Texty: Ostrava-Vítkovice, Impuls, 1945-1992

Impuls – divadelní soubor Domu kultury ROH Vítkovice (1945-1992) vznikl roku 1945 po osvobození jako zábavní kroužek při ROH Vítkovických železáren (VŽ). Zprvu organizátor zábav a recitačních vystoupení. Postupně se připojovaly mládežnické kolektivy jiných závodů VŽ. Rozšiřující se činnost na kulturní vyžití si vynucuje první kontakty na profesionální umělce (Ladislav Holub, později Vlasta Vlasáková, Miloslav Holub, Jiří Dalík aj.). Dramatický odbor (140 členů) měl několik kulturních úderek.
První hra – 1948, František Spitzer: Sklárna – hra o socialistickém budování v SSSR (100 repríz, vítěz celostátní soutěže souborů ROH).
Rozšiřující se spolupráce s profesionály (např. Václav Lohniský jako režisér) znamenalo zkvalitnění práce, změnu v repertoáru (L.Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic, A.Jirásek: Jan Žižka, G.Preissová: Její pastorkyně apod.) Mladí členové se věnují pohádkám (V.Plumlovská: Zlatá nit, V.Nejedlý: Čtverák hastrman) pod vedením Jindřicha Michla. V roce 1950 se jednatelem souboru stává Čeněk Halška, který se stává také výraznou hereckou osobností vedle svých schopností organizačních, které zastává až do roku 1951. V padesátých letech přichází do souboru členové rušených souborů Havlíček, Tyl z Vítkovic i někteří ze souborů Beskyd a Sdružení Sokola-Tůmy (v šedesátých letech). Rozrostlý soubor uvádí i 4 premiéry za rok. Vysoká reprizovanou představení v sousedních obcích a na přehlídkách. Soubor je iniciátorem každoroční Vítkovické divadelní šatny.
Název souboru se proměňuje: Divadlo pracujících VŽKG, Divadelní soubor ZK ROH VŽKG na DS DK pracujících VŽKG středisko Vítkovice až na konečný název po přechodu do DK Vítkovice v Moravské Ostravě; v roce 1982 přijal název Impuls.
Stoupající aktivita i úroveň inscenací je korunována úspěchy s hrou Miloslava Stehlíka Nositelé řádů – vítěz 25. Jiráskova Hronova 1955, následně vystoupení v televizi – přenos z Divadla J. Wolkra. Souboru věnoval autor svou další hru Selská láska. Odtud začíná užší spolupráce souboru s M. Stehlíkem. Na úspěchu se také podílí režisér František Arleth (po mnoho let výrazná tvůrčí osobnost souboru a ochotnického divadla, nositel Ceny města za ochotnickou činnost) a Adolf Král (herec, později i filmový – např. První parta dle Karla Čapka).
Od roku 1956 do roku 1966 v souboru působil jako umělecký poradce tehdejší ředitel Státního divadla v Ostravě (SDO) Vladislav Hamšík. Pod jeho dohledem a režiemi Františka Arletha a Břetislava Černého vznikají inscenace – F.G.Lorca: Mariana Pinedová, M.Stehlík: Mordová rokle, J.K.Tyl: Tvrdohlavá žena, K.Čapek: Bílá nemoc, M.Kleist: Rozbitý džbán aj. Jako výtvarník se souborem pracoval i vedoucí výpravy SDO Vladimír Šrámek (až do roku 1978). Soubor byl veden stabilizovaným výborem (později Radou) s důkladnou funkční členitostí: předseda, jednatel, jevištní, kronikář, hospodář, dramaturg, režiséři.
Koncem padesátých let se v souboru projevuje nejen jako herec, ale také jako režisér a dramaturg Miroslav Etzler (středoškolský profesor, pak PhDr.). Výrazná osobnost, která později formuje a profiluje nejen soubor vítkovický, ale také v Hrušově (Dukla MCHZ), kam přešel v roce 1966. Jeho ochotnické aktivity později přesahovaly rámec Ostravy (člen poradního sboru, porotce apod.), publikoval v oblasti kultury a psal recenze i na profesionální představení.
Koncem šedesátých let přichází jako umělecký poradce do souboru Bronislav Křanovský, tehdejší inspektor odboru kultury MNV v Ostravě. Stal se významným režisérem souboru až do roku 1983 (.N.Ostrovskij: Vrána vráně oči nevyklove, Nestroy: Talisman, J.K.Tyl: Kutnohorští havíři, J.G.Tajovský: Ženský zákon, A.Jirásek-Z.Bláha: Maryla, A.Fredro: Dámy a husaři, G.Preissová: Gazdina roba aj.)
Zahraniční zájezdy: Vídeň – česká krajanská menšina (1962 – Bílá nemoc, Dobrý voják Švejk).
V sedmdesátých letech soubor prožívá určitou krizi spojenou s odchodem mladých lidí, snižuje se počet premiér za rok, avšak vysoká úroveň představení zůstává, díky stálým a zkušeným ochotnickým hercům. Svědčí o tom i další účasti na Jiráskově Hronově a úspěchy na krajských a mezikrajských přehlídkách.
V roce 1978 soubor navázal kontakty s profesionálním hercem, režisérem divadelním i televizním, Aloisem Müllerem, který do té doby pracoval v DS v Hrušově. Po ukončení činnosti DS Hrušov se do souboru vrací Miroslav Etzler, Dušan Zakopal a přichází další členové z Hrušova (Oldřich Kubečka, Jaromír Žebrák, Emil Wolf a další), kteří značnou měrou ovlivňují další uměleckou úroveň a činnost souboru.
V roce 1981 se Alois Müller stává placeným uměleckým vedoucím a organizačním vedoucím se stává Radislav Kohut, dlouholetý člen souboru. Přichází větší počet mladých lidí a pro ně připravil A.Müller vlastní hru Kapka rosy.
Režijní práce Aloise Müllera – N.V.Gogol: Ženitba, Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou, Aristofanes: Ptáci atd.
Režijní práce Dušana Zakopala – C.Goldoni: Sluha dvou pánů, J.Jílek: Sůl nad zlato.
Režijní práce Saši Rycheckého – Pavel Grym: Bubáci, Jiří Hlávka: Klauni.
Počátkem roku 1985 se značně zhoršily podmínky pro činnost souboru ve středisku ve Společenském domě ve Vítkovicích a stěhuje se do DK Vítkovice se sídlem v Moravské Ostravě. Hraje se na loutkovém jevišti a tomu se přizpůsobuje repertoár i způsob inscenování. Starší členové souboru odcházejí, mladí přecházejí na hraní pohádek a na inscenování méně náročných scének a titulů. Posledními inscenacemi jsou – J.Zeyer: Radúz a Mahulena (režie Irena Rozsypalová – herečka SDO), J.Jílek: Pták Ohnivák a liška Ryška (režie M.Václav – výtvarník SDO), úprava J.Trnky: Zahrada (do titulu Karkulka Šípková, režie Dušan Zakopal) a pantomimické pásmo Vademekum životem autorů a interpretů Aleny Sopouškové a Karla Praise (pozdějšího zakladatele profesionální pantomimické scény Klaunské divadlo Mimo Ostrava). V režii Lubomíra Ivánka inscenováno v roce 1988 monodrama B.Polívky Nejsem svůj pes v interpretaci Dušana Zakopala (hraná až do roku 1990). Stav provozně-technického zařízení ovlivňuje nepříznivě činnost na loutkové scéně a po roce 1990 dochází k rekonstrukci a následné privatizaci DK (vzniká akciová společnost). Tak zanikly provozní podmínky, soubor nenalézá možnosti působení jinde v Ostravě a činnost ukončuje v roce 1992.
Za dobu 47letého trvání byl vítkovický soubor s bohatou a úspěšnou kulturní ochotnickou činností mnohokrát reprezentantem města, účastník mnoha přehlídek celostátního významu. Souborem prošlo téměř 350 ochotníků, z nichž řada se profesionalizovala. Byl to soubor s nejdelší dobou nepřetržité činnosti a v osmdesátých letech dvacátého století nejstarší ochotnický soubor v Ostravě.
(Dušan Zakopal: Divadelní soubory v městě Ostravě – úryvek)



