Texty: CÍSAŘ, Jan: Východočeský standard v Červeném Kostelci. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 39 - 41.

Východočeský standard v Červeném Kostelci

Jan Císař

Standard – praví Akademický slovník cizích slov – je ustálená, normální míra, stupeň jako základ hodnocení. Pro Východočeskou přehlídku amatérského činoherního divadla 2009 v Červeném Kostelci bylo tím standardem divadlo, které stálo na principech, jež už po více než dvě staletí představují tradiční proud činohry. Přitom měl tenhle standard ve většině patnácti představení, která se odehrála ve dvou víkendech (27. února až 1. března a 6.– 8. března 2009) velmi slušnou úroveň. Jen tři inscenace na něj nedosáhly, protože je postihly některé elementární nedostatky. Ve dvou inscenacích lze dokonce mluvit o jeho nadprůměrné kvalitě. Náchodská divadelní scéna inscenací Čechovova Strýčka Váni v době, kdy Čechovova dramata jsou stále znovu terénem pro nejrůznější netradiční, postmoderní, alternativní scénické tvary, si zachováním tohoto standardu připravila nelehkou cestu. Režisér Miroslav Houštěk respektoval text, nesnažil se jej jakkoliv scénováním měnit, vykládal jej zevnitř s porozuměním pro jeho témata, dodržoval realistickou strukturu Čechovova scénického tvaru a nevzdával se ani zařazení do časů a prostoru carského Ruska z počátku 20. století. Opravdu tradiční inscenace – ale jak dosvědčila soustředěná pozornost diváků červenokosteleckého představení hraného v čase pro divadlo krajně nepříznivém (nedělní dopoledne 10 hodin) – mající i čím zaujmout. Základ této úspěšné přitažlivosti je v tom, že se tu neodříkává text a neprožívají duševní stavy, ale že se tu skutečně jedná – tedy hraje. Inscenace v celkovém vyznění zdůrazňuje nespokojenost s nenaplněným životem i marnou snahou najít východisko, jež zvyšuje nervozitu a beznaděj. Čechov kdysi řekl, že píše o tom, jak lidé nešťastně žijí a o tom tato inscenace vypovídá. Bez dobrých herců, kteří umějí formovat postavu s jistou technickou vyspělostí, s určitou představivostí, již zpodobují jiného člověka, a s patřičnou dávkou vnitřní pravdivosti, by to ovšem nešlo. Náchodská inscenace takové herce má, jsou schopni tvarovat své postavy s divadelní přesvědčivostí a odkrývat i jejich některé překvapivé polohy.
Má je i Divadlo Aloise Jiráska z Úpice, které nabídlo v inscenaci textu Komedie o strašidle, jejž podle Plauta volně upravili na začátku 70. let Leonard a Zdenka Walletzkých, přehlídku plastických, temperamentních, odpovídajícím a přiléhavým způsobem divadelně stylizovaných a přitom věrohodně reálných postav hraných s pochopením pro komediální nadsázku. Režisérka Zina Rýgrová tuto polohu navodila i udržela také tím, jak herce vedla ve vzájemných vztazích a organizovala jejich pohyb v prostoru. V této jistě dramaturgicky neotřelé inscenaci se tak ještě mimochodem připomněl původ činohry v zobrazování všedního, každodenního života obyčejných lidí s jejich radostmi a starostmi.
Což svým způsobem stvrdila odjinud, na námětu a tématu naprosto současném, i inscenace souboru Samohana z Hradce Králové, s nímž Josef Tejkl nastudoval svůj nový text Země pokladů. Tejkl tu opět potvrdil své dvě vlastnosti, jež z něj dělají mimořádný jev nejen východočeského amatérského divadla: odvahu, vůli, schopnost sahat na palčivá společenská témata a svůj literární talent. Tentokrát si v broumovském výběžku našel podnět pro zpracování choulostivého, citlivého, kontroverzního tématu sudetských Němců. Skupina dlouholetých obyvatel kdysi německých domů, s nimiž se život nemazlil, narazí v chalupě jednoho z nich na minulost bývalých majitelů; najednou jim vstoupí do stereotypu jejich velice všedních životů něco naléhavého, s čím se musí vyrovnat. Režisér Tejkl bohužel nezvládl šanci, kterou mu dal autor Tejkl. Až na přesně tematizovanou a pozoruhodně syrově, drsně a přitom s vnitřní citlivostí charakterizovanou Bohunu Jany Portykové ostatní postavy odříkávaly nějak slova a jejich pohyb na jevišti byl neuspořádaný a neorganizovaný, takže málokdy mohla z této půdy vzklíčit situace. Škoda, ten text má rozhodně na to, aby byl přinejmenším naléhavou a působivou provokativní otázkou, v níž se spojuje minulost i současnost.
