Texty: AS 2002, č. 1, s. 21 - 22, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

V amatérském divadle jsem poznal, že život má ještě jiný rozměr,
říká Jihočech Jiří Anderle

Úhledný mladý muž v obleku v posledních dvou, třech letech nechyběl snad na žádné celostátní přehlídce. Využil i všech vzdělávacích příležitostí – jihočeské Dílny na zkoušku a Kurzu praktické režie, pořádaného společně sdružením Vobskočák a ARTAMou. Od roku 2001 je novým členem odborné rady ARTAMA. Asi není žádným překvapením, že právě on rozhýbal Vyšší Brod k divadelní i organizátorské aktivitě. DS Hrudkováček se stal jedním z polistopadových center amatérského divadla v jižních Čechách. Právě tento region potřebuje tyto aktivity a činorodé divadelníky jako sůl. Když jsem Jiřího na loňské rakovnické Popelce oslovila a požádala o rozhovor, ošíval se. Říkal: „Já nejsem ten pravý, vyberte si někoho jiného“. Mylně jsem to přičítala pouze jeho zjevné skromnosti. Rozhovor však ukázal, že má ještě jiný problém. Jak to sám vtipně pojmenoval, stal jakýmsi bezdomovcem, který neví, kde je vlastně doma. Čtenáři AS dobře vědí, že v honbě za zajímavými typy amatérských divadelníků jsem vytrvalá, takže i Jiří Anderle nakonec podlehl.
Přiznám se, že o Vás jako o člověku moc nevím. Čím se např. vlastně živíte?
V poslední době pracuji jako vedoucí Kulturního domu v Kaplici, někdejším chrámu dětského divadla.
To jste mě trochu zaskočil. Mám Vás spojeného s Vyšším Brodem. A pak, v tomto kulturáčku, který díky Kaplickému divadelnímu létu dobře znám, byla snad nějaká asijská tržnice?
Město jej skutečně někdy v r. 1991 pronajalo. Zpočátku fungoval jako diskokavárna. Moc se nedařilo, přišel druhý a posléze třetí nájemce. Tržnice tam skutečně byla. Téměř zdevastovaný objekt město převzalo zpátky s tím, že jej vrátí původnímu účelu. To už patří mé éře. Od počátku r. 2001 dáváme dohromady kulturní centrum. To, co prožila Kaplice, je modelová situace, kterou prošla řada měst.
Vy jste ale rodák z Vyššího Brodu?
Ano, pocházím odsud. Ostatně Vyšší Brod je jen 25 km daleko od Kaplice.
A jak jste se dostal k amatérskému divadlu?
Úplnou náhodou. Já se spíše zajímám o historii a s obdobně založenými přáteli jsme začali uvažovat o tom, že bychom tady mohli obnovit nějaké tradiční slavnosti.
Pokud vím, tak v této oblasti do konce druhé světové války převažovalo německé obyvatelstvo. Takže patrně české divadlo tady nebude mít nějakou dlouhou tradici?
Jsme na pomezí Čech a Rakouska a do r. 1945 tady skutečně německé osídlení převažovalo. První čeští obyvatelé se objevili až po založení první Československé republiky. Ve třicátých letech z osmnácti set usedlíků bylo pouze 300 Čechů. Fungoval zde německý ochotnický soubor, český není doložen, byť zde působila Národní jednota pošumavská a ta mohla mít divadelní odbor. Našel jsem fotografii patrně z období mezi dvěma světovými válkami z nějakého asi školního dětského představení. Podle kulis Pražského hradu soudíme, že se asi těžko jedná o německé divadlo. Po r. 1945 byl založen zpočátku jako divadelní spolek český divadelní soubor. Představte si, že 22. února 1948 premiéroval nějakou hru o sedláčkovi, který ztratil grunt. A za tři dny přišel tzv. Vítězný únor. Několikrát potom změnil zřizovatele, až konečně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zakotvil pod KD, který se právě otevíral. Soubor měl průměrně 35-40 členů, ve vrcholné éře až 50.
Měl nějaké jméno?
Ne, byl to prostě DS při Kulturním domě Vyšší Brod. K historii musím dodat, že v sedmdesátých letech byl pokládán nejen na Českokrumlovsku, ale i v jižních Čechách za jeden z nejaktivnějších. Pro tento vesnický soubor bylo nejvyšší metou dostat se do Vysokého. To se mu podařilo dokonce dva roky po sobě, bylo to tuším v letech 1976-77. Byla to jeho labutí píseň. Přišel generační problém a soubor se začal rozpadat. Od velkého souboru se odštěpila dramaticko-recitační skupina a z té se v r. 1977 vyvinul soubor Hrudkováček (vznikl v Hrudkově, což je víska s nemocnicí nad Vyšším Brodem). Zakladatelem byl pan Vítězslav Kučera. Na krátkou dobu se zřizovatelem souboru stala léčebna, ale po intrikách velkého souboru smlouvu vypověděla. Po krátkém intermezzu se Svazarmem soubor zakotvil při DK Loučovice a začal se specializovat na hry pro děti. Vznikla tradice meziokresních přehlídek a činnost byla poměrně bohatá. Pak odešel zakladatel pan Kučera a soubor se na kratičkou dobu rozpadl. K obnovení činnosti došlo v r. 1986 už ve Vyšším Brodu. Soubor se stal legitimním nástupcem původního a přivinul také jeho některé členy. Tak to fungovalo až do r. 1989, kdy došlo k dalšímu rozpadu. Na štěstí to trvalo jen krátce a Hrudkováček, byť nezažívá nějaké dobré divadelní časy, žije jako jeden z mála v okrese Český Krumlov. Vedle něj je aktivní už jen Českokrumlovská divadelní scéna.
