Texty: PhDr. Vladimír Horpeniak: Zašlá sláva ochotníků v Kašperských Horách, článek pro DBČAD zprostředkoval Ludvík Pouza

Zašlá sláva ochotníků v Kašperských Horách

Je nepochybně škoda, že zprávy o ochotnickém divadle v Kašperských Horách k nám doléhají jen ze vzdálené minulosti. Zatímco v okolních místech jako ve Strašíně a Hartmanicích se dnes divadelní aktivity úspěšně rozvíjejí, v Kašperských Horách se na divadelní probuzení teprve čeká.
Nejstarší známá zpráva o ochotnickém divadle v tomto šumavském městě je už z 19.století. Dochovaný tištěný plakátek z roku 1868 uvádí, že kašperskophorská ochotnická společnost sehraje divadelní frašku o třech jednáních od D.F.Berga s názvem Jeden z našich lidí (Einer von unsere Leut´). Vystupovalo tenkrát celkem 20 osob a výtěžek z představení měl být věnován na dobročinné účely. Zlatou érou kulturního rozvoje v Kašperských Horách byla 30.léta 20.století. O ochotnické divadlo se tehdy významně zasloužil profesor místní německé reálky, všestranně nadaný a bohatě činný Hans Kollibabe. S jeho jménem se spojuje úspěch výpravných zpěvoher „Lang, lang ist´s her“ a „Schwazwaldmädel“. Snad největší ohlas sklidila jím napsaná, režírovaná a původní hudbou doplněná divadelní pohádka s hudbou, zpěvy a tanci. „Karlsburgzauber“ (Kouzlo hradu Kašperku). Vedle dospělých v představení vystupovaly hlavně děti v rolích hradních skřítků, elfů a lesních vil. Taneční čísla (jak uvádí regionální badatelka Maria Frank) měla charakter dětského baletu. Premiéra této výpravné divadelní pohádky se uskutečnila ve dnech 21. a 28.listopadu 1937 v sále místního Spolkového domu (pozdější sokolovny). Překvapuje, že v polovině 30.let se ochotnické divadlo hrálo také v blízké vesničce Opolenec. Pro lidové divadlo tu místní mládež nadchl talentovaný Johann Matschiner z Řetenic, který v Opolenci tenkrát pracoval u svého příbuzného jako čeledín.
Zcela zásadními proměnami prošly Kašperské Hory v letech po druhé světové válce. Společenské i kulturní sebevědomí nových českých obyvatel městečka našlo své vyjádření na předním místě v aktivitách ochotnického divadla, které se tu obdivuhodně rozvíjelo až do počátku 60.let. Po německých předchůdcích novoosídlenci zdědili poměrně velký víceúčelový sál s jevištěm v budově spolkového domu – sokolovny při staré Sušické cestě a také malovanými kulisami doslova napěchovanou „kulisárnu“, která se nacházela jen několik desítek metrů opodál v objektu bývalé koželužny. Historií poválečného ochotnického divadla v Kašperských Horách, které paradoxně prožívalo svůj rozkvět právě v 50.letech, se zatím nikdo nezabýval, místní kroniky tyto aktivity zaznamenaly jen okrajově a tak zbývají jen útržkovitá svědectví pamětníků. Podle nich kašperskohorské divadlo mělo štěstí v některých vůdčích osobnostech spolku. Úroveň práce ochotníků zpočátku významně podepřelo režisérské působení všestranného učitele Josefa Bártíka, který vedle své úspěšné práce s mládeží stihl s dospělými ochotníky v roce 1950 úspěšně nastudovat divadelní hru Lepší rodina. Velmi schopného režiséra Kašperskohorští našli v polovině 50.let v osobě obětavého a cílevědomého Josefa Švece, který tenkrát pracoval jako účetní místního dětského domova. Ve svých inscenacích stavěl na nadšení a spontánním herectví lidí jako byli Jan Hoffmann, Václav Hadrava, Růžena Švecová, Emílie Hejlíková, Jarmila Vojtová, Helena Pobudová (Trčková), Stanislav Novák,Václav Hrach, Josef Mrnka, Josef Manna nebo nestor souboru – Karel Matějka. V souvislosti s tímto ochotnickým divadlem v Kašperských Horách se dávají do souvislosti i další jména jako Josef Růžička, Jan Lukeš, Jan Žejdl, Blanka Kliebrová, Blanka Dvořáková, Květa Hadravová, Marcela Boušková, František Kortus, Jan Matas, … Kaslová, Mikanová, Navarová, Hejlík, Balej, Pfeifer, Nussbauerovi, Cihelkovi, Streinz, Zabloudilová, Bulka, Dadák, Vrhel… S kašperskohorskými ochotníky tenkrát také herecky působil (ještě dříve než se stal uznávaným básníkem) rodák z nedaleké Volyně, Josef Hrubý, s mladistvým zápalem se do hraní zapojili v té době začínající učitelé – Milan Pokorný ze Sušice, Jan Kopa a Emil Kintzl. O Kintzlových hereckých improvizacích si lidé v Kašperských Horách vyprávějí snad dodnes. Zvláštní připomenutí zaslouží jméno Jana Hoffmanna (1916 – 1981), který se do paměti diváků zapsal snad nejvýrazněji. Do poválečných Kašperských Hor přišel už v srpnu 1945 jako první český učitel. Účinkoval a působil téměř ve všech inscenacích, hrál v rolích vážných i komediálních. Nejvíce