Vlastně je tenhle činoherní standard na prvním místě otázkou herectví, jak potvrzují i dvě inscenace Divadla Exil z Pardubic. Josef Jan Kopecký a Aleš Dvořák uchopili s porozuměním situaci Havlovy Audience a krok za krokem ji odkrývali nejen jako obraz normalizačních let, ale i jako obecný model absurdity a bezvýchodnosti chování a jednání. Druhá inscenace tohoto souboru Noci letmé lásky sáhla po textu španělské autorky Palomy Pedrero. Jsou to čtyři krátké výjevy, etudy spojené tématem touhy po lásce. Pohybují se v rovině melodramatu a banality, ale režisérka Kateřina Prouzová vzala toto téma s pevnou důvěrou v jeho nosnost a mladí herci je naplnili v krajně skromné až „chudé“ inscenaci vnitřní opravdovostí, přijatelnou reálnou věrohodností i sdělným a sdělovaným výrazem svého osobního postoje tak, že z tohoto textu vytěžili naléhavost jistého životního zážitku.
Do tohoto činoherního standardu patří samozřejmě i inscenace komediálních zábavných textů, neboť realizují až úzkostlivě základní hodnotící kritéria. Rozhodující funkci při scénování má pak autorův text, herci zpodobují postavy, které vytvořil dramatik, inscenace zobrazuje reálný svět; navíc je tu ještě nezbytná schopnost zachovávat přesné konvence žánru textu. Tyto nutné předpoklady k tomu, aby text byl komedií a současně také dobrým divadlem, nedokázala bohužel naplnit inscenace F. Lonsdala Manželství na zkoušku DS Maska z České Skalice, zbývající dvě byly úspěšnější. DS Klicpera z Chlumce nad Cidlinou si poradil s textem M. Camolettiho Na správné adrese s hereckým rutinérstvím, které potvrdilo, že soubor má v této oblasti své zkušenosti. Domácí divadelní soubor při MěKS Červený Kostelec má pro tento činoherní standard kvalitní zázemí, jak se ukázalo znovu i v inscenaci Víkendu I. Krause, která mnohé situace herecko-režijně rozvíjela s vtipným půvabem. Škoda, že jiné zůstaly jen jakoby načrtnuté, bez hlubšího hledání smyslu, což platí zejména o závěru. Červenokostelecký soubor se ovšem pokusil i o inscenaci jiného typu, která z tohoto standardu vybočila. Zahrál text M. Horníčka Dva na smetišti se šansony R. Pogody, k nimž texty napsal P. Dostál. Žánr této hudebně-literární předlohy by se nejspíš – ale jen přibližně – dal nazvat text-appealem. Ale také monologickým rozjímáním i dialogickou etudou.
Přehlídka tím rozšířila škálu svých hodnotících kritérii, kde už neplatila jen ta, jež ustavil onen činoherní standard. Nevešla se do něho zcela ani inscenace choceňského DS Jirásek Prokletí rodu Baskervillů. Choceňští si zřejmě zvolili tento text J. Janků a P. Svojtky pro jeho lehce ironickou, lehce parodickou, výrazně neiluzivní hravou komediální polohu, jež vyhovuje jejich způsobu scénování, které rozhodně nechce realizovat důslednou charakteristikou postavy textu, ale dopřává každému herci, aby v míře a intenzitě, které mu vyhovují, zůstal sám sebou. S jistou dávkou opatrnosti by se to dalo nazvat jakousi kolektivní improvizací, která je ovšem občas jako celek režijně neuspořádaná až často upadá do chaosu.
