Texty: STREJCOVSKÝ, Jan: Pepovi aneb Jak se letos „Perlilo“. AS 2003, č. 1, s. 13.

Pepovi
aneb
Jak se letos „Perlilo“

Ahoj Pepo,
již 28 minut je středa 5. února 2003 a já tlačen uzávěrkou Amatérské scény sedím s notebookem na klíně a píšu a píšu a píšu… Uvědomuji si, že jsem se s Tebou v neděli, po skončení jednoho z divadelních maratónů pod hrošími křídli, tedy po skončení letošního Perlení, ani pořádně nerozloučil. Jako omluvu v tuhle noční, či chceš-li hodně časně ranní hodinu pozvedám sklenku Modrého Portugala z Kobylí. (Tuto značku červeného vína vřele doporučuji!)
V myšlenkách se vracím k přelomovému víkendu ledna a února, tedy k datu, které je již v nejednom kalendáři amatérského divadelníka označeno vykřičníkem a nápisem „Bechyňské Perlení“. Vzpomínám na ten maratón divadelních představení, který začal v pátek 31. ledna 2003 v 18:55 Tvým zahajovacím proslovem. Po něm jsi přenechal „své“ jeviště DS Vltavan z Týna nad Vltavou, který zpoza humen přivezl Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala. Představení v režii hostujícího Jana Šejhara jako by se samozřejmostí počítalo se znalostí slavného filmu a bylo tak spíše jakýmsi black-outovým sledem fragmentů z Hrabala, než inscenací s jasně vystavěnými a hlavně zakončenými dramatickými situacemi.
Po tomhle představení jsi nás nahnal do malého sálu, ve kterém pronesl autor a režisér Pražského divadelního souboru Kámen Petr Macháček: „Teď Vám zhasneme a až se rozsvítí, tak Vám zahrajeme Karkulku“. A zahráli. A byla to „kamenná krásnota“. Tenhle divadelní soubor jde sveřepě svojí cestou, se svojí poetikou a svým jasným divadelním názorem. I přes některé výborné herecké výkony (Myslivec, Vlk, Veverka) se inscenace místy neubránila výraznému rozmělňování situací, ba až padání řmenu. Po kratičké přestávce a po Macháčkově „Teď Vám zhasneme a až se rozsvítí, tak Vám zahrajeme Můru“ nás Kámen vtáhl do básně Viktora Dyka. Tato „zachmuřená báseň o sametových křídlech a prochladlých lampách“ byla opět protknuta nezaměnitelnou poetikou souboru. Bohužel se tentokrát některým z diváků zdála příliš komplikovaná a míjeli se tak s textem.
V půl jedenácté v noci jsi s humorem sobě vlastním zahájil první povídání o viděném a předal jsi slovo lektorům. Letos jimi byli Marie Kotisová a Vladimír Zajíc. A nastalo to, co i já jsem jako divadelník a režisér na Perlení vždycky miloval – povídání bez svazujícího pocitu soutěživosti. Kdo chtěl něco říci, tak to řekl a každý si před jednou hodinou v noci odnášel do postele spoustu podnětů pro svoji další práci.
Po krátkém spánku jsme se všichni sešli s DS Rachtámiblatník Praha a s jejich Ptákem ohnivákem. Text Jindřišky Netrestové, který byl loni oceněn v autorské soutěži Oříšky pro Popelku, jako by ve svém jevištním provedení nedosáhl toho, co sám skýtá. Režiséru Zbyňku Beranovi se nepodařilo bohužel najít takový inscenační princip, který by pohádkový příběh nerozstříhal na krátké sekvence oddělené od sebe zatažením opony a vždy dlouhou přestavbou scény. Zároveň se značná část příběhu převyprávěla, či spíše byla přezpívána postavou šaška – vypravěče, místo toho, aby situace byly odehrány a zdivadelněny.