Radislav Kohut – role (Impuls Ostrava)

Josef Kajetán Tyl: Kutnohorští havíři (režie Bronislav Křanovský, premiéra 23.3.1973) – role: Posel
Jana Weberová – Ivan Bednář: Bubáci a hastrmani (režie Jan Černý, premiéra 27.10.1973) – role: Bubáček
J.G.Tajovský: Ženský zákon (režie Bronislav Křanovský, premiéra 14.2.1974) – role: Miško, rekrut
K.Novák – K.Vašíček: Dlouhý, Široký a Bystrozraký (režie Bronislav Křanovský, premiéra 22.10.1975) – role: Dlouhý
Osvald Zahradník: Překroč svůj stín (režie Bronislav Křanovský, premiéra 26.2.1975) – role: Statik
Valentin Katajev: Neděle na střeše (režie Bronislav Křanovský, premiéra 30.4.1976) – Feďa Kotvili
Alois Jirásek – Zdeněk Bláha: Maryla (režie Bronislav Křanovský, premiéra 7.4.1977) – role: Jan Rozvoda Šonovský
Alexander Fredro: Dámy a husaři (režie Bronislav Křanovský, premiéra 9.2.1978) – poručík Edmund
Dmitrij Ivanov – Vladimír Trifonov: Ukřižovaní /Úhlopříčka 67 cm/ (režie Alois Müller, premiéra 30.11.1978)
Jan Jílek: Sůl nad zlato (režie Dušan Zakopal, premiéra 25.3.1979) – král Pravoslav /záskok/
N.V.Gogol: Ženitba (režie Alois Müller, premiéra 30.1.1980) – role: Podkolatov
Gabriela Preissová: Gazdina roba (režie Bronislav Křanovský, premiéra 10.3.1981) – role: Mánek
Alois Müller: Kapka rosy (režie Alois Müller, premiéra 2.3.1982) – role: Smutný muž
Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou (režie Alois Müller, premiéra 6.3.1984) – role: Hlubina
Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů (režie Dušan Zakopal, premiéra 4.3.1984) – role: Dottore
Jiří Hlávka – Saša Rychecký: Cirkus vzhůru nohama aneb Klauni (režie Saša Rychecký, premiéra 17.6.1984) – role: klaun Radek
Aristofanes: Ptáci (režie Alois Müller, premiéra 21.11.1985) – role: Euelpides
Julius Zeyer: Radúz a Mahulena (režie Irena Rozsypalová, premiéra 1987) – role: Stojmír






1973 – Kutnohorští havíři
Obsah klasického díla Josefa Kajetána Tyla Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud je vzorovým dokumentem pro současnou generaci, která si krutost mocipánů uvědomuje jen v literatuře, respektive v dramatické jevištní podobě. Tím úderněji však působí tyto formy na myšlení lidí naší doby po prožitých krizových letech, kdy v boji o udržení jednoty dělnické třídy bylo zapotřebí vynaložit maximální úsilí k zajištění sociálních výsad, o které po staletí bojovaly předešlé generace.
Kutnohorskými havíři splnil dramatický soubor vítkovického střediska Domu kultury VŽKG své předsevzetí i umělecký závazek k 25.výročí Vítězného února. A lze bez nadsázky říci, že se svého úkolu zhostil s plným zdarem.
V režii Bronislava Křanovského a na scéně Vladimíra Šrámka se jednotliví představitelé tohoto amatérského souboru pohybovali přirozeně a vytvářeli plnokrevné postavy. Překvapilo obzvláště mladé obsazení rolí.
Velkým přínosem byla spoluúčast členů pěveckého sdružení Marx VŽKG, kteří se podíleli na uměleckém ztvárnění nejen pěveckých, ale i masových scén.
Přejeme této inscenaci hojně repríz, aby i v okolí Ostravy – kde jsou předpoklady k realizaci tohoto představení – pochopili občané kulturně politický smysl hry, který tvůrci inscenace sledovali.
(Jaroslav Deršák: Kutnohorští havíři. Ostravský večerník 5.3.1973)

… v době od 27.března do 30.března 1973 se uskutečnila městská divadelní přehlídka v Ostravě. I ta přinesla tři neobyčejně zajímavá představení. Tak hned v úvodu inscenoval známý divadelní soubor domu kultury VŽKG Ostrava Tylovy Kutnohorské havíře v režii Bronislava Křanovského. Režisér zapojil do inscenace pěvecké sdružení VŽKG „Marx“ a podařilo se mu vytvořit působivé komparsové scény. Inscenace výrazně zdůraznila problematiku sociální vzpoury, její příčiny, narůstání i neúspěch a v tom směru pokračovala v inscenační tradici Jindřicha Honzla a Antonína Kurše. Na pozadí havířského kolektivu pak byli exponováni jeho mluvčí Vít, Šimon, Holý, Lana a další. Inscenaci se snad nedostávalo ještě propracovanosti v odlišení těchto jednotlivých typů. Za povšimnutí stál herecký výkon Františka Arletha v postavě Opata, který v některých místech působil svojí vyvážeností a moudrostí, ale i předvídavostí. Velmi dobře vypracovala svoji postavu Doroty Růžena Franková a byť na malém prostoru, vytvořila neobyčejně hlubokou studii dělnické matky.
(Moravská divadelní všehochuť. Amatérská scéna 1973, č.7)

Představení Kutnohorských havířů poskytlo znovu důkaz, jak Tylovo dílo mluví k dnešnímu diváku nejenom historickým námětem o boji dělnické třídy, ale i vnitřní podstatou, která rozvíjí osobní motivy na strunách citu a vytváří plnokrevní divadlo. Autorův text vniká do publika jako ideový a sociální apel a přes city diváka angažuje pro boj, odvahu a statečnost hornického kolektivu. Představení divadelního souboru VŽKG Ostrava-Vítkovice bylo výsledkem citlivého zaposlouchání do Tylova textu a také výsledkem nesmírné píle a obětavosti režiséra i herců. Hned první obraz naznačuje, že hrdinou hry je kolektiv havířů, jehož boj za spravedlivé požadavky je jádrem inscenace. Z černé tmy otevřeného jeviště blikají světýlka kahanů, je slyšet zpěv těch, kteří se chystají na velké střetnutí se svými pány za spravedlivý lidský život. Tento úvodní motiv poznamenává pak celou hru, kterou prostupují písně havířů, dodávají jí atmosféru, odhodlání i revoluční patos. Spolupráce s pěveckým souborem „Marx“ se tedy vyplatila- ovšem, je to sbor po výtce jen pěvecký, s dokonalou technickou úrovní, ale bez potřebného divadelního začlenění do ústředního nervu hry. Chybí individuální rozlišení, vlastní osobitý projev a hlavně pak bohatší a rozmanitější aranžmá, vycházející ze smyslu hry. Na úkor kompaktního celku, na úkor společné revolty jsou potlačeny osobní motivy, přes které dochází ve hře k úzkosti, kolísání, naději i konečnému rozhodnutí kolektivu bojovat za svá práva.
Divadelní soubor VŽKG má ve svém středu dostatek vhodných typů, které odpovídají bohatým Tylovým postavám. Režisér představení nevyužil všech těchto typových předností herců a nevtiskl za jejich pomoci celé inscenaci výraznější jednotu divadelních prostředků. Výsledkem pak bylo, že vedle mladého, umírněného a ukázněného herectví se objevuje i vnějškové zpodobování postav a zastaralý patos. V této nejednotě hereckých prostředků se prosazují některé výkony úsilím dobrat se vlastních vnitřních pocitů, vnitřního smyslu hry, jak tomu bylo u představitele Víta, Šimona, Hynka, Doroty i Opata. Jejich výkony ukazují cestu, kudy by se mohla ubírat režijní i herecká práce při pokusu o nový výklad Tylovy klasické hry.
(Vavřička, J.: Krnovská konfrontace. Amatérská scéna 1973, č.8)