v mysli utkvěl svým podáním Karla IV. ve Vrchlického Noci na Karlštejně (1956). Spojil se také s ochotníky v Sušici, kde pozoruhodně vytvořil titulní roli Moliérova Lakomce. Úspěch ochotnických představení záležel rovněž na technickém zajištění, výpravě, maskách, kostýmech, kulisách, osvětlení… V souvislosti s výtvarnou prací, zejména tvorbou kulis, se často vzpomíná jméno zasloužilého kulturního pracovníka (tehdejšího vedoucího kina) Emila Kotrby, dále Stanislava Nováka nebo také pánů Kubeše a Pfeifera. Osvětlení scény bylo tradičně dílem šumavského lékaře MUDr. Zdeňka Kostroucha, výprava i většina organizačních povinností spočívala často na bedrech pověstného učitele Antonína Šmrhy. Cennými praktickými radami kašperskohorským ochotníkům často pomáhala sestra paní Heleny Pobudové (Trčkové), sólistka opery Jihočeského divadla, Marie Poštová. I s odstupem více než půl století vzpomínají s vděčností dřívější ochotníci na zodpovědnou práci nápovědy – například paní Hofmannové, Mrnkové, Ladmannové. Staré fotografie či náhodně dochované plakáty dokládají do dnešních dnů některá představení. S mimořádným ohlasem byly přijaty výpravné hry se zpěvy a doprovodem malého orchestru jako Ponrepo a Sládci (1957). V pohádce Perníková chaloupka (1957) excelovali jako Ježibaba Emilie Hejlíková a v dětské roli Míra Hrebinec. Podobně úspěšnou pohádkovou hrou, při které se dobře bavili i dospělí, byl Kocour v botách. Vlídnou úsměvností i bohatou výpravou diváky zaujala hra Slovanské nebe (1958). Z nové doby či současnosti čerpala většina veseloherních představení jako například Jen na lékařský předpis!, Dům u doktorů (1957 – 1958), Intermezzo nebo Je libo cigaretu? (1961?) Kromě sokolovny (kde se zároveň promítalo kino) ochotníci využívali také přírodní scénu v tzv. Zahradě oddechu. V součinnosti s osazenstvem a pacienty místní léčebny TBC zde například sehráli Stroupežnického Naše furianty. Největší pozornost široké veřejnosti si divadelníci z Kašperských Hor získali svým zapojením do oslav 600.výročí založení hradu Kašperku v roce 1956. Slavnostní premiéru jejich mimořádně výpravného představení hry Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně, doplněného početným komparsem, shlédlo na nádvoří hradu večer 4.srpna 1956 téměř jedenáct stovek diváků. Kašperskohorské ochotníky znali diváci také v okolí, například ve Stachách, Nezdicích, Žihobcích, Rejštejně nebo Velharticích. Za zmínku stojí i skutečnost, že v 50.letech 20.století se v Kašperských Horách rozvíjelo také loutkové divadlo zejména díky Emilu Kotrbovi a Josefu Mrnkovi. Poslední vzepětí loutkové scény, která měla své tradiční sídlo v budově pozdějšího tzv. Klubu Lesního závodu, zaznamenáváme počátkem 60.let. Jak se dovídáme od pamětníků, právě v těchto prostorách probíhala většina úvodních zkoušek místních ochotníků. – Je třeba také připomenout, že loutkové divadlo s vlastními loutkami a kulisami hrávali v polovině 50.let také bratři Hammerbauerové v budově školy v blízkém Tuškově. Komplet této originální loutkové scény se dochoval a díky učitelce Jaroslavě Voráčkové byl získán do sbírek Muzea Šumavy.
Důležitým centrem dramatického umění v Kašperských Horách bývala také místní základní škola. V 50.letech nezůstávala v ničem pozadu za svými dospělými protějšky. Lidé dodnes vzpomínají na výpravné pohádkové hry režírované učitelem Josefem Bártíkem jako Za štěstím (1950), Vánoční země, O Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku (1951) nebo Popelka (1957). V posledně jmenované pohádce vystoupili v hlavních rolích Popelky a prince Božena Pešťáková (Nováková) a Jiří Pěnek. – V současné době jediným nositelem divadelních tradic v Kašperských Horách je divadelní kroužek při základní škole, který vznikl v roce 2002. Pod vedením učitelky Dagmar Ševčíkové děti dosud nastudovaly 10 pohádkových her. Nejraději vzpomínají na vystoupení „Bubáci a hastrmani“, které si mohly též zahrát v jedinečných prostorách hradu Kašperku.
Divadelní tradice Kašperských Hor mají nepochybně svou hodnotu a jistě stojí zato je následovat!


PhDr. Vladimír Horpeniak,
Muzeum Šumavy Kašperské Hory

P.S. Za poskytnutí cenných informací a dokumentů děkuji pamětníkům a bývalým ochotníkům: Jarmile Vojtové, Heleně Pobudové – Trčkové, Josefu Bártíkovi, Emilu Kintzlovi, Františku Kortusovi, Janu Matasovi, Janu Dadákovi, Jiřímu Pěnkovi. K tématu ochotnického divadla v Kašperských Horách rádi uvítáme další informace a materiály.

Článek pro DBČAD zprostředkoval Ludvík Pouza, listopad 2009