Texty: AS 2002, č. 1, s. 7 - 8, Roman Černík.

Sedmá nadílka
aneb
Nadělení 2001 jako poodkrývání možných cest studentského (mladého) divadla

Počátek prosince je v kalendáři mladých divadelníků již sedmým rokem spojen s brněnským Nadělením, letošní ročník proběhl ve dnech 29.11. - 2.12. 2001. Tato nesoutěžní přehlídka, spojená tradičně s řadou tématicky propojených tvůrčích dílen, si za dobu své existence nejen vydobyla pevné místo v kalendáři, ale především rok co rok nabízí skutečně otevřený prostor svébytné skupině divadelníků - studentům a dospívajícím mladým lidem. Organizačně za přehlídkou stojí odpočátku CVČ Lužánky, jeho Středisko dramatické výchovy, ve spolupráci s ateliérem dramatické výchovy DiFa JAMU a Divadlem Barka. Tradičně je Nadělení podporováno z grantů MK ČR a brněnského magistrátu. I díky těmto grantům mohlo být opět doplněno o zahraničního hosta a mezi jednadvaceti zúčastněnými soubory vystoupil mladý maďarský soubor.
Sedm let je dostatečně dlouhá doba na vytvoření osobitého koloritu přehlídky, k němuž patří: společné ubytování všech souborů pod jednou střechou, společné setkávání a společná práce členů zúčastněných souborů v již výše zmíněných tvůrčích dílnách (letos jich nad mottem „Dialog, smrt, monolog“ pracovalo šest), úvodní a závěrečný happening (
slušné parodie na televizní nablýskanou showprázdnotu), přehlídkový časopis Fest s aktuálními recenzemi, osobními postřehy, rozhovory a zajímavou grafickou úpravou, diskusní klub (potřetí moderován studenty ateliéru dramatickévýchovy z plzeňské Západočeské univerzity), tabule diváckých reakcí – reflexí, koncert, taneční večer, noční zaujaté diskuse, ale i přátelské rozhovory v restauracích a klubech... nic z toho ani letos, přes náročný maratón 30 odehraných představení, ve třech „nadělených“ dnech nechybělo (čím dál víc je pisatel těchto řádků i s odstupem času udiven, jak to vše, vzhledem k věku a chatrné kondici, vůbec vydržel).
Nadělení je jediným takto velkoryse pojatým a tedy do jisté míry reprezentačním setkáním divadelních souborů „studentského a mladého divadla“. Co je však charakteristickým znakem této zvláštní kategorie, jak nahlížet v reflexi na zhlédnutá představení? Rozptyl vymezený podtitulem přehlídky je poměrně široký (což je bezesporu velmi záslužné): Nadělení dává již sedm let prostor pro setkání souborům 14 - 16letých žáků základních škol nebo gymnázií (Kšandy II, Skandál), stejně jako 18letým „maturantům“ (např. Plán “B“, HOP-HOP) či „zralému“ mládí vysokoškoláků a jejich vrstevníků z Rámusu, Prkna nebo Dividla G. Proto mi připadlo užitečné používat pro vymezení této zajímavé kategorie termín adolescentní divadlo (autor těchto řádků dobrovolně přiznává, že je postižený svou pedagogickou profesí: adolescence - „... fyzický a psychický vývoj se blíží k svému dokončení, sociálně i mravně bývá ještě nevyzrálý. Vazby s rodiči se uvolňují, je preferován styk s vrstevníky, rozvíjí se intezivní emocionální, často i sexuální, život. Je to období hledání jistot, nedůvěry k autoritám, tendencí riskovat...“ Pedagogický slovník).
Adolescence je nejčastěji spojována s obdobím mezi 15 a 20 rokem, což je také věk dominantní skupiny účastníků nejen letošního Nadělení. Proto se může adolescence stát zajímavou metaforou k podobě divadelních produkcí na Nadělení viděných. Zkusme nyní uvažovat ve stručnosti o divadle mezi dětstvím (dětské divadlo jako divadlo především vedoucích zaměřené na rozvoj dovedností a schopností budoucího samostatného divadelního vyjádření, případně divadlo učitelů, jež staví do centra dění rozvoj osobností a sociálních stránek zúčastněných) a dospělostí (divadle osobitého a zodpovědného lidského postoje - výpovědi vystavěné jedinečnou estetickou formou), mohou se nám otevřít opravdu neobvyklé průhledy. Adolescence divadelní se nám tak může zjevovat v míře samostaného projevu tvůrců - hlavně herců (od dětského užít si, „zablbnout si“, předvést se nebo dobře na pochvalu splnit zadaný úkol přes pubertální výkřiky až po dospělý postoj sebevědomý a zároveň zodpovědný). Tuto škálu můžeme odhalovat prostřednictvím poctivého uchopení diváku nabízených témat, v zodpovědném a zároveň inovativním nakládání se zvládnutými divadelními prostředky. Míra divadelního dospívání se odkrývá s jasně a poctivě pojmenovanými vlastními záměry (od „nováckého“ podlézání vytouženému potlesku a smíchu, až po málo srozumitelný laboratorní experiment pouze pro zasvěcené). Jak pod touto optikou můžeme vidět letošní ročník Nadělení?
První a nejpočetněnjší skupinu představení tvořily inscenace bližší produkci, jež bývá viděna spíše na přehlídkách Dětské scény než Šrámkova Písku nebo Wolkrova Prostějova. Představení Můj milý deníčku (Redegenerace Prostějov), Tři sestry a prsten (M.I. Praha), Malé ženy (Kšandy II Brno), ale také zatím jen pokus brněnského souboru Plán „B“ Vdáváme matku. Uvedená představení stojí na ověřování stavu dosažených dovedností a seznamování se s inscenační praxí. Ve většině uvedených příkladů jde o vyprávěné nebo v některých případech konverzační divadlo stojící na velmi prostých jevištních prostředcích (nesoucí však ve většině schopnost alespoň základní a divácky vděčné metaforiky, např. M.I. Praha) a pokusech vystavět a udržet charakter postavy (Plán „B“ či Kšandy II). V menší míře tato skupina pracuje s napětím, se skutečnou dramatickou situací, ani v tematické rovině se inscenátoři nepouští do zásadnější výpovědi, asi nejkrystaličtěji tyto momenty nesl v sobě pokus ostravského Dividla, jeho mladší sekce, Valerie a týden divů. V tomto ohledu byla výjimkou dvě představení, jež se pokusila, a nutno říci, že úspěšně, pracovat s vysoce etickými tématy Kat (Skandál Brno) a Pejpin (Záškrt Aš), která se opírají o zajímavou a k možnostem souborů velmi vstřícnou dramaturgii. Ašský soubor nabídl svébytnou variaci na známý příběh čínské princezny Turandot podle Daniely Fischerové a vedoucí souboru Anna Trčková účelně pracovala s osvojeným vybavením svých svěřenců. O morálně vyhrocenou Balzacovu povídku se ve své dramaturgii opřela Veronika Rodriguezová a i režijním plánem podpořila zatím ještě méně ostřílené členy Skandálu tak, že výsledný zážitek byl pro diváky velmi působivý. Zatím menším vybavením mladičkých herců ztratil zajímavý pokus Na táboře vedoucího souboru Kšandy I., Tomáše Doležala, o „dokumentární drama“ (pojem drama používám zaměrně i pro to, že pokus vycházel z dramatickovýchovné struktury). Z úhlu pohledu autora tohoto textu se do skupiny zatím ještě dětského byť zajímavě vedeného divadla dá také zařadit pohostinské maďarské představení Merlin (podle Tankreta Dorsta?) souboru Nevelesert Egyesulet.
Druhou skupinu „dospělejších“ souborů tvořila představení, jež se snažila „vymanit se z rodičovského vlivu“, buď šlo o soubory pracující zcela bez dospělého vedoucího (Bateteba s indiánskou Starou baladou, významově umístěnou do exteriéru lužáneckého parku, nebo kopřivnický Arnošt se svým zatím spíše „bavičským“ než opravdu absurdním představením Žloutkový nářez), nebo s jeho rolí postavenou na rovném partnerství s mladými aktéry: pohybová improvizace Jsem v zácpě..., jíž se představil Útulek Brno a imagitivní satira Mimo mísu brněnského souboru Trosky. Další představení, jež bychom do této skupiny mohli zařadit, jsou ta, která se opírají o získané a do slušné míry zvládané divadelní dovednosti, ale ještě jim je třeba jistého kroku k jasně formulované vlastní (autentické) generační výpovědi. Příkladem této kategorie může bezesporu být scénicky působivý a stylisticky sevřený opus Zkus být Vladislavem, jejž do Brna dovezl zkušený Hop - Hop z Ostrova nebo druhé ašské (Záškrt) představení, tentokrát pouliční představení Smutný konec hraběte Pálfyho (podle Huberta Krejčího).
Hranici dospělosti (myšleno divadelní), či dokonce dospělost samu, tedy kolektivy s věkovým průměrem nad dvacet let, zastupovaly letos čtyři soubory, jež samy o sobě nabízely mladším kolegům zajímavé inspirující, divadelně dospělé pohledy. Pražské PRA.L.I.NY, soubor prezentující „improvizační sporty“, autor tohoto textu neviděl, ale soudě podle došlých velmi pozitivních ohlasů, týkajících se především sehranosti a vysokého stupně technického zvládaní vzniklých situací, se těšily velké přízni mladého publika. Na dospělých festivalech úspěšné Prkno z Kopřivnice s Cieslerovou absurdní hříčkou Brejle nabídly fyzicky náročnou inscenaci opírající se o výborné osobní dispozice. V diskusích po představení se však často objevila otázka po smyslu, otázka, zda pro dospělé a připravené aktéry je dostačující cíl jen bavit, místy za každou cenu. Důraz na naplnění tradiční formy, opírající se o klasický divadelní text Dva muži v šachu (Miroslav Horníček), byl základem představení souboru Dividlo z Ostravy. Současné výrazové prostředky vyšlé z loutkářské zkušenosti i zajímavé a silné téma přinesl Samuel v podání plzeňského Rámusu. Jeho představení působilo dospěle především v souladu výtvarné i dramaturgicky dobře budované formy a eticky silného obsahu.
Na závěr bych rád zmínil podstatnou skutečnost, jíž se lišil letošní ročník Nadělení. Organizátorskou roli přebírali ti, kteří se v minulých letech Nadělení účastnili jako členové hrajících souborů. „Moc si jich vážím, obdivuji jejich počin, důvěřuji jim, protože oni jsou mladí a přinášejí nové nápady a vidí i to, co mi nevidíme,“ uvedl pro druhé číslo zpravodaje Ucho (pravidelného a vtipného glosátora Nadělení) jeden z otců festivalu, Tomáš Doležal. Co jiného než takové přebírání štafety může lépe podtrhnout smysl a také budoucí životnost brněnského Nadělení, jeho vlastní dospívání.
Roman Černík