1974 – Ženský zákon
Mimořádný úspěch a cenu českého ministerstva kultury získal známý vítkovický soubor Železáren a strojíren K.Gottwalda, vedený režisérem Bronislavem Křanovským, za kultivovanou, stylově čistou jevištní kompozici jubilujícího klasika Jozefa Gregora Tajovského Ženský zákon.
(Beneš, Jiří: České ochotnické divadlo 1974. Amatérská scéna 1974, č.8)

Třetímu úterku vládl Ženský zákon J.G.Tajovského v provedení odborářského kolektivu z Vítkovic. Soubor DK VŽKG, který byl již pětkrát na Hronově a ostruhy si získal i na svých dvou zájezdech do SSSR, zůstal i tentokrát věren vesnické tematice a pod vedením režiséra Bronislava Křanovského předvedl jednu z nejlepších inscenací letošních Štramberských divadelních úterků. Viděli jsme čisté, vyrovnané, rytmicky členěné a stupňované představení, v němž koncertovalo trio žen (Zuzka – Karla Šeděnková, Mara – Růžena Franková, Dora – Magda Malá), nesoucích konstrukci celé hry. Pak i náročný divák v závalu kladů a předností, kterými představení oplývalo, rád souboru prominul těch několik „ostravismů" v dikci.
(Matula, Bohumil: Letošní divadelní jaro pod Trúbou. Amatérská scéna 1974, č.8)

Přehlídku (44. Jiráskův Hronov) zahájil divadelní soubor Domu kultury VŽKG Ostrava-Vítkovice se hrou slovenského klasika J.G.Tajovského Ženský zákon. Hodnotíme tento čin jako příkladnou dramaturgickou pozornost vítkovického souboru v roce, kdy celá naše kulturní veřejnost vzpomíná stého výročí narození J.G.Tajovského.
Režisér přistoupil k textu s pietou, snažil se správně zdůrazňovat více motivaci jednání postav než vykreslovat typický dobový kolorit, pokusil se vyhnout obvyklým klišé, s kterými se Tajovského hry inscenují. Šlo o pokus zajímavý, ale ve svém principu nedotažený, představení mělo jednotvárný temporytmus, humorná místa působila někdy vnějškově, výkony hlavních představitelek nebyly dost výrazné. Kladem je určité odbourání folklórních prvků (až na závěr) a nenásilné akcentování sociální problematiky hry.
(Šindelář, Jaroslav: Odpovídáme tvorbou. Ze závěrečného projevu 44.JH. Amatérská scéna 1974, č.10)

1975 – Překroč svůj stín
Posledním představením letošního DMK byla opět hra současného slovenského autora, tentokrát Osvalda Zahradníka Překroč svůj stín v provedení souboru DK VŽKG z Ostravy-Vítkovic. V pečlivé režii Bronislava Křanovského vzniklo představení zaujaté, dramaticky koncentrované, angažované zájmem aktérů o boj a osudy zobrazovaných postav. Ovšem i toto diváky výborně přijaté představení (druhé místo v anketě diváka, hned za brněnskou „Limbou“) přineslo řadu problémů. V herecké práci se projevil malý cit pro míru používaných výrazových prostředků a s ním nebezpečí křečovitého naturalismu ve vypjatých situacích, celkově a zvláště v roli Evy se ukázala potřeba intenzívnějšího režijně-hereckého soustředění na vnitřní konflikty postav. Ve svém celku však představení, koncipované jako příklad bojující mladé generace včerejška mládeži dneška, nepochybně patřilo k přínosům letošního DMK.
(Beneš, Jiří: Poznámky k inscenacím XIX. DM. Amatérská scéna 1975, č.7)

Porota určila dva soubory k výběru pro letošní přehlídku v Hronově (Rožnov p:R. s inscenací Kruczkowského Němců a Vítkovické železárny se hrou Osvalda Zahradníka Překroč svůj stín), udělila několik individuálních cen (do souboru rožnovského, vítkovického a frenštátského, který hrál Bukovčana – Než kohout zazpívá). Nemůže však při tom zavírat oči před skutečností a neupozornit na nepříliš uspokojující současný stav severomoravského amatérského divadla, jak jej po šest přerovských večerů dokumentovalo šest nejlepších souborů z kraje.
(Etzler, Miroslav: Festival temné barvy. Amatérská scéna 1975, č.7)

1977 – Maryla
Bláhovu dramatizaci Jiráskovy Maryly uvedl soubor VŽKG v režii Bronislava Křanovského. Ani tak zkušenému režisérovi se nepodařilo překonat nebezpečí stylové roztříštěnosti, zakotvené už v předloze. Nicméně ocenění zasluhuje pokus souboru hrát Jiráska netradičně a přibližovat jeho dílo mladé generaci.
(Beneš, Jiří: Krnov hlásí jednadvacet, jednadvacet… Amatérská scéna 1977, č.7)

1978 – Dámy a husaři
Ač to zní paradoxně vzhledem k tomu, co bylo řečeno, skutečnost je taková, že o letošním vítězi XV. ŠDÚ rozhodl vlastně jeden jediný divák. V anketě tak o pouhopouhou 1/100 bodu před místním souborem ZK ROH Kotouč, který uváděl Gorinovu tragikomedii Zapomeňte na Hérostrata, vyhrál loňský vítěz ŠDÚ, soubor DKP z Ostravy-Vítkovic, a to s inscenací komedie A.Fredra Dámy a husaři. Zvítězí-li i v příštím ročníku tento soubor, stane se definitivním držitelem putovního poháru a pořadatelé se budou muset poohlédnout po jiném.
(Matula, Bohumil: Štramberk před proměnami. Amatérská scéna 1978, č.9)

1978 – Úhlopříčka
Divadelní soubor DKP Vítkovic – železáren a strojíren Klementa Gottwalda si zvolil pro letošní divadelní sezónu hru D.Ivanova a V.Trifonova Úhlopříčka 67, kterou hraje pod názvem Ukřižovaní.
Na scéně V.Šrámka j.h. hru nastudoval Alois Müller j.h., nový umělecký vedoucí souboru, který se v minulosti výrazně zapsal do ochotnického dění v Severomoravském kraji.
Autoři hry zaměřili kritické ostří na problematiku mezilidských vztahů v rodině, v níž pro vzájemnou nevšímavost a egoismus postupně dochází ke ztrátě vědomí sounáležitosti. Díky nečekané poruše televizoru, u něhož členové rodiny tráví většinu volného času, si Plisovovi začínají uvědomovat řadu problémů, které se časem nakupily a poznávat vlastní podíl na vzájemném odcizení.
A.Müller se pokusil z málo dramatického, silně popisného textu vytěžit maximum. Pozměnil formální strukturu hry, dokomponováním nezúčastněné osoby se pokusil překlenout dramaticky hluchá místa textu, funkčně využil scénické hudby. Připsané komentáře však velmi málo plní aktualizační funkci, neustálým opakováním a rozváděním motivů zcela jasných posilují již tak dost patrnou retardační tendenci.
Zkušený herecký kolektiv se poměrně dobře vyrovnává s konverzačním stylem hry, ne vždy však mají herci v textu dostatečnou oporu pro tvorbu charakteru postavy. Verbální i situační humor předlohy je natolik plytký, že kritika se až příliš často ubírá cestou proklamací, nevyrůstá organicky z dramatických situací. Proto i užití některých groteskních prvků se místy jeví jako samoúčelné.
Herci v rámci možností daných předlohou vytvořili několik zajímavých hereckých výkonů. Za všechny lze jmenovat alespoň R.Frankovou jako babičku, K.Šeděnkovou v roli matky, civilně pojatého San Paulyče O.Kubečky i D.Zakopala v roli komentátora.
Soubor si zjevně v této inscenaci nekladl vysoké cíle, pokusil se o představení zábavné a divácky vděčné. Přesto potenciální možnosti souboru jsou nesporně větší, než aby se investovaly do realizace nenáročné a myšlenkově plytké předlohy.
(Pochmon, Jaroslav: Dvě severomoravské premiéry. Amatérská scéna 1979, č.5)

Divadlo bylo na přehlídce zastoupeno třemi inscenacemi, z nichž dvě vytvořili členové divadelního souboru DKP Vítkovic. Ukřižovaní aneb Úhlopříčka 67 autorské dvojice Ivanov Trifonov i Jílkova pohádka Sůl nad zlato ukázaly současné možnosti i omezení pracovitého a ambiciózního souboru. Budoucnost ukáže, stanou-li se hry pro děti a mládež trvalou součástí jeho dramaturgie nebo zda šlo o náhodné vybočení.
(Pochmon, Jaroslav: Ojedinělá přehlídka. Amatérská scéna 1979, č.8)

Na závěr přehlídky sehrál soubor DKP Vítkovice veselohru autorské dvojice D.Ivanov – V.Trifonov Úhlopříčka 67, trefně přejmenovanou na Ukřižování. Představení ve všech složkách harmonicky vyrovnané však „nepálilo, jen mírně rozehřívalo“, a proto asi též u obecenstva při rozdělování cen vyšlo naprázdno.
(Matula, B.: Štramberské divadelní pátky. Amatérská scéna 1979, č.8)

1980 – Ženitba
Divadelní soubor DKP Vítkovic nastudoval hru ruského dramatika N.V.Gogola Ženitba. Její premiéra se konala koncem ledna tohoto roku ve Společenském domě ve Vítkovicích.
Nejvýznamnější Gogolovou hrou je Revizor, Ženitba přes nesporné kvality zůstala vždycky v jeho stínu. Původní námět ze statkářského prostředí začal N.V.Gogol zpracovávat v roce 1833. Tiskem vyšla přepracovaná komedie až v roce 1841. Při petrohradské premiéře o rok později propadla, zasloužený úspěch oslavila až na moskevském jevišti po desíti letech od svého vzniku.
Všechna Gogolova díla, nejen dramatická, skrývají za na první pohled nenáročným obsahem a jemným úsměvem ostrou kritiku tehdejší společnosti a jsou vlastně nemilosrdnou satirou. Vítkovická Ženitba je povedená, satirická hra o lidské hlouposti a ješitnosti, pýše a hamižnosti. Režisér a umělecký vedoucí souboru Alois Müller zasunul jednající postavy do roviny, kde se vlastní ničemnou hloupostí přivádějí do situací, ve kterých vynikne jejich pravá podstata, a kdy se projeví jako figurky bez vlastního soudu, vůle a rozhodování, zcela podřízené společenskému tlaku.
Typickým představitelem tehdejší společnosti je vládní rada Podkolatov, panák bez názoru, zaslepený svým postavením a hlavně toužící po majetku (hraje Radislav Kohut). Jeho přítel Kačkaren ztělesňuje opačný pól – člověka zvyklého vnucovat svou dogmatickou vůli; je doktrinářem, který k dosažení svého cíle neváhá využít všech prostředků od lichocení až po násilí (hraje Dušan Zakopal). Obě postavy vytvářejí ve vzájemné determinaci nosnou konstrukci, jež je vlastním myšlenkovým a ideovým záměrem celé komedie. K nim se řadí velmi dobře nastudovaná role nevěsty Agáty (Jana Burdová), která svou naivitou, duševní a citovou mělkostí vytváří na pohled protipól chamtivosti a dravosti svých nápadníků, ve skutečnosti jen však dokresluje rámec silně narušených, penězmi ovládaných společenských vztahů.
Scénu k inscenaci navrhl Jiří Istel z Opavy. Je estetická, s řadou ruských kreslených motivů, je promyšleně vyvážená a plně vyhovuje herecké akci. Rytmus představení podtrhuje také dobře vyvážená hudba, kterou vybral a sestavil Dušan Hlubinka.
Gogolova Ženitba v provedení vítkovického souboru patří bezesporu k nejlepším inscenacím, které v posledních letech soubor nastudoval.
(Jaromír Petrásek: Vítkovická ženitba. Ostravský večerník 12.3.1980)

Divadelní soubor Domu kultury pracujících Vítkovice – železáren a strojíren Klementa Gottwalda sehrál 30.ledna ve Společenském domě komedii Nikolaje Vasiljeviče Gogola Ženitba. Mnozí byli zvědavi, jak se amatérský soubor vyrovná s jednou z nejproslulejších her světového repertoáru, vyžadující k úspěšnému inscenování erudovaný herecký kolektiv a také režiséra, který by se mohl pokusit o novátorské pojetí hry. Vedení souboru se správně rozhodlo, že si k inscenování hry pozvalo zkušeného režiséra Aloise Müllera. Jde vždycky o otázku, jak se vypnout při vedení amatérského souboru. Aby se inscenace stala přijatelnou záležitostí, to především určuje kvalita souboru.
U nás se vyvinula v tomto ohledu zcela zvláštní situace. Jsme divadelní velmocí. V našich divadlech pracuje a tvoří dvakrát více herců z povolání, než např. v NSR. Je tedy možné, že naše velkorysé divadelní školství vytluče i dobré zrno z méně nadaných adeptů divadelního umění a že i velmi nadaní amatérští herci bez školní erudice mohou dosáhnout pozoruhodných uměleckých výsledků. Toto srovnání se nabízí právě při sledování Ženitby v podání divadelní souboru DKP Vítkovic. Před nedávnem bylo možno zhlédnout Gogolova Revizora v inscenaci DZN v Opavě. Bylo to velmi dobré představení. Obě Gogolovy hry si v podstatě vyžadují stejnou hereckou náročnost.
Jeviště Společenského domu ve Vítkovicích vcelku vyhovuje požadavkům amatérského souboru, i když pro dosažení velmi dobrých uměleckých výsledků je nutno zde překonávat některé potíže. Herci DKP i režisér však překonali všechny překážky, které se jim k dobrému vyznění Ženitby stavěly do cesty.
Čím vynikli herci a režisér při nastudování této hry, která má poměrně značný počet jednajících osob? Především to byla velká poctivost i značná míra schopností. Soubor je totiž fundován herci, kteří jako by byli uděláni pro Gogolovy komedie. Je velkým kladem, že soubor má i představitele hlavní role vládního rady Podkolatova v Radku Kohutovi. V počáteční fázi hry se tento protagonista jen pomalu rozehrával, něco přehnal, jiné zase nedotáhl, v průběhu prvého jednání však našel jistotu a dovedl velmi dobře zvládnout obtížné situace, kdy se děj rychle zamotává a herec na to musí odpovídat adekvátními výkony. Zejména v poslední části Ženitby svým hereckým výkonem dobře interpretuje mocné Gogolovy všelidské záměry.
Také čtveřice dalších Agatiných nápadníků si s chutí zahrála. V pojetích Oldřicha Kubečky, Bronislava Křanovského, Emila Wolfa a Čeňka Halšky se podivuhodně vyrovnala se svým posláním vyjádřit i nejsubtilnější nuance děje.
Nelze opomenout ani dobré výkony Jany Burdové, Růženy Frankové, Dušana Zakopala a Luboše Ivánka. Svým postavám dali tolik, že jim diváci s chutí tleskali.
Režisér Alois Müller měl dosti nevděčnou úlohu pokusit se s amatérským souborem na nevybaveném jevišti dát hře záměr živého inscenačního pojetí. Poctivá a úspěšná snaha herců mu byly pobídnutím k dobré režijní práci.
Malý jevištní prostor však neumožnil, aby působivé scénografické dílo Jiřího Istela mělo funkční pojetí, proměněné ve výrazné inscenační vyznění.
Bylo by potřebné, aby se pro divadelní soubor Domu kultury pracujících Vítkovic Společenský dům stal scénou, na níž by tento kolektiv pravidelně seznamoval širší veřejnost se svými uměleckými úspěchy.
(al: Gogolova Ženitba bez zábran. Nová svoboda 7.2.1980)

Po několikaleté přestávce se v Přerově představil divadelní soubor DKP Vítkovických železáren a strojíren Klementa Gottwalda. I vítkovický soubor prochází v posledních letech zásadní proměnou, která by měla vyústit v přehodnocení minulé práce a k posunu divadelního sdělení k současnějšímu pojetí. Po loňské Úhlopříčce 67, která byla jistým dramaturgickým omylem, soubor v režii Aloise Müllera uvedl Gogolovu Ženitbu. Nesporně lákavý a zajímavý titul v novém překladu a úpravě Leoše Suchařípy určitě není snadná záležitost. Deformovaný svět gogolovských figurek, nepravděpodobnost jednání a skutků – to vše se přímo nabízí ke groteskní hyperbole, která určuje ráz celého představení. Bohužel však redukce ideově uměleckých a zejména etických hodnot hry je nepřiměřená. Výrazné protiklady groteskních a tragických poloh jsou až příliš setřeny, a tak představení, které by mohlo být podobenstvím o člověku, tak trochu ztrácí lidský rozměr. Tam, kde má režisér oporu v hereckých předpokladech interpretů, se mu daří udržet jednotnou hereckou stylizaci, ostatní se pokouší do inscenace začlenit v přesně propracovaném aranžmá. Ne vždy se však daří jednotu umělecké stylizace udržet. Expresivní pojetí Podkolatova (R.Kohut) místy hraničí s křečovitostí, Kočkarev (D.Zakopal) je hbitý, má šarm a eleganci, ale nedostatečně jasnou motivaci jednání, z nápadníků je v komediální hyperbole i v základním lidském významu přesvědčivý pouze přednosta Nenažraný (O.Kubečka), ostatní až příliš spoléhají na vnějškové komediální prostředky. Z ženských postav je nejzajímavější Agáta (J.Burdová), která má potřebnou míru hlouposti a omezenosti, ale dokáže v několika náznacích vyjádřit i smutek a touhu „přestárlé“ dívky. Scéna J.Istla, které dominují dřevěné rámy, je propracovaná, dobře organizuje hrací prostor, ale některé nápady (změna stolu v postel) nedokázala sdělit dostatečně čitelně.
Ve srovnání s minulými inscenacemi je Ženitba nepochybně krokem vpřed. Jestliže se na ni díváme jako na možný počátek nové cesty souboru, můžeme v ní nalézt náznaky jeho dalšího směřování. Zda se souboru podaří nalézt nové prostředky pro výpověď o dnešním člověku a výrazněji vybočit z obvyklé inscenační praxe, ukáže budoucnost.
(Pochmon, J.: Z krajských přehlídek – Přerov. Amatérská scéna 1980, č.6)

A nyní již jen telegraficky k představením, která nefigurují na prvních třech místech, ale přesto zaujala, což se projevilo v udělení dalších cen souborům i jednotlivcům: … cena divadelnímu souboru DKP Vítkovic-železáren a strojíren K.Gottwalda za výraznou kolektivní práci v inscenaci N.V.Gogola Ženitba…
(IBŘ: Mezikrajová přehlídka – okres Bruntál. Amatérská scéna 1980, č.8)

Divadelní soubor DK Vítkovice zahrál na Istlově scéně s chutí a šarmem Gogolovu Ženitbu. Alois Müller, režisér Čs.televize v Ostravě, obohatil inscenaci přečetnými nápady a připravil se souborem představení plné vzruchu a pohybu.
(Závodský, V.: Úsměvný XVII. Štramberk. Amatérská scéna 1980, č.9)

Začalo to Gogolovou Ženitbou, která jako první představení VIII. národní přehlídky ruských a sovětských divadelních her amatérských divadelních souborů ČSR dala základní tón celému žitavskému týdnu. Neboť vítkovický soubor hledal především Gogola komediálního; Gogola, který dovoluje vytvářet neobyčejná a bizarní spojení, jež nemají daleko ke crazy komedii ani k vaudevillu. Nic proti tomu – i takhle se dá Gogol hrát. Jenže komediálnost nemůže být jenom prostředkem, který má vyvolávat smích za každou cenu proto, abychom se pobavili. Smích je sociálním, společenským faktorem, zvláště jde-li o takového autora, jako je Gogol. A tak komediálnost musí být divadelní metodou, která umožní objevit současný ideově tématický základ textu; ty jeho podoby a polohy, které se dotýkají hodnotového systému dnešního diváka. Jinak řečeno: komediálnost se v tomto smyslu stává rozhodujícím principem dramaturgicko-režijní koncepce a tedy i jevištního sdělení. A právě o tohle šlo letos ve Svitavách především.
(Císař, Jan: Ve znamení komedie – Svitavy 1980. Amatérská scéna 1981, č.1)

1981 – Gazdina roba
Dramaturgie letošních Štramberských divadelních pátků byla vzhledem k 60.výročí KSČ orientovaná buď na současnou problematiku nebo na pokrokové lidové tradice a notu mírovou. Hned úvodní inscenaci, Gazdinu robu Gabriely Preissové v nastudování souboru DKP Vítkovic, přijalo štramberské publikum, horující pro českou klasiku, vděčně a s nadšením. Režií uplatňovaná profesionální náročnost dopomohla souboru k velkému výkonu, a to zvlášť v jeho ženské části. Na výkon Miroslavy Vantuchové v roli Evy obecenstvo po celý festival nezapomnělo a při závěrečném hodnocení jí udělilo cenu za nejlepší roli.
(Matula, B.: Jak Ondráš dobyl Štramberk. Amatérská scéna 1981, č.9)