Další dvě inscenace naopak tento standard překračovaly díky cílevědomé, důsledné režijní koncepci, jež zvolila postupy a přístupy uplatňující vedle textu i nad ním svébytné scénické významy. R. Faltejsek se tentokrát se svým mateřským souborem Symposion z Třebechovic rozhodl uskutečnit své stálé snažení zaměstnat všechny jeho členy a poskytnout divákům inscenací Shakespearova Snu noci svatojánské inteligentní zábavu. Proměnil jej v pohádkovou férii, v níž nešetří dynamickou proměnlivou vizuálností, již provádějí herci, a potlačil mnohé motivy a mnohá témata textu, aby otevřel dostatečný prostor pro hudební složku. Takže ta pohádková férie je také „muzikálem“. Ale nejspíše ze všeho je to příjemná, lehkonohá podívaná, jíž na konec kralovali řemeslníci, kteří pevnou, herecky nelomenou, reálnou a přitom komediálně hravou kresbou postav stvrdili sílu tradičního standardu.
S inscenací druhého Shakespeara – Romea a Julie – přijel do Červeného Kostelce soubor Wokno, jehož vzestup je neuvěřitelně strmý; viděli jsme na letošní přehlídce jeho třetí inscenaci od obnovení ochotnické činnosti v Broumově a ačkoliv nebyla bez problémů, režijní koncepce se stala základem nesporně divadelně solidně uspořádané a působivé inscenace. Režisér, a také autor scény a hudby Jan Holek zná své broumovské pappenheimské, ví, co kdo herecky může, na co stačí a co si jako režisér může dovolit. Svůj záměr vystavěl na schopnostech a dovednostech jednotlivých členů souboru – i jeho celku. Z textu mnohé škrtl či zkrátil, aby nasadil prudké tempo na jednoduché funkční scéně –
schopné zkratkou stvořit spolu s pohybem i metaforu – v níž se jednotlivé situace bleskově prolínají. Je v té inscenaci dravost, která spíše než o tragédii milenců promlouvá o jejich vášnivém vzájemném okouzlení, pro něž zapomněli na všechno. Intenzivní zážitek herců v postavách se jim dá skoro závidět. Tragická osudovost se ozve nejsilněji v některých situacích, kde zpívaná slova textu v poloze rapu jako by představovala soud chóru.
Tuto linii završilo představení souboru Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu, který je v kontextu nejen amatérského divadla zřejmě jediný svého druhu. Inscenací libreta A. Zena z roku 1730, která převádí operní tragédii čerpající námět z mytických dob po dobytí Troje, z níž se ještě zachovalo 9 árií a předehra A. Bioniho, do jazyka činohry, pokračuje ve snaze zapojit barokní divadelní inspiraci do současného divadelního kontextu. Je to obnovená inscenace z roku 2005, která časem uzrála. Herci v ní prokazují všestranně dobrou připravenost a jsou schopni kvalitně plnit mnohostranné úkoly, jež na ně svou složitou strukturovaností inscenace klade. Neboť kromě předvádění vlastního děje opery, je tu ještě děj paralelní, jenž buduje jednáním prováděným systematicky akcemi s březovým dřevem originální samostatnou významovou linii, která je i metaforickým podobenstvím dávající barokní tragédii další smysl a umožňující rozvíjet ji jako komediální grotesku. Tato poetika funguje důsledně, až se občas stává stereotypem. Inscenace o tomto nebezpečí ví a snaží se mu čelit další rovinou, kdy herci vystupují ze svých rolí a komentují za sebe dění na scéně; „zcizují“ předváděné.
Jistě se dá označit činoherní standard inscenací východočeské přehlídky za velmi slušný. Ale jeho základní rovina, která vychází z maximálního respektu k textu, jenž takto určuje scénickou podobu a stanoví hranice tvořivého hledání, jako by ze své podstaty bránila uskutečňovat interpretaci scénickým provedením, která by rozšiřovala a prohlubovala smysl textové předlohy. Jako by chybělo zřetelně sdělené stanovisko, proč soubor hraje právě tento a ne jiný text. Úcta k textu ale i ke svému divákovi, jehož divadelnímu zaměření chtějí takové standardní inscenace vyhovět, nedovoluje souborům projevit výrazněji a osobitěji vlastní názor, postoj. Za těchto okolností lze pak těžko jít nad onen standard, jenž je jistě zárukou osvědčených jistot a oné velmi slušné úrovně, jíž se červenokostelecká přehlídka vyznačovala, leč nedovoluje nabídnout něco nečekaného, překvapivého, divadelně vzrušivého.