Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2003, č. 1, s. 16 - 17, MIlan Strotzer.

DIVADLO PRO DĚTI NIKOHO NEZAJÍMÁ?
aneb
Ještě jednou o POPELCE

Předloňský ročník rakovnické POPELKY, národní přehlídky činoherního divadla pro děti 2001 uzavírala Marie Caltová, předsedkyně odborné poroty, slovy: „Letošní ročník jakoby potvrdil věčné a oprávněné stesky na nedostatek dobrých textů určených dětem a všeobecné podcenění této oblasti divadelního směrování.“ Vzápětí připomněla mimořádně úspěšný ročník předchozí (Magorie, Tvrdohlavá žena, Z deníku kocoura Modroočka aj.). V roce 2000 se opravdu mohlo zdát, mj. i díky povlovnému „prolamování ledů“, zejména v oblasti dramaturgie a některým zdařilým inscenacím v letech před tím, že letité úsilí o pozdvižení úrovně divadla pro děti nese své pozitivní výsledky, že se konečně začalo blýskat na lepší časy. Ostatně, nelze soudit z jednoho méně vyvedeného ročníku na celek. Jak čas ukázal, ani z jednoho obzvlášť zdařilého. Na konci loňské přehlídky (2002) předseda poroty Rudolf Felzmann konstatoval, že POPELKA nepřinesla žádný výrazný umělecký počin a pokračoval slovy: „Mohl bych vymýšlet složité formulace k potlumení nepříjemného a hořkého pocitu, ale stručné hodnocení zní, že už loni avizovaný pokles úrovně v letošním roce pokračoval, ba dokonce se značně prohloubil. Jako základní nedostatek vyplývá, že se soubory vzdalují od vědomé pečlivé dramaturgické přípravy, což se pro všechny bez rozdílu stalo cestou k nejistému výsledku. Dramaturgie a dramaturgicko režijní příprava se může jevit jako nejméně atraktivní složka divadelní práce, avšak bez ní ztěžka lze vést herce k pravdivému a silnému výkonu.“
Po těchto slovech a osmi zhlédnutých soutěžních inscenacích, navíc u vědomí toho, že se jedná o výběr těch nejlepších prostřednictvím krajových přehlídek, nebylo nikterak veselo v lektorském sboru přehlídky, ani mezi zúčastněnými divadelníky. Ba bylo dosti smutno, zejména všem těm, kdo investovali své síly, znalosti etc. tomu, aby se oblast divadla pro děti emancipovala, aby nesetrvávala v roli divadelní Popelky. V takové chvíli lehce, byť možná nepatřičně, tanou myslí otázky po smyslu 21 ročníků národní přehlídky, z nichž se posledních 12 rakovnických konalo každoročně a ne ob rok či s delšími přestávkami jako tomu bylo před tím. Stejně tak otázky po smyslu všech krajských přehlídek, které těm národním předcházejí. Co přinesla proměna libického FEMADu na festival a dílnu divadla pro děti a jeho 11 ročníků reprezentativních jak výběrem inscenací, tak svou vzdělávací částí cílenou ke kultivaci divadla pro děti? Jaký efekt docílilo 14 publikací ediční řady Divadlo pro děti, na níž se podíleli nejrenomovanější odborníci v desetiletí 1986 – 1995 a mezi nimiž najdeme klíčové publikace jejichž znalost by nemohla nezanechat pozitivní stopy? Má smysl pro oblast divadla pro děti vyhlásit již třetí ročník autorské soutěže Oříšky pro Popelku, jejíž nejlepší práce jsou zveřejňovány na stránkách Amatérské scény? Jsou využity dramaturgické pozorníky Amatérské scény věnované divadlu pro děti? Jaký dopad má snažení občanského sdružení Dobré divadlo dětem a jeho stejnojmenné periodikum? Sledují amatérští tvůrci divadla pro děti takové příležitosti k inspiraci jakými jsou festival v Divadle v Dlouhé a dalších?