Divadelní soubor Vicena Ústí nad Orlicí přivezl mikrokomedie Pierra Henri Camiho v úpravě a režii Jany Staňkové pod názvem CAMI(áda). Taškařice se zpěvy, jak soubor uvádí, sestavená z Křížové výpravy, Noci orgií v Nesleské věži, Dramat v paláci Borgiů, Frigoleta a Kleštěnce z pralesa byla rozehrána jako divadlo na divadle. Parta mladých lidí si prostě hrála s Camim. Místy se jim to dařilo více, a to zejména díky suverénním výkonům některých mužských protagonistů, místy pak méně. Někdy se šlo až proti poetice Camiho jako takového (např. kankán v Noci orgií). Když jsem inscenaci viděl poprvé na podzim ve Vysokém nad Jizerou byla rozvláčnější, s rušivým množstvím živé předělové hudby. Soubor zjevně na inscenaci stále pracuje, protože na bechyňském představení byl patrný posun v celkové kvalitě.
Dalším pražským souborem byla Divná Bára. Přivezla hru Osudové kolo, jejíž text napsal na motivy orientální pohádky ze sbírky Zvířátka a Petrovští a zároveň sám režíroval Jiří Benda. Snad největším problémem inscenace odehrané na Perlení byl prostor. Herci byli vměstnáni na jeviště malého sálu a doslova a do písmene si na něm překáželi. Nervozita protagonistů během představení narůstala, inscenace sama se pomalu začala drobit na jednotlivé výstupy, situace ztrácely tempo a divák místy i podříml.
Když se dotočilo Osudové kolo a opět proběhlo povídání o viděném nahnal jsi nás zase do velkého sálu, kde byl již tou dobou připraven Divadelní spolek Svatopluk z Benešova s hrou Bolemíra Noce Čekatel. Příběh malého, zapomenutého človíčka, herce, který kdesi v podzemí stále čeká na ten svůj „velký“ výstup. A čeká ne něj už tak dlouho, že na něj skoro všichni zapomněli. Sto minut s přestávkou, tři mužské figury a jednoduchá scéna připomínající opuštěný sklad. Obě vedlejší postavy (Inspicient a Starý herec) byly rozehrány zdařile a byla zde jasně patrná práce režiséra. Bohužel představitel hlavní postavy (Čekatel) za oběma spoluhráči mírně zaostával a místy byl jeho herecký projev až lineární. Hlavní problém inscenace však dle mého názoru spočíval v dramaturgické volbě textu, jehož téma je v dnešní době spíše vyčpělé, než zajímavé a něčím přitažlivé.
Po skončení Čekatele následovalo další z Tvých milých překvapení – v rámci devátého ročníku Perlení jsi k osmi představením zařazených do té chvíle v programu, přiřadil představení deváté, bonusové. Byla jím Labutí píseň Antona Pavloviče Čechova v podání Pavla Němce. Známý a amatéry často hraný text o stárnoucím herci, který rozjímá nad rolemi, které si nikdy nezahrál, si protagonista i režisér v jedné osobě upravil na tělo. Jak pak při povídání o viděném prozradil, představení mělo ten večer divadelní premiéru. A nutno dodat, že premiéru poměrně vydařenou. A to i přes místy zcela logicky absentující režijní pohled z druhé strany. Celé představení bylo protknuto nádhernou a až živočišnou schopností existování na jevišti, a to i v situacích, kdy se najednou nedostavují slova, která se v tu chvíli dostavit mají.
Posledním představení celého Perlení, na které si nás v prořídlém velkém sále pozval byla Proměna, kterou podle Franze Kafky pro Divadlo Luna Stochov upravil a následně režijně vedl Luboš Fleischmann. I toto představení si na Perlení odbylo svůj křest před diváky. V dramaturgii stochovského souboru bylo dalším počinem tzv. „Fleischmannovské linie“, jejímiž milníky byly takové inscenace jako Pitínského Pokojíček či Goldflamův Horror. Proměna, tak jak ji ten večer stochovští předvedli, byla pro mě bohužel spíše kratičkým příběhem o tom, jak rodina není schopná zavolat pro nemocného Řehoře lékaře. V až sterilně bílém prostředí dekorace bytu se proměna v tomto představení odehrála u zbylých tří členů rodiny a byla motivována pouze jakousi znenadání vzniklou ekonomickou nejistotou, než čímsi, čím je Kavkův text protkán. Tedy až mokvajícím hnilobným zápachem a obtížným hmyzem, s kterým se prostě musí něco udělat. Ale možná, že je tohle moje vnímání celého představení poznamenáno mým prozatím nenaplněným setkáním se s Kafkou. Ale i tak se dle mého názoru jednalo o jedno z nejzajímavějších představení přehlídky a když jsem okolo čtvrté hodiny ranