Texty: RICHTER, Luděk: Dospělí pro radost dětem v Havlíčkově Brodě. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 41 - 42.

Dospělí pro radost dětem
v Havlíčkově Brodě

Luděk Richter

Havlíčkobrodská krajská přehlídka byla tentokrát vskutku nabitá. Krom dvou odpadlých inscenací tu od čtvrtka 7. do neděle 10. května bylo k vidění šestnáct představení z osmi krajů od Prahy přes Středočeský kraj, Liberecko, Hradecko a Pardubicko až po jižní Čechy, jižní Moravu a Vysočinu. Deset z nich soutěžilo o účast na národní přehlídce divadla pro děti Popelka v Rakovníku. Byly mezi nimi samozřejmě věci podařenější i méně podařené. Potěšlivé je, že těch prvých bylo letos o něco víc nejen díky rozšíření přehlídky, ale i díky pokrokům souborů samých.
Pražský soubor Divadlo a život přivezl inscenaci vlastního textu Kdo rozezpívá princeznu. Nepříliš kvalitní zpěv je v pohádce o hudebním království prvým problémem. Dějová linka a motivy hry o princezně, která nechce zpívat, jsou nepřehledné nejen vinou nepřesvědčivé předlohy a chybějící režijní strukturace, jež by akcentovala dějově a tematicky důležité okamžiky, ale i vinou toho, že nejsou sdělovány motivace jednotlivých postav (princezna zpívat nechce?, nemůže?, neumí?), takže není jasné, komu o co a proč jde. Jednání a z něj plynoucí a jím vytvářené situace chybějí, zůstávají především slova.
Také inscenace chlumeckého souboru Klicpera Jak bylo čertům v pekle zima autora Jiřího Pálky trpí přemírou slov a nedostatkem vztahů, jednání a z nich vznikajících situací: vše důležité se odehrává převážně v rovině slova, doplňovaného nepříliš věrohodnou gestikulací. Problémem jsou i nevyjasněná, nahodile nastolovaná pohádková pravidla: může být opravdu do pekla poslán kdokoli dle libovůle toho či onoho čerta? Zdání, že podstatou pohádky je autorova libovůle, je asi nevyvratitelné, jakkoli spolehlivě inscenátory zavádí do pekel.
Divadélko Múzika ze Sezimova Ústí si vybralo kvalitní text Čapkovy Doktorské pohádky (také bylo za dramaturgický výběr oceněno), ale nepovedlo se mu převést jej ani do dramaticko-divadelní podoby, utvářené hlavně jednáním postav, ani do epického divadla, v němž by nositelem jednání byli především herci-vypravěči. A tak i tady zůstává hlavně reprodukované slovo. Lze litovat, že mladí herci vedení zkušeným režisérem nevyšli více ze sebe, ze svého vidění a cítění, spíše z herectví osobnostního než ze snahy naplňovat jakési vnější představy o realisticky až naturalisticky pojatých postavách. Stavbě celku pak chybí přesnější významové i tvarové zakomponování dílčích pohádek, jimiž je rámcový příběh o kouzelníkovi Magiášovi až přeplněn, i akcentování klíčových momentů každé z nich.
Jablka mládí v provedení čelákovického souboru Tyl vycházejí rovněž z nosné předlohy Jarmily Čermákové, pro niž nadto soubor zvolil nadějný klíč divadla na divadle, hry na pohádku, kterou si skupina Cikánů improvizuje, aby zapomněla na smrt jednoho z nich. Škoda jen, že tento (či jiný) důvod není ani dostatečně sdělen, ani uzavřen po přehrání celé pohádky. A ještě větší škoda, že se princip improvizovaného hraní z toho, co je právě k dispozici, neprolne do všech prostředků od scénografie až po herectví, že není důsledně uplatňován po celou dobu a vyskytne se jen v okamžiku, kdy je třeba předvést chybějícího koně a jabloň. Kdyby tato hra na hru převážila, mohly by zmizet i okamžiky, v nichž se místo vytváření situací jednáním (jehož prostředkem může být i slovo) spíše jen hledá, jakým pohybem, gestem, mimikou doplnit či naplnit text. A také zde by prospěla přesnější režijní práce při strukturování celku pomocí proměnlivého temporytmu, dynamiky, výrazu... v zájmu akcentování dějově a tematicky důležitých momentů.