Skeptik má na jazyku patrně slova o tom, že divadlo pro děti nikoho nezajímá a že všechno to snažení nemá smysl. Skeptický optimista to bude vidět poněkud jinak: Zdá se, že to opravdu smysl nemá, ale nepodléhejme klamu, že dvě tři desítky let obrátí naruby mýtus divadla pro děti, jak jej ve stejnojmenné publikaci vystihla paní Alena Urbanová, mýtus, který přetrval nejméně dvě století. Pokusme se ten mýtus nahlodávat dál. Zkusme ještě stokrát, tisíckrát… všemi dostupnými prostředky drobit tu jakoby neprostupnou názorovou bariéru, že totiž – slovy Aleny Urbanové – „divadlo pro děti je jakési jiné divadlo než normální, že nemůže a konec konců ani nemusí vyhovovat vážným estetickým nárokům, protože stačí, vyhovuje-li požadavkům pedagogickým. Že to nikdy nemůže být nic jiného než atrapa, zmenšená (přesněji řečeno zhlouplá) „dětská“ napodobenina divadla velkého.“ Možná již klepe na dveře, možná si ještě hodnou chvíli počkáme, ale věřme že přijde doba, kdy přehlcení komunikačními a informačními technologiemi a technickými prostředky způsobí nutkavou potřebu setkání živého s živým, partnera s partnerem. Dost možná to bude i doba, kdy zprostředkování vzorců chování a jednání zvládnou technologie, o nichž zatím nemáme tušení, kdy věk a životní zkušenost nebudou vážit tolik, co dnes. Pokud to divadlo přežije, a mohlo by pro svou jedinečnou schopnost existovat tady a teď v bezprostředním kontaktu herců a publika, skýtá se možnost razantního přehodnocení vztahu divadla k dětem. Nejspíše nebude divadlo ani jinou možnost mít, než se chovat partnersky. Mohlo by se jinak stát, že nadobro ztratí publikum, neboť by mohlo být dětmi vnímáno jako něco infantilního, nezajímavého, jako vykopávka či muzeum, co nikoho nezajímá. A ztratí-li divadlo tyto děti, ztratí je nadobro, už nepřijdou ani jako dospělí, divadlo pak ztratí smysl své existence.
To, co tu líčím jako fantazijní vizi budoucnosti, lze pozornějším sledováním dětského publika pozorovat již dnes. Všimli si, či připustili si „tvůrci divadla pro děti“, že k nim děti shlíží jako k něčemu, co není nic jiného, než atrapa, trapná (lépe řečeno zastaralá) „starožská“ napodobenina velkého virtuálního světa.
Řeknete si, milí čtenáři, že přeháním, že mě chytil fantas, že je to všechno zcestné uvažování a blábol. Možná máte, a kéž byste měli, pravdu. Nemějte mi to za zlé, je to jen způsob volání po zachování jedinečného fenoménu, jakým je divadlo, po zachování jednoho z nejúčinějších prostředků bezprostřední komunikace živoucích lidí, nadaného emočním působením, které sotva kdy technika zvládne.
Co se tedy dá dělat? Obecně vzato je to zřejmé. Nelze než brát tvorbu divadla pro děti s plnou vážností, jako komunikaci mezi partnery prostředky umění. Jak tomu může napomoci POPELKA v Rakovníku, to naznačila rozprava účastníků loňské přehlídky, kteří v nemalém počtu (cca 40) dali přednost úvahám nad budoucností divadla pro děti a rakovnické přehlídky oproti volné zábavě probíhající v jiné části Tylova divadla (byť se bavila přesila).
V první řadě by do programu POPELKY neměly vstupovat inscenace vycházející z prostoduchých textových předloh, o škváru nemluvě. Osobně bych vyloučil možnost zařadit všechny tzv. moderní pohádky, tj. odvary z klasických pohádek, nakládající s čímkoli z této vzácné studnice jakkoli. Jen aby byla „zábava“, „vzrůšo“, aby se herci mohli odreagovat od umění a vydovádět se. Běžné pospojování několika pohádkových příběhů či motivů v jednu tzv. moderní pohádku bez toho, že by vznikla nová kvalita nepopírající podstatu pohádky, její archetypálnost a schopnost účinným způsobem předávat dětem kýžené vzorce chování a jednání. Přirozeně, že se to netýká vpravdě moderních pohádek, jež u nás reprezentují jména Josef Čapek, Jan Werich apod. Proč takové příkré stanovisko zastávám? Budeme-li i nadále nesčetněkrát rozborovými semináři a reflexemi dětí ozřejmenou nekvalitu připouštět na jeviště národní přehlídky, nedopouštíme se tím ničeho jiného než toho, že jí dáváme punc kvality. Vzorek produkce na vrcholové druhové přehlídce by měl přeci sloužit jako vzorek kvality a inspirace. Inspirovat potencionální inscenátory – návštěvníky POPELKY typem dramatiky, o kterém je řeč, mi připadá přinejmenším scestné.