1982 – Kapka rosy
V jedné z kluboven střediska DKP Vítkovic na Mírovém náměstí probíhají v těchto dnech – netradičně, uprostřed léta – zkoušky divadelního souboru Impuls.
Za několik dnů se jeho členové představení na 52. Jiráskově Hronově – celostátní přehlídce amatérských divadelních souborů Sejdou se tam přátelé Thálie nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí.
Vítkovičtí jedou na přehlídku s původní hrou, nazvanou Kapka rosy. Napsal ji Alois Müller, režisér Čs. televize Ostrava, který je i zároveň uměleckým vedoucím Impulsu. Autor charakterizuje svou hru jako etudu, napsanou výhradně pro potřeby souboru, do něhož přišli v posledních dvou letech mladí lidé. Ti sice ještě nemají velké divadelní zkušenosti, ale jsou plni nadšení. Právě pro tento „generační problém“ pociťují členové souboru potřebu promlouvat z jeviště k dnešnímu divákovi, reagovat na současné problémy. Kapka rosy tento požadavek splňuje. Její protagonisté mohou výrazně uplatnit prvky syntetického herectví. Zkušený televizní a divadelní tvůrce Alois Müller spolupracuje se soubory zájmové umělecké činnosti již mnoho let. Pod jeho režijním vedením dosáhly v minulosti významných úspěchů na domácích i zahraničních festivalech. Inscenováním Kapky rosy (hudbu ke hře zkomponoval Ladislav Matějka) vytvořil pozoruhodné představení, které bude jistě přínosem na letošní hronovské konfrontaci amatérského divadla.
(hla: Kapka rosy. Nová svoboda 30.7.1982)

Znovuzrození souboru – tak by bylo možno nazvat překvapivé představení Impulsu DK Vítkovice. Soubor, po celá léta pracující se zkušenými, ale přece jenom staršími herci, hrál vždy klasický repertoár: Tyla, Tajovského, Gogola, Preissovou; s obavami jsme sledovali, jak dlouho vydrží bez přílivu mladé divadelní krve. A tu se objevil zkušený profesionální herec a režisér Alois Müller, napsal pro soubor etudu o líci a rubu mládí, ale i o problémech generace dříve narozené, a udělal to, co jako zkušený, divadelně a lidsky cítící člověk mohl udělat: zodpovědně a citlivě ukázal amatérům nové možnosti. Tón inscenace udává parta mladých, vhodně doplněná částí generace starší, všichni zpívají a tančí, vyjadřují svoje pocity a postoje k životu i k druhým… Režisér přesně ví, kam sahají možnosti mladých, usměrňuje i herectví starších, pohybová složka, hudba (i když přes playback, ale i zde zřejmě dobře vědí, proč zatím takto), účelná a jednoduchá scéna, která plně umožňuje všem rozehrávání situací, to vše dává dvě hodiny překvapujícího zážitku. A navozuje úvahy nad možnostmi, které se pod poučenou rukou zkušeného praktika a pedagoga najednou před souborem otvírají. Zdá se dokonce, že cesta vítkovického souboru je touto inscenací a přílivem mládí nadlouho do budoucnosti určena. Šťastně.
(Šindelář, Jaroslav: Z krajských přehlídek – Přerov. Amatérská scéna 1982, č.7)

Primát letošní soutěže – Putovní štít města Krnova – získal divadelní soubor Impuls Domu kultury pracujících v Ostravě-Vítkovicích za muzikálovou komedii Aloise Müllera a Ladislava Matějky Kapka rosy. Svou výpovědí o současných generačních vztazích a jejich důsledcích plní hra z vlastní dramaturgické dílny souboru společenské poslání. O lákavou muzikální formu tu nešlo na prvním místě. Vedoucí souboru Alois Müller, režisér ostravské televize, napsal hru, jejímž náročným záměrem bylo spojit v souboru, který prodělává složitou vnitřní proměnu, při jedné inscenaci tři jeho generace a postupně je převádět na modernější výrazové prostředky. Praktické úsilí zapojit do hry neobyčejně početný soubor (v představení je zaměstnáno více než 30 herců) nese s sebou některé negativní znaky dramatické předlohy. Nové postavy a motivy rozmělňují základní příběh a retardují děj. Závažné zásahy do textu během repríz, jak si je vynutil stav inscenace, zejména momentální dispozice mladé části souboru, způsobily některé nedůslednosti a neurčitou motivaci příběhu v střední části hry. To se nepříznivě obráží i v inscenaci režiséra Müllera, která má jinak pevný řád, spolehlivé vedení herců, zajímavé a cílevědomé aranžmá náročného celku syntetického tvaru představení, s náročnou pěveckou i taneční složkou, ale především přináší svou výpověď. V herecké interpretaci se nejlépe prosazuje technicky dobře vybavená nejstarší generace souboru, např. Růžena Franková (Babička), Čeněk Halška (strýc Marek) nebo také v tanečním závěru přirozeně účinný Julius Jeřábek (Oddávající). Ze střední generace projevil Dušan Zkaopal v roli Otce vzácnou schopnost pro přesné komediální sdělení s myšlenkovým záměrem. Ale také nejmladší v souboru se prezentovali sympaticky, i když jim ještě schází větší zkušenost a někde konverzační lehkost. Výtvarník Saša Rychecký dal hře jednoduchý praktikáblový náznak, který umožňuje rychlou proměnlivost situací a prostředí.
((Zbavitel, Miloš: Z národních přehlídek – Krnov. Amatérská scéna 1982, č.8)