Každá inscenace podává sama k sobě klíč, jak má být vnímána, a nastavuje tak sama sobě laťku co do druhu i kvality. Miloslav Břunda na motivy starých pověstí napsal Krásku a zvíře pro brněnské Absolutní divadlo. Inscenace má evidentně ambici takořka broadwayového muzikálu s velkým plátnem scény, rozšiřovaným ještě příchody některých postav z hlediště, řadou efektů, bezmála profesionální hudbou, zpěvem, tanečními kreacemi a kostýmy. Potud všechna čest! porota proto udělila cenu Janě Filové a Janu Brožkovi za herecký, pěvecký a taneční výkon v roli skřítků. Jenže právě tomuto klíči a této laťce nedostává to nejdůležitější víceméně psychorealisticky pojaté herectví, pro něž amatérští herci nejsou dostatečně vybaveni; snad by pomohla stylizace, která by i do této roviny vnesla dominanci prvků estetických nad popisným realismem. A chceme-li diváka ohromit dokonalostí, musí jí být dosaženo i v práci se zvukem a světlem, o malůvkových kulisách v tomto žánru zcela nepochopitelných ani nemluvě. Dramaturgicky zůstávají rezervou některé klíčové motivy (kdy a z čeho například usoudila Kráska, že je Zvíře dobré) a otázkou je pro mne i to, nakolik vložená postava zlé kouzelnice Grizeldy pomáhá vyhrocení dramatičnosti, či naopak ubírá na síle vnitřnímu dramatu titulní hrdinky. Režijně stojí za úvahu především realizace odhaleného Zvířete, jehož plně nasvícená, plně ukázaná a půl hodiny prezentovaná „hrůznost“ hrozí být spíše směšná než hrůzná.
Svébytnou kapitolou celé přehlídky se staly Tři zlaté vlasy děda Vševěda českokrumlovského Divadelního klubu. Na scénu vskotačí tři sudičky (jedna vousatá, mužská, s culíky za ušima a nad čelem), zapějí rozvernou píseň, uhlíř bez velkého citového vzruchu oznámí králi, že novorozencova matka zemřela, sudičky (jedna z nich téměř klečící na královi) vykřičí své proroctví a vzápětí se uhlíř v komediální nadsázce snaží za svého synka vylicitovat co největší částku. Už po pár minutách má divák pocit fraškovité parodie. Proč ne dozvíme-li se ve jménu čeho a čemu se to inscenátoři smějí či posmívají. Ale to se nedozvíme. Problém není v pohledu na život, který nám snad chtějí inscenátoři ukázat. Problém je v tom, že ho nedokáží divadelně zpracovat. Není totiž sděleno, proč je ta která postava v tom kterém okamžiku taková, jaká je, a o chvíli později jiná: proč například po Plaváčkově narození král nechce, aby byl zahuben, a po svatbě (došlo k ní?) ano, proč Plaváček princeznu chce a vzápětí se snaží vytratit, proč přináší odpovědi od Vševěda, když totéž poradil tazatelům hned při prvém setkání už sám? Stejně tak není jasné, proč se jednou hraje herecky a podruhé stínohrou, proč je děd Vševěd vlastně jen konstrukce z trubek, nebo k čemu je dobré ono divadelní zcizování. Jasné je jen jedno: k smíchu je všechno a všichni, všichni jsou zlí, pozitivní není ani jedna postava, ani jeden čin, ani jedna hodnota. Pro děti to opravdu není. A nejsem si ani jist, zda pro dospělé. Neboť ani svrchu uvedené tvrzení o zlém světě a lidech nemůže jako divadelní sdělení ve své jednotvárnosti bez jakéhokoli kontrastu, kontrapunktu, protisíly a vývoje fungovat. Argument, že v životě je možné cokoli a umění je vlastně obraz života, je pomýlený. Umění je svébytný obraz života ale právě že obraz: výběr skutečností, který dává určitý význam a smysl. A mají-li inscenátoři nějaký záměr, musí ho divadelně sdělit, v čemž jim některé prostředky pomáhají a jiné překážejí. Čímž mířím k otázce, proč si pro svůj skrytý záměr vybrali zrovna pohádku a proč zrovna tuhle. Je-li to jedno a žádná souvislost mezi dějovým a tematickým základem předlohy a jejím zamýšleným sdělením být nemusí, máme ušetřeno spoustu práce: nemusíme při výběru předlohy nic moc hledat, neboť čímkoli lze říci cokoli.
Letošní přehlídka se odehrála ve znamení Ježibab z Babína. Třešťský DS Jana Lišky s nimi nakonec nedorazil, ale přesto jsme tuto hru Jaroslava Koloděje viděli ještě dvakrát. Jde o chytlavý kousek, smíchaný ze zapomenutých čarodějnic lačnících po vdavkách, jimž má padnout za oběť poctivý chasník, kterého však zachrání věrná milá, zatímco svatbou s nimi jsou potrestáni vodník a hejkal, kteří oběma kladným hrdinům předtím pomohli (že by satira na spravedlnost?).
Ježibaby z Babína DS Tyl z Lomnice vynikly vcelku funkční scénografií a především vyrovnaným kolektivním herectvím (také za něj obdržely cenu): postavy se vidí, slyší, vnímají, reagují a svým jednáním vskutku vytvářejí situace což není tak samozřejmé, jak se může zdát. Dramaticky ne právě šťastným počinem tu bylo oslabení vztahu hlavního hrdiny k jeho nápadnici: tenhle Martin, jenž s Barborkou snad nikdy nic ani neměl, přeci žádné závazky nemá (proč by tedy neusiloval o sňatek s některou z domnělých zakletých princezen, jež se chystá osvobodit?) a zákonitě v závěru dopadne jako před ježibabami zachráněná, ale Barborkou ulovená oběť.
Vamberský Zdobničan pracuje s týmž motivem o poznání dramatičtěji. Jakkoli by jeho Ježibaby z Babína potřebovaly výrazněji odlišit momenty důležité od nedůležitých a tak výrazněji předat, oč v příběhu jde, potěšily především schopností nejen vytvářet situace, ale i hereckým nadhledem, odstupem a sebeironií. A protože se tyto prvky v práci souboru jeví jako pozitivní novinka, dostala jeho začínající režisérka Miroslava Sojková cenu za čerstvý vítr projevený v inscenaci.
Stejnojmennou cenu obdržela i mladá režisérka Turnovského divadelního studia Lenka Lebedová za inscenaci Šaškovská pohádka. Nesnaží se v ní o šokující vnější experimenty, ale o co možná přehledné odvyprávění pohádky nadto tentokrát opravdu směřující k dětem. Přesto i tady má režijní práce s akcentováním důležitých okamžiků, které by nás účinně provedlo dějem i tématem, ještě leccos před sebou: především není akcentován zlomový okamžik, kdy se pohádka oběma čarujícím šaškům vymkne v postavě čerta z rukou, trochu samoúčelné jsou naopak dětské postavy malé princezny a malých čertů. Až na obě malé (jakkoli roztomilé) děti je soubor herecky velmi slušně vybaven, a podaří-li se mu zmírnit ukřičenou přeexponovanost obou šašků (mimo jiné i jejich typovým a funkčním rozlišením), mohla by vzniknout působivá inscenace autorské pohádky. V této naději navrhla porota inscenaci do širšího výběru na celostátní přehlídku Popelka 2009.
Soubor Heřman z Heřmanova Městce přivezl inscenaci Něco z Jana vytvoříme... možná i pohádku. Dva herci a tolikéž hereček nastoupí s tím, že předvedou výchovný koncert z písní Jana Vodňanského, ale když zjistí, že zapomněli texty, rozhodnou se zahrát nám náhradou pohádku; naštěstí mají s sebou čistě náhodou rekvizity, kulisy i kostýmy (klasický dvoreček), a tak mohou spustit. Princip jakoby improvizovaného divadla na divadle s mnohými výpadky, omyly a opravami rozehrávají poměrně úspěšně dokonce tak „úspěšně“, že dějová linie samotné pohádky se v něm poněkud ztrácí. Což lze přičíst i uvolněné řvavosti, jakož i (také tentokrát) chybějícím režijním akcentům při vedení děje a témat pohádky, jež vrcholí jejím koncem-nekoncem. Za úvahu by stálo i zkrácení obou expozic s učením písni a s rozdělováním rolí. Hlavním kladem inscenace však je, že inscenátoři aniž zapomněli na děti zůstali sami sebou, nezapomněli na to, co je samé baví, zachovali si své myšlení a svůj humor a tím i udrželi laťku inteligentního divadla inteligentních dospělých lidí, kteří se nesnižují k „hloupým dětem“, ale hrají tak, aby to bavilo děti, jejich dospělý doprovod i je samé. Lidsky jsou autentičtí, herecky tvární. Porota ocenila soubor za osobnostní přístup k inscenaci, kterou nominovala k přímému postupu na celostátní přehlídku Popelka 2009.
Co mě ještě zaujalo při pohledu zpět?
Obecně: Fakt, že amatérské divadlo pro děti navzdory televizně-filmově videové i komerčně profesionální konkurenci stále žije a přináší do míst svého původu pocit sounáležitosti, v lepším případě i kus umění.
Na předlohách: Rutinní řemeslnost až fabrickost pohádek psaných pro herecké divadlo, v nichž se jen donekonečna obměňují a kombinují motivy vybočujících, zlobivých či jinak vadných princezen (skákavých, prolhaných, koktavých, líných...), intrikánských dvořanů, neschopných, většinou hloupých čertů, vdavekchtivých ježibab a stěhovavých, nespokojených vodníků a hejkalů. Zajímavé je to tím, že ačkoli lidová pohádka také pracuje s kombinacemi motivů i celých pásem, onen pocit, že jsem to vše už někde viděl, slyšel či četl, nemívám.
V dramaturgii a režii: Jak se inscenátoři opakovaně ztrácejí v jednotlivostech a chybí jim dramaturgický přehled a režijní nadhled při vedení hlavních linií a strukturování celku.
V herectví: Neustávající snaha o amatérským hercům obtížně dostupné a pohádce (jež je nejčastějším žánrem hraným pro děti) cizí psychorealistické herectví vnějšího zpodobování předem dané postavy, namísto moderního, mnohem přístupnějšího osobnostního herectví, v němž je východiskem sám herec, hledající v materiálu svého těla a duše stavební prvky postavy.
Při rozborech: Pokora, potřeba a schopnost většiny inscenátorů vnímat dobře míněné připomínky a přemýšlet o nich. Výjimečně ale také neschopnost nahlédnout vlastní práci alespoň zčásti tak kriticky, jako nahlížejí práci druhých. Ale i v tom může být přínos přehlídek: že na druhých vidíme chyby, jichž si na sobě nevšimneme.