V této souvislosti bude asi nutné, aby rozhodování o nominacích na POPELKU bylo podmíněno hlubšími znalostmi problematiky divadla pro děti, nejméně pak tím, že o právu nominace budou rozhodovat ti, kdož znají aktuální měřítko úrovně inscenací národní přehlídky. Bohužel, nebude takových lidí mnoho a omezí to možnost krajských přehlídek soubory nominovat. Je však v moci jejich pořadatelů, aby řady měřítek znalých osob pomohli rozšířit.
V druhé řadě by nebylo špatné, kdyby naše pohádkové zakletí, a teď mám na mysli dobré pohádky na jevišti, bylo narušeno divadelními hrami pro děti odrážejícími život a situace v nichž se právě ocitají, tj. hry ze současnosti a o současných problémech i radostech. Ostatně, na západ od našich hranic je to docela běžné – převažuje zde produkce právě tohoto typu, i když pohádky nechybí. U nás se pokusil zažité pohádkové stereotypy narušit jen málo kdo a sotva kdo s úspěchem. Zářným příkladem je tu především Jarda Kodeš s rakovnickým souborem Tyl jednak uvedením vlastní dramatizace Kožíškova textu pod názvem Cirkus a zejména českou premiérou hry Michaela Ramlřse Čtvrté přikázání.
Nevím, zda se v stěsnaném čase rakovnické POPELKY dá nalézt čas na jiné semináře než ty, které probíhají. Pokud ano, nebylo by marné vytvořit jakousi autorskou dílnu, v níž by vznikaly textové předlohy na aktuální témata. Vím, že ne všichni se cítí na to být autory. Pro ty, co se obávají vstoupit na autorskou půdu, by bylo dobré uspořádat semináře, jejichž obsahem by bylo otvírání cest, vedoucích k volbě kvalitní dramatiky pro děti a nalézání zdrojů, z nichž může divadlo pro děti čerpat. Vůbec nejpotřebnější se jeví seminář, v němž by se zájemci naučili schopnosti umět přečíst hru tak, aby rozpoznali texty, s nimiž stojí za to pracovat, od těch, které nesplňují základní podmínky pro jevištní realizaci. Nabízí se i setkání, které by souborům hrajícím pro děti zprostředkovala výměnu zkušeností z oblastí, které stojí mimo vlastní tvorbu, tj. např. z ekonomické, legislativní, provozně-organizační.
POPELKA převzala dílem i funkci někdejšího libického FEMADu, festivalu a dílny divadla pro děti. V posledních dvou ročnících byl program doplněn o špičkové inspirativní inscenace. Zdá se, že to, co se podařilo napoprvé, se neopakovalo vloni v takové kvalitě a síle inspirativního působení. Mám tu především na mysli závěrečné představení hostující plzeňské Alfy s inscenací O strašlivém drakovi, princezně a ševcovi. Myslím, že výběr toho nejlepšího z oblasti divadla pro děti, předně pak činoherního, bude důležitým úkolem pro každý další ročník POPELKY, ne-li vůbec úhelným kamenem zájmu amatérských divadelníků o účast na přehlídce. A nedělám si žádné iluze, že se to vždy podaří excelentně, neboť ani profesionální scéna neskýtá mnoho možností k inspiraci. Že by divadlo pro děti opravdu nikoho nezajímalo? Ale ne, tak to úplně není. Bohužel, jen málo je těch, co ho berou vážně. Připojme se k nim a nevzdávejme to. Budoucnost našich dětí za to stojí.
Milan Strotzer
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':


(c) NIPOS, Databáze českého amatérského divadla.
Kontakt | GDPR - Ochrana osobních údajů | Prohlášení o přístupnosti
Používáním tohoto webu souhlasíte s použitím cookies, které jsou nezbytné pro jeho provoz, analýzu návštěvnosti a pro součásti webu využívajících tyto služby (např. společnostmi Google a Facebook). Cookies můžete zakázat nebo vymazat v nastavení svého prohlížeče.