Texty: AS 2002, č. 1, s. 22 - 23, Marie Caltová.

Václav Beránek si zrežíroval i vlastní osud

Přesto, že oslaví v březnu pětasedmdesátiny, hraje v plzeňské činohře v několika inscenacích, cestuje, neustále vylepšuje svůj dům a pozemek ve Staňkově, zařizuje chalupu na Šumavě, vychovává svoji dvanáctiletou dceru, nechává se inspirovat od své charizmatické ženy, s láskou pečuje i o své psy a kočky. A vypadá výborně.
Václav Beránek pracoval ve stálém divadelním angažmá v několika městech (Praha, Most, Karlovy Vary, Gottwaldov, Cheb, Plzeň), věnoval se dvěma profesím (herectví a režii), konvektoval v několika žánrech (činohra, hudební komedie, loutkové divadlo, monodrama), psal vlastní scénáře (zejména o osobnostech jako byli Michelangelo, Rembrandt, Zrzavý, Masaryk) a léta se věnoval amatérům (jako režisér, metodik, porotce).
Před několika léty nikdo netušil, jestli se bilance jeho těžko vyčíslitelné práce pro divadlo neuzavře. Diagnóza: rakovina střev. Po operaci jsem ho šla navštívit do nemocnice. Cestou jsem si cvičila optimistickou masku a bylo mně strašně smutno. Ale Vašek byl jako sluníčko. Okolo leželo asi osm těžce nemocných pacientů a on pronesl větu, na kterou nikdy nezapomenu „To jsme se dneska nasmáli!“ Umínil si, že se nenechá okrást o dospívání své dcery a vyhrál. Tentokrát režíroval samotný Osud a ta režie byla výtečná.
Do plzeňské činohry přišel v roce 1979 z Chebu. Jezdili jsme se sem dívat na jeho herecké kreace, které vytvořil v inscenacích Jana Grossmana. Václav Beránek se od tohoto skvělého režiséra hodně naučil. Vzpomínám zejména na jeho Trigorina v Rackovi a soudce Azdaka v jeho vlastní inscenaci Kavkazského křídového kruhu. Za Azdaka dostal dokonce cenu. Beránkův herecký nástup v Plzni nebyl nejslavnější. Ve Vojnarce hrál primitivního uzurpátora Vojnara. A jestli je mu něco cizí, tak role tohoto charakteru. Omyl se už neopakoval, a tak zazářil v postavách vnímavých, noblesních, inteligentních mužů, zejména jako je Veršinin ve Třech sestrách, Chirurg ve Zprávě o chirurgii města N. nebo jako Opat v Báji. V roce 1991 odešel jako šéf činohry do Karlových Varů a k pravidelnému hostování se vrátil už jako penzista v roce 1996. Zejména jako interpret postav z vyšších společenských kruhů byl nenahraditelný, a tak byl i nadále obsazován do závažných rolí. Připomínám jeho profesora Jarvise v Daru Gorgony, soudce Butlera v Návštěvě staré dámy nebo Barona v Nulách. Nejsilnější zážitek jsem měla z jeho hereckého výkonu v roli starého sluhy Firse ve Višňovém sadu. Bylo to někdy před prázdninami v roce 1998. Václav Beránek začal nápadně hubnout a cítil se bídně, ale jeho herecký výkon byl naprosto soustředěný. Pamatuji se na scénu, kdy Firs pozná, že všichni odjeli a zamkli ho v prázdném domě. Těžce odchází od zavřených dveří drobnými šouravými kroky a s námahou si ustele v dětské postýlce. Co všechno v tom hereckém výkonu bylo – odpuštění těm, které celý život nezměrně miloval a ctil, smutek, bilancování i rezignace. Tajemství dotyku s něčím, co běžně nemůžeme poznat. Naštěstí se ukázalo, že hrozivě vyhlížející zdravotní komplikace byla banální.
K žádné roli nepřistupuje Václav Beránek bez přemýšlení. V tom nezapře vliv své druhé profese – režiséra. Text své role umí už na čtených zkouškách, ale sebekontrola a pocit odpovědnosti ho před premiérou spíše svazuje. Snad proto vždycky dával přednost režírování před hraním divadla. K jeho nejlepším inscenacím v Plzni patřily Sicilská komedie, Lidožroutka, Vévodkyně valdštejnských vojsk a Životopis mého strýce. V roztomilé, hravé inscenaci Setkání s Veronikou režíroval samotného autora – Miroslava Horníčka. „Režie hry – to je globální výpověď, což jedna role může, ale taky nemusí poskytnout“, řekl před časem Václav Beránek. „Režisér Jan Grossman mě při mém působení v Chebu přesvědčil o dvou zdánlivě prostých věcech: O všem ve své práci se musí člověk rozhodnout. O poslání celé inscenace samozřejmě, ale i o každé větě v každé roli, o každé pauze v dialogu, o smyslu každého přechodu na jevišti. A při tom stálém rozhodování stále pochybovat. Jako režisérovi mi to jde zatím snadněji než jako herci.“
Celý život spolupracoval Václav Beránek s amatéry. Těšilo ho nejen hledat výsledný tvar inscenace, ale i skrytý talent v amatérských hercích. Našel tady řadu báječných přátel. Snad za všechny vzpomenu na Slávku Trčkovu, která ho přitáhla k režijní spolupráci s plzeňským Dialogem. Režíroval tady v české premiéře Yvonnu, princeznu burgundánskou; s hrabalovským Rozvzpomínáním a Švarcovým Drakem se soubor dostal až na Jiráskův Hronov. S vejprnickým souborem Havlíček nastudoval v roce 1986 Šukšinovu komedii Energičtí lidé. Dostali se až na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou a slavili zde úspěch, odvezli si jednu ze dvou udělených cen za inscenaci.
Otec Václava Beránka byl kouzelník. Něco z téhle profese určitě zdědil jeho syn nejen pro divadlo, ale i pro život.
Marie Caltová