Zájem o historii skutečně nezapřete, ale nějak jste přeskočil, jak jste do Hrudkováčku dostal Vy sám?
Už jsem to vlastně nakousl, ale odešli jsme od toho. V r. 1995 Historické sdružení, zabývající se dějinami místa, přišlo s myšlenkou obnovit tradiční Bartolomějskou pouť (24. srpna). Chtěli jsme tradiční pouť a nějaký doprovodný program (např. vystavování na pranýři apod. výjevy podle kroniky). Na koho jiného jsme se měli obrátit než na divadelníky. Oslovil jsem Hrudkováček a oni kývli pod podmínkou, že jim pomůžu. Divadlo mi do té doby sice nebylo cizí, ale byl jsem zatím jen konzumentem. Setkání s Hrudkováčkem se mi stalo doslova osudným. Amatérské divadlo mě totálně pohltilo. Stal jsem se hercem a bůhví čím ještě. Dotáhl jsem to téměř až na režiséra. Protože vím, že jsem nepopsaný list, snažím se jezdit na přehlídky a sbírat zkušenosti. Snažím se to, co dělám, dělat dobře a vyvarovat se základních chyb. Proto se hlásím i do různých seminářů.
Nebude problémem pracovat v Kaplici a dělat divadlo ve Vyšším Brodě?
Je to komplikace, kterou nemám vyřešenou. Proto jsem pochyboval, zda jsem pro rozhovor ten správný typ. Rozeběhla se nějaká aktivita, podařilo se nám založit i tradici přehlídek. Vnímám jako velkou poctu, že jsme získali statut krajové přehlídky pro Vysoké. Souborů se začalo hlásit tolik, že jsme ji rozdělili na jarní a podzimní. Do toho přišla moje osobní situace. Příležitost vést KD v Kaplici se mi zdála zajímavá. V současné době jsem trochu bezdomovec, který neví, kde je vlastně doma. Navíc v Kaplici dělám vše od údržbáře až po programového pracovníka. Přestávám mít čas na cokoliv jiného. S hrůzou zjišťuji, že Hrudkováček vplouvá do období dalšího rozpadu. To nedopustím. Pokusíme se dát dohromady nějakou věc a budu muset hledat svého nástupce.
Nenapadlo Vás založit soubor v Kaplici?
To víte že nejen napadlo. Ostatně ještě na konci osmdesátých let tady působil dobrý soubor DRC.
Netušila jsem, že jste v takto složité situaci. Pojďme se od toho na chvíli odpoutat. Říkáte, že do divadla jste přišel jako nepopsaný list. Poskytlo Vám divadlo něco, co jste do té doby neznal?
Nevím, zda to budu umět formulovat. Poznal jsem něco, co není honba za penězi, za pozemskými statky. V Hrudkováčku jsme dělali to, co nás bavilo, a dělali to proto, že nám to přinášelo radost. Naše radost se znásobovala radostí diváků. Už Bartolomějská pouť, byť divadelně to nic nebylo, mi přinesla vzrušení a okamžiky totálního zapomenutí na shon. To kolem mě přestalo zajímat. Poznal jsem, že život má ještě jiný rozměr. Když člověk vidí nějaká zajímavá představení, je to nepopsatelný pocit.
Co Vás v poslední době takto zaujalo?
Na každé přehlídce se najde něco zajímavého. Z každého představení, i z toho špatného si mohu odnést něco inspirativního. Nechci uvádět konkrétní inscenace, spíše uvedu soubory, které jsou mi velmi blízké. Začnu jihočeskými D 111 z Českých Budějovic a souborem ŠOS z Prachatic. Dokážou mě chytit silou tématu, člověk odchází z divadla a přemýšlí. Pak jsou soubory, které nemají tak silné téma, ale hrajou a je jim dobře. A to, jak je jim dobře, se přenáší do hlediště a mně je také dobře. To platí většinou pro venkovské soubory. Síla těchto souborů není jenom v divadelní kvalitě, ale také v tom jak fungují.
Je Vám blízký nějaký žánr?
Nechci se někam zařazovat. Záleží na tom, jak je to divadelně udělané. Někdy komedie vybouchne, a naopak drama Vás osloví. Největší pozornost se snažím věnovat divadlu pro děti, neboť si myslím, že tady je ještě hodně práce. To je asi moje parketa. Tím nechci říci, že tento žánr považuji za snadnější. Pro děti se musí dělat divadlo stejně jako pro dospělé, jenom o trochu lépe.
Proč je podle vašeho názoru v jižních Čechách méně souborů než v jiných regionech?
Těch důvodů je asi víc, ale klíčovým je pro mě ten, že zde chybí silná tradice, jaká existuje jinde. České amatérské divadlo zde nemá tak silné kořeny např. v divadelních rodech a rodinách. Příčinou byla častější migrace obyvatel. Druhou překážkou je převaha malých sídel. Musí se někam dojíždět. Těší mě, že i díky naší přehlídce začínají vznikat soubory na malých vískách s pár chalupami. Nemusí dělat skvělé divadlo, ale podstatná je chuť a pocit štěstí, které jim přináší. A nejen jim, i obyvatelům vesnice. Takový soubor dokáže dvakrát vyprodat sokolovnu.
Připravila Lenka Lázňovská