Texty: TOMAS, Karel: Jižní Moravě vládne hudba aneb Jarní sešlost Boleradice 2009. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 33 - 34.

Jižní Moravě vládne hudba
aneb Jarní sešlost Boleradice
4. 10. 5. 2009

Karel Tomas

Na jižní Moravě se vždycky zpívá. Tuším, že to může mít nějakou souvislost s pojmy jako sklep, pálenice apod., kořeny zpěvu však nechme stranou. Není ale náhoda, že z rozezpívané přehlídky byly nominovány i navrženy do výběru na Krakonošův divadelní podzim hudební inscenace. A obě dobré!
Divadelní spolek bří Mrštíků Boleradice (nominace) se zakousl do nelehkého sousta. Přinesl na jeviště Cikánského barona, výraznou a ojedinělou úpravu původně operety Johanna Strausse, nyní činohru s ojedinělými písničkami (libreto Milan Klapetek, hudební úprava Martin Horák aj.) v režii Jiřího Merlíčka. Právě tato úprava za účelem využití výraznějšího herectví a pro cimbálovou muziku Primáš, která obstarávala kompletní hudební doprovod, spolu s nápaditou režií a žonglováním na hraně mezi historií, nadčasovostí a aktualizacemi přinesla souboru úspěch u diváků.
Jednoduchý až kýčovitý příběh z maďarské (pseudo)historie, osud vyděděnců, milenecká zápletka pod občasným vlivem peněz či státní služby v armádě – to nebylo důležité. Z původního příběhu zůstala nutná dějová kostra, která byla obalována masem člověčenství a humoru. Podstatné bylo přetavení charakterů, vztahů, muziky i textů do moravské bodrosti a dobroty, které z představitelů postav nejrůznější národnosti čišely a přenášely se na diváka. Obecenstvo pak odpustilo častou nesourodost a nevyrovnanost hereckých prostředků činoherní složky, na které bude zkušený soubor jistě ještě pracovat. Pěvecká i hudební složka jsou bez chyby již nyní. Diskutabilní zůstává míra aktualizací a jejich vnímání v rámci představení, která se vždy bude lišit představení od představení, podle míry vkusu každého diváka, ale i v souvislosti s „čerstvostí“ své aktuálnosti. Na jeviště se sice kromě herců a kapely vejde jen pár scénických znaků prostředí, ty jsou však voleny účelně a s citem a podtrhávají hravost inscenace. Barevnost a typy kostýmů a výpravy korespondují s nadhledem režiséra nad textem a působí velmi organicky. Základním pocitem diváka odcházejícího z představení je příjemný zážitek.
Divadelně hudební soubor Loutky bez nitek Němčičky (doporučení na KDP) překvapil od prvního okamžiku. Přivezl vlastní autorský muzikál Ivo Kovaříka Pírko z anděla, disponující mnoha téměř profesionálními parametry. Jde o emocionální příběh party mladých lidí, kteří se od ideálů soudržnosti, kamarádství, bezproblémovosti pomocí hry na život, na překážky probojovávají až k určitému poznání, přerodu, dozrání, dospívání. Forma muzikálu přináší děj rozparcelovaný na klipová okénka téměř filmového sledu situací, s poměrně volnou časoprostorovou strukturou. V první části inscenace procházejí postavy zkouškami, hrou, kterou na sebe samy nastražily. Ve hře se přece nemůže nic stát. Ale co když neprojdeme zkouškou a změníme se? Druhá část se soustřeďuje na myšlenkový přesah hry. Poznání, že to, co hledáme, je v nás a vedle nás a že pro člověka a pro lidi stojí za to žít. Andělé jsou zde určitými ideály, myšlenkami, touhami, vnitřním světem abstrakce a citů, mohou být ale i drogou, pokušitelem i utěšitelem. V reálném životě však nezakročí. Zůstávají ve svých výšinách, obohacují naše já, ale život za nás nežijí. Pírko se objevuje a ztrácí. Soubor ho nabízí nám, divákům. Abychom ani my neztratili všechno, až projdeme hrou života.
Šest herců/zpěváků hraje snad třicítku postav. Přehledně využívají herecké prostředky od zcela divadelně civilní polohy přes aktivní postavy děje až k abstraktním Přízrakům a Andělům či k burleskně komickým postavám Léčitelů. Hudební stránka vykazuje mimořádně vysoké kvality. Od velmi dobré skladby včetně aranžmá přes nahrávku až k nadstandardním pěveckým výkonům, zpívaným na half-playback. Mluvené sekvence začal soubor poměrně nedávno hrát bez mikroportů. Přestože jde o krok správným směrem, v této části mají mladí herci ještě rezervy, stejně jako ve využití rekvizit (atributů postav) a v divadelní orientaci na jevišti. Je třeba vyřešit i hierarchii několika konců. To však nesnižuje emocionální zážitek a katarzi z představení.
Další inscenace by si jistě také zasloužily více prostoru. Jsme však limitováni rozsahem článku, tak dále jen stručně. Soubor CR Sivice se systematicky věnuje revivalovým inscenacím Divadla Járy Cimrmana. Tentokrát nastudoval Hospodu na mýtince. Vnáší do hry řadu osobitostí, přesto více zůstává konzervou (i konzerva však může chutnat), nikoli revivalem, tedy znovuoživením či obrozením původní předlohy.
DS Kadet Starovičky se pustil do Treperend Carla Goldoniho. Soubor sice disponuje některými výraznými hereckými typy, bez kterých by tato komedie ztratila smysl, přesto se však nedostal nad prvoplánovost převyprávění textu, kterému nepomohla ani nevynalézavá scénografie. Benátky zůstaly na českém dvorku.
Jako svérázný projev současného lidového autorského karnevalového kabaretního divadla se jeví Parohaté pověsti aneb Kterak Jedovnice k parohům ve znaku přišly DS Jedovnice. Soubor tvoří metodou připomínající dílka F.R. Čecha a svůj cíl, pobavit, vcelku plní. Pomíjivost humoru za každou cenu a nesourodost inscenace jako celku však v celkovém dojmu převáží. Soubor má určitě na víc.
Bavorské ochotnické divadlo Bavory se snažilo pobavit komedií Jednoho dne přišla. Podstatná úprava textu, která opustila téměř všechny podstatné motivy původně mnohovrstevnaté hry Vrátila se jednou v noci E. Rovnera, však vyústila v podivný prázdný typ bezduché komedie komerčně televizní formy, která by se k původní kvalitní předloze vůbec neměla hlásit.
Program obohatili hosté přehlídky, Městské ochotnické Tylovo divadlo Újezd u Brna s Naším městečkem T. Wildera a DS Prkno Veverská Bítýška se Společností E. Rovnera. Obě inscenace jistě budou součástí recenzí jiných přehlídek.
Celkově byly divadelní kvality přehlídky v Boleradicích mírně nadprůměrné, pořadatelé pohostinní, hodnocení konstruktivní a lidé na sebe milí. A to je v divadle důležité, ne?