1983 – Měsíc nad řekou
Amatérský divadelní soubor Impuls vznikl v roce 1945, tedy ve stejném roce jako tehdejší divadlo pro mládež Kytice, jež se později stalo Divadlem Petra Bezruče. A jako by doba poválečného zrodu obou divadel spojila i jejich příští osudy: Impuls dnes působí v Domě kultury pracujících Vítkovic na jevišti činohry Petra Bezruče. Zde se také 13.března uskutečnila osmdesátá premiéra v historii souboru. A protože máme Rok českého divadla, Impuls nastudoval českou klasickou hru, Šrámkův Měsíc nad řekou.
Impuls nepatří k těm amatérským souborům, které usilují třeba i cestou tzv. autorského divadla o prošlapávání cest a cestiček dosud neznámých. Opírá se o běžný repertoár (loni například uvedl Gogolovu Ženitbu) a v herectví o realisticko-psychologický projev. Přesto právě volba Šrámkova dramatu s takřka impresionistickým předivem citů a nálad znamenala pro neškolené herce náročný úkol. A jistě díky velké zkušenosti profesionálního režiséra Aloise Müllera můžeme konstatovat, že představení nikdy nepřekročilo nebezpečnou hranici kašírovaného sentimentu či naopak laciné groteskní komiky. Můžeme dokonce s klidným svědomím Impulsu přiznat, že se mu v podstatě podařilo dramatikovo poselství zdárně tlumočit. A to jistě není málo.
Pravda, u leckterého gesta cítíme, že je vnější, popisné, bez vnitřního zaujetí. Postavy jsou vykresleny o poznání jednodušeji, než jsme zvyklí vídat u profesionálů, ale nikdy to neznamenalo zhroucení celé postavy. Villy Roškot (Libor Olma) byl pojat v snad až příliš křiklavém protikladu vnější pózy pražského floutka a nápadného propadnutí citovému zmatku po setkání se Slávkou: divákovi se do toho už „nevešla“ Vilíkova mladická válečná zkušenost i Slávčino chvilkové citové vzplanutí k němu. Herecký úkol je to ovšem nelehký. Miroslava Vantuchová v roli Slávky byla nejjistější ve vystižení životem již zmoudřelé a zralé ženy, převaha Slávky nad Vilíkem i přítelkyní Růženou (Marie Kohutová) i ve vztahu ke starším byla vskutku přesvědčivá. Radislav Kohut v roli Jana Hlubiny postihl dva hlavní rysy této postavy: jednak masku spokojeného manžela a otce s příměsí ještě přetrvávajícího lišáckého furiantství, ale zároveň i citlivé nitro, jež není prosto otevřených ran. Ustaranou a zmatku propadající paní Hlubinovou ztvárnila Karla Šeděnková a Josefa Roškota Dušan Zakopal. Hlubinův přítel z mládí se představil jako starý věrný kamarád, jenž si nenechá pokazit radost ze shledání ani pošetilými reakcemi Hlubinovými. Pečárku zdárně vytvořil Jan Černý. Většina rolí je alternována a své síly zde zkouší i mladí studenti hereckého oddělení ostravské konzervatoře. Až na drobné prohřešky všichni představitelé prokázali poměrně dobrou kulturu jevištní řeči.
Možná, že si leckdo položí otázku, zda takovéto amatérské divadlo má smysl pěstovat ve městě, v němž existují dvě profesionální činohry. Vždyť amatéři se tady pouštějí do nerovného zápolení s profesionály přímo na jejich nejvlastnější půdě! Pro Impuls však hovoří nejen jeho dosavadní úspěchy na amatérských přehlídkách, ale hlavně: skoro plné hlediště při premiéře Měsíce nad řekou. Protože má-li divadlo publikum, má i oprávnění ke své existenci!
(Jiří Štefanides: Veni, vidi… Kulturní měsíčník 1983, č.5)

Šrámkův Měsíc nad řekou dojímá již mnohé generace. Divadelní soubor DKP Vítkovice Impuls se pokusil nastudovat text bez zatěžujícího sentimentálního pohledu na „orly s přistřiženými křídly“ a jejich smír s realitou (režie A.Müller). Nejdůstojněji šla s tímto pojetím M.Vantuchová v roli Slávky, byť se ani jí, ani režisérovi nepodařilo vždy zcela přesně sdělit motivy jejího jednání. Do jistého konfliktu s tímto výkladem se dostalo scénické řešení prostoru, které navíc samo o sobě ve své koncepci je značně problematické. Snaha po iluzívnosti měšťanského pokoje nekoresponduje s některými neiluzivními režijními postupy – nikoliv úmyslně. Jako jistý režisérský ornamentalismus se dá hodnotit předznamenání první i druhé poloviny inscenace stínovým symbolem vojáka, odcházejícího na frontu. Představení v rozporu s koncepcí bylo vedeno v jednolitém utlumeném rytmu, a navíc (kupodivu) se z něj zcela vytratila postava paní Hlubinové.
(Bednář, Ivan: Klady, ale i problémy – 11.krajská přehlídka amatérských divadelních souborů v Přerově. Amatérská scéna 1984, č.6)

1984 – Sluha dvou pánů
Na novátorsky pojaté inscenaci Goldoniho komedie Sluha dvou pánů se výrazným dramaturgicko-režijním rukopisem podepsal absolvent tříleté režisérské školy SČDO Dušan Zakopal. V rytmizovaném představení, koncipovaném jako zkouška souboru Impuls DKP Vítkovic, herecky dominovali muži, z nichž absolutorium zasloužil především Trufaldino Miloše Teslíka.
(Matula, Bohumil: Štramberk dobývali Slováci, ale dobyli ho Slezané. Amatérská scéna 1984, č.7)

1984 – Klauni
Cirkus vzhůru nohama aneb Klauni… Pod tímto názvem uvádí svou novou hru pro děti divadelní soubor Domu kultury pracujících Vítkovic – Impuls. Její premiéra se uskutečnila v předvečer divadelních prázdnin na scéně Domu kultury.
Na motivy inscenace Jiřího Hlávky Jak utekli z pohádky hru napsal a režíroval Saša Rychecký. Její děj je prostý: vypráví příběh dvou klaunů, kterým vadí, že se jim lidé při představeních smějí, a proto se rozhodnou opustit cirkus a zkusit štěstí jako příslušníci řádných profesí. Od malérů je chrání jen nezvyklá trpělivost zákazníků. Těmi jsou ve skutečnosti jejich přátelé z cirkusu, kteří se snaží oba klauny přivést k rozumu a tedy zpět do manéže. Celá hra je tak vlastně sledem jednotlivých klaunských čísel a gagů.
Představení vychází z mentality malého diváka, je postaveno na akci, a přestože je komedií, slovního humoru je v něm poskrovnu. Jeho nastudování kladlo značné nároky na pohybové schopnosti herců. Choreografii zdárně zvládla Helena Skálová, i když její stylizace honiček v nevelkém prostoru manéže někdy vyznívá spíše rozpačitě než dramaticky či komicky.
Z herců se líbili především oba hlavní představitelé: Radislav Kohut jako klaun Radek a Alena Sopoušková jako klaunka Alena. Milým překvapením bylo osobité, z nejlepších tradic ochotnického divadla vycházející herectví nestárnoucího Čeňka Halšky. S dobrým, profesionálně zvládnutým výkonem se představili Saša Rychecký jako ředitel cirkusu Bumberto a Karla Šeděnková v úloze silné ženy. Ostatní role byly svěřeny nejmladším, mnohdy ještě školou povinným členům souboru.
Hru doplňuje několik písní Luboše Ivánka, opatřených texty Aleše Studenta. Jejich interpretace většinou ani při sborových refrénech nedosahovala potřebné intenzity.
K lepším stránkám představení patřila jednoduchá, účelná, a přitom pestrá scéna. Její autor Saša Rychecký se nenechal zlákat prostorem „kamenného“ divadla a s vědomím, že po premiéře bude hra reprízována na mnoha menších a skromněji vybavených pódiích, navrhl lehce sestavitelnou konstrukci šapita. Zároveň vsadil na fantazii dětského diváka a využil rekvizit, které mohou měnit svou tvář s každým novým obrazem.
Nejpříznačnějším rysem inscenace byla nevyváženost. Kromě některých světlých okamžiků byla poznamenána řadou nedostatků, které lze zřejmě z velké části připsat premiérové nervozitě. Ve svém celku je Cirkus vzhůru nohama vděčnou podívanou pro malé diváky. Jeho uvedením pomohl Divadelní soubor Impuls rozšířit zatím nedostatečnou nabídku dětských představení, a to je jistě nemalá zásluha.
(Arnošt Vašíček: Impuls dětem. Ostravský večerník 10.7.1984)

