Texty: FELZMANN, Rudolf: Kaznějovská osamělost. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 24.

Kaznějovská osamělost

Rudolf Felzmann

Slunce nádherně zářilo o víkendu 25.–2 6. dubna, což nebylo zrovna ideální počasí pro divadlo, natož pro divadlo jednoho herce, které samo o sobě jako by osamělost účinkujícího na jevišti nespravedlivě vyvažovalo osamělými diváky v hledišti. Když jsme sestoupili do suterénu budovy Městského úřadu v Kaznějově, uvítal nás příjemný chládek bufetu i sálu divadelního klubu Šutr. Členové kaznějovského souboru Štace nás obklopili přívětivou péčí a krátce před sobotním polednem byla zahájena IX. národní přehlídka divadla jednoho herce, pořádaná Svazem českých divadelních ochotníků jako Memoriál Slávky Trčkové.
První se představil Jiří Hlávka z Divadelního spolku Vojan Libice nad Cidlinou. Protagonista si sám na motivy Cervantesova románu sestavil pásmo epizod a nazval je příznačně Don Quijote de la... od nás. Tato inscenace už prošla dvěma přehlídkami (Třešť a Sadská), dva z porotců ji znali a na stránkách AS jí byla věnována pozornost. Proto jen dodejme, že herecká práce se vyvíjí, takže představení vyznělo sympaticky, i když nedalo odpověď, nakolik se jedná o dramatický útvar, či zda nemá blíže k vyprávění s hereckými vstupy. Nejsilněji stále vyznívá průvodcovská role Cervantesova (ta zajišťuje myšlenkovou sdělnost!), zatímco scény rytíře Quijota a jeho sluhy Sancho Panzy mají spíše podobu solitérních monologů.
Broukovcovo Kamdivadlo z České Kamenice uvedlo hru Konec světa, jejímž autorem, režisérem i hercem je Jaroslav Střelka. Jednoduchá, ale nápaditě pojednaná scéna z dvou stěn tvořených zavěšenými stránkami novin, časopisů i knih metaforicky umocňovala výpověď člověka, který je zahleděn do svých literárních ambicí natolik, až přestává vnímat realitu světa. Sebestředný muž, zahleděný do sebe sama a své pseudogeniality, si nechce připustit, že by měl hledat odpovědnější vztah k okolnímu světu, ačkoli sám od vnějšku požaduje jak pozornost, tak i obdiv. Nejsou-li jeho ambice naplněny, raději uvažuje o odchodu ze života, což považuje za konec světa. Trpká výpověď nepostrádá dávku sebeironie, ale citace vlastních veršů v kombinaci s úryvky z nejslavnějších básnických děl jako by více naznačovala pózu nepoměrně mladšího chlapce než životní zkušenost čtyřicátníka. Jaroslav Střelka má charizma přesvědčivosti, dokáže využít působivých metafor v manipulaci s rekvizitami (lepicí páskou se sám umlčí nebo ironicky zvažuje pytle na odpadky naplněné básnickou tvorbou i životní realitou atd.), jen poměrná myšlenková přímočarost vedoucí k předpokládanému konci oslabuje celkový dojem.
Večerní sobotní představení patřilo hostu přehlídky. Libor Ulovec ze souboru SoLiTEAter Praha uvedl monodrama Douga Wrighta Svou vlastní ženou. Dvouhodinové představení s hlavní postavou proslulého německého transvestity, jehož příběh doplňuje řada dalších postav, je napínavou i dušezpytnou zpovědí o křivolaké cestě od nacismu ke komunismu. Inscenace postoupila z pražské oblastní přehlídky na Divadelní Děčín, takže její hodnocení přenechme národní porotě.
Nedělní dopoledne přineslo osvědčený monodramatický text z pera Viktorie Hradské. Comedia finita je sestavena ze čtyř monologů různých žen, jež se dotkly života slavné pěvkyně Emy Destinnové. Jana Trojanová z Rabštejnské Lhoty u Chrudimi našla oporu v citlivé režii a poučené dramaturgii Renaty Klečkové. Vypuštěním řady detailů z líčení životopisu pěvkyně se předloha nejen zkrátila, ale herečce to umožňovalo koncentraci spíše na vnitřní charakter oněch čtyř rozdílných vypravěček, než aby podávala ucelenější životopisná data. Ocenili jsme především citlivé odlišení čtyř typů žen, a to nejen ve vnější charakteristice, ale především v poloze vztahu té které ženy ke geniální umělkyni. Od závisti přes nepochopení až k pohrdání a krutosti. Dramatičnost prozaické předlohy zvyšovalo přesné vystižení „národní povahy“, jež nesnáší přečnívající osobnosti. Herečka neodsuzuje své postavy, ale jako by se pokoušela obhájit jejich právo názoru, což vytváří myšlenkový dialog mezi herečkou a publikem. Inscenace má úměrný časový rozsah, sporné je pouze použití projekce úryvků z výpravného filmového životopisu Destinnové. Možná by lépe posloužila citace původních nahrávek pěvkyně a střídmější obrazový doprovod v prolínání s jednotlivými monology.
Monodrama v tomto čase asi není tou zaručenou parketou na amatérském jevišti, viděli jsme hodnotné výkony, ale dnešní publikum si zřejmě žádá výpravnější a zábavnější produkce. Herce, kteří zvolí tuto cestu, bude – bohužel – zřejmě provázet větší osamělost, než kdyby skotačili v bulváru.