený na kontrastech a neustálém střídání situací – o dvou lumpech, kteří vydělávají na předsudcích lidí, až blížícímu se konci světa na chvíli sami uvěří. Tento muzikál pro velký orchestr zazpívají Dovedové za doprovodu klavíru, houslí a bicích. Vše se odehrává ve funkční variabilní scéně, jejímž základem je dřevo, provazy a na dřevě malované obrazy, v odpovídajících kostýmech. Velkým kladem inscenace je herecké nasazení a spontaneita, velmi kvalitní pěvecké výkony i pohybová složka inscenace. V Miletíně se trochu rozpadl závěr první poloviny před přestávkou, která tak měla několik konců. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli svědky premiéry inscenace, lze přepokládat, že dojde ještě k dalšímu posunu v její kvalitě. Už takhle je tato inscenace muzikálu na amatérském jevišti nesporně netuctovým a ocenění hodným dílem, a proto ji odborná porota nominovala na Krakonošův divadelní podzim.
Na konec jsem si nechala exteriérovou inscenaci Hráč (Le Joueur) souboru Geisslers Hofcomoedianten Kuks (režie Petr Hašek). „Hráč je druhou částí dvojjazyčné chůdařské trilogie, která si vytyčila za cíl připomenout tři významné jazykové a národnostní kultury, stýkající se v Čechách v době baroka a výrazně ovlivňující zdejší kulturu a umění.“ Tolik se píše v programové brožuře přehlídky. V tomto případě jde o vliv kultury francouzské a tato část trvá 20 minut. Hrají čtyři herci v barokních kostýmech a parukách – dvě herečky na chůdách představující manželský pár, dále herec na vozíku a herečka na skládací stoličce, kteří kromě hudebního doprovodu (buben a saxofon) mluví obě za obě ústřední postavy – česky i francouzsky. Snad jsou zestárlými manželi, jejichž tři scény ze života sledujeme v pantomimickém provedení. V první je muž trestán od ženy, protože prohrál peníze v kartách, v druhé muž přechytračí ženu tím, že se převlékne za soudce, a svádí ji, a ona podlehne, takže se role poněkud vymění. Ve třetí pak nastává jakési smíření – žena vrátí muži karty a on jí vařečku, kterou ho trestala. Tato reminiscence komického barokního intermezza, připravená skupinou divadelních profesionálů a studentů dlouhodobě pěstujících zkoumání barokního divadla jako svého koníčka, by se jistě stala inspirativním obohacením každé přehlídky, a proto na ni porota upozornila i pořadatele KDP .
Tolik letošní Miletínské divadelní jaro. Bylo pestré, pokud jde o dramaturgii i inscenační postupy, a v několika případech dosáhlo i oceněníhodných inscenačních kvalit. Bylo příjemné, pokud jde o setkání lidí. Tak co si přát jiného, než aby to tak vydrželo!
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':


(c) NIPOS, Databáze českého amatérského divadla.
Kontakt | GDPR - Ochrana osobních údajů | Prohlášení o přístupnosti
Používáním tohoto webu souhlasíte s použitím cookies, které jsou nezbytné pro jeho provoz, analýzu návštěvnosti a pro součásti webu využívajících tyto služby (např. společnostmi Google a Facebook). Cookies můžete zakázat nebo vymazat v nastavení svého prohlížeče.