1985 – Ptáci
Premiéru Aristofanových Ptáků uvedl na malé scéně Domu kultury ROH Vítkovic divadelní soubor Impuls tohoto kulturního zařízení. Režii měl jeho umělecký vedoucí Alois Müller, který také upravil Stiebitzův překlad. Autory hudby jsou Martin Krajník a Lubomír Ivánek, členové souboru, stejně jako autoři scény a kostýmů Alexandr a Hana Rychečtí.
Ti, kdo soubor znají a viděli tuto hru, došli snad stejně jako já k poznání, že přišel v roce svého čtyřicátého jubilea s představením, které ho posunulo dál v umělecké úrovni, stal se aktuálnější a divácky přitažlivější než kdykoliv v posledních letech. Přínosem je už změna působiště z neútulného sousedství restaurace ve Společenském domě ve Vítkovicích do klubového prostředí Divadélka pro 120 v domě kultury. Ale hlavní klad spočívá v tom, co se hrálo a jak se to hrálo. Dosud soubor uváděl většinou tradiční repertoár kamenných divadel a tudíž byl ve zjevné nevýhodě. Aristofanova komedie Ptáci byla u nás dosud hrána minimálně. Přitom jde o dílo, které bez větších úprav může k divákovi promlouvat svěžím vtipem, upozorňovat na problémy.
Inscenace v podstatě zachovává původní text komedie, jen jsou zkráceny nebo jazykově upraveny některé mnohomluvné pasáže, složeny nové texty písní. Aktualizace jednoznačně spočívá v dopsaném prologu a především v epilogu, který z komedie, která by nemusela mít jiný smysl než pobavit, dělá dílo závažnější.
Impuls – už čtyřicetiletý soubor divadelních amatérů touto inscenací ukázal, že nemá nejmenší chuť poddat se historickému vývoji a jako mnoho jiných boj s televizí, s profesionálními divadly vzdát. Naopak, zdá se, že nejen touto inscenací, ale také připravovanými pásmy je schopný k nám přesvědčivě promlouvat. Vynikající je v Ptácích v hlavní roli Pisthetaira Dušan Zkaopal, výborný je Euelpides Radislava Kohuta, zaujmou svými výkony Alexandr Rychecký, Aleš Student, Lubomír Ivánek, Marie Kohutová a další. Nejsou tu výkony, které by v celku výrazněji zaskřípaly, což těší o to víc, že je mezi členy Impulsu mnoho velmi mladých lidí. To jejich nadšení pro divadlo dokáže přesvědčit.
(Svatava Baďurová: Aristofanes aktuální. Ostravský večerník 3.12.1985)

… klasická Aristofanova ironizující předloha Ptáci v nastudování zkušeného souboru Impuls DK Vítkovic a v rukou tvořivého a vynalézavého televizního režiséra Aloise Müllera, který ji ještě patřičně okořenil a nabrousil, vzbudila respekt, obdiv i aplaus. Tak poutavé a úsměvné, myšlenkou umocněné a režijně do posledního putníku pečlivě vymyšlené podání (kéž by i s dostatečným prostorem pro samostatný herecký přínos), je vidět u amatérů jen zřídkakdy. Souhra všech složek, standardní herecké výkony, mezi nimiž dříčství a tahounství Pisthetairovo (Dušan Zakopal) bylo evidentní. Výborná práce s decentně akcentujícím komparsem, to vše pomohlo pikantně komediálnímu vyznění inscenace, která přes jedinou snad výhradu (zda totiž marnotratné plýtvání fasádními ozdůbkami nezasouvá do pozadí myšlenku), signalizovala již zde opodstatněné zařazení do programu letošního Jiráskova Hronova.
(Matula, Bohumil: Štramberské divadelní úterky. Amatérská scéna 1986, č.7)

Že ani s řeckou komedií nejsou žádné žerty, bylo možno se přesvědčit na příkladu Aristofanových Ptáků v nastudování souboru Impuls DK ROH z Ostravy-Vítkovic. Také jejich úprava, opírající se hlavně o Stiebitzův překlad z roku 1933, se soustředila především na chór. Nahradila jeho vstupy novými písničkami, ba zhudebnila i některé sólové dějové výstupy. Zpěvní texty však nejsou příliš zdařilé; často jde jen o bezobsažné rýmování se sklonem k laciné aktualizaci. Nebezpečí nevkusu se nevyhnula ani práce s převodem dobových narážek (ovšem už Stiebitz je převádí do reálné situace své doby jen nedůsledně). Nepřehledný a nesourodý scénář byl inscenován A.Müllerem bez přísnějšího výběru prostředků. Režie spolu s problematickou výpravou a nevynalézavou choreografií posunula komedii výrazně politickou směrem k estrádní revui. Vnější protifašistické nasměrování nic nespravilo; Aristofanova hra není ve své podstatě protifašistická (tou byla v legendární Frejkově inscenaci za cenu osobité Lacinovy úpravy!) a dnešní formy fašismu jsou jiné než vztyčené ruce třicátých let. Navíc ve vítkovické inscenaci je ptačí říše jakýmsi policejním impériem už od začátku, takže její zfašizování ztrácí opodstatněnost. Připsaný prolog jako „návod k použití“ a epilog, odehrávající se na troskách ptačí říše po jaderné katastrofě, způsobené Diovým bleskem, vyznívají opět jako proklamace a ještě neorganičtěji než závěr mladoboleslavské Ifigenie. A finálová, nic neříkající písnička o tom, jak by „bylo fajn“, kdyby měli „všichni stejnou podobu, bez ohledu na pohlaví, na dobu“ (?), smaže všechno. Do skutečného kontaktu s publikem představení nevstoupilo a bez toho se daný žánr hrát nedá. Škoda elánu mladých členů souboru, škoda stařičkého Aristofana, jehož původní, dodnes aktuálně znějící glosy zaznamenaly bezděčně u diváků přece jen ohlas…
(Someš, Jaroslav: Nevýrazná brázda nízkého tlaku nad Hronovem – 56. Jiráskův Hronov. Amatérská scéna 1986, č.10)

Inscenace Aristofanovy komedie Ptáci, s níž se na letošním Hronově představil divadelní soubor Impuls DK ROH z Vítkovic, nám položila otázku dnešního přístupu k odkazu antiky, přesněji k odkazu řecké komedie.
Vítkovičtí, kteří ve své dramaturgické úpravě Aristofanových Ptáků vyšli z více než padesát let starého Stiebitzova překladu s přihlédnutím k dalším dostupným materiálům, se kromě běžně prováděných škrtů rozhodli pro vypuštění sborových písní a jejich nahrazení vlastními texty. Jevištní realizace této úpravy nám však odhalila některá její úskalí a zřejmě i základní problémy dnešního přístupu k Aristofanovým komediím. Víme, že Aristofanes ve svých dílech bezprostředně reagoval na svou dobu, že je v nich množství narážek na tehdejší veřejný život i určité osoby.
Problém je tedy v tom, najít dnešní rovinu, která by srozumitelněji komunikovala se současností. Před padesáti lety se to podařilo Frejkově inscenaci v Národním divadle. Frejka našel v Aristofanově komedii výrazné aktuální téma a inscenoval tvrdou satiru na mussoliniovskou formu fašismu. Nestačí tudíž k proškrtanému textu jen připojit některé nové reálie, je třeba přepsat text. Dalším vážným problémem vítkovické inscenace je i přesnější určení žánru uvedeného díla. Jejich představení nasvědčovalo, že spíš mířili ke kabaretu a estrádě. I tato žánrová neujasněnost přispěla k tomu, že mnohé z vítkovické inscenace Aristofanových Ptáků bylo pro nás nesrozumitelné, navíc na scéně zavalené řadou naši pozornost odvádějících rekvizit, s některými situacemi řešenými na hranicích vkusu.
(Laurin, František: 56. Jiráskův Hronov – závěrečné slovo odborné poroty. Amatérská scéna 1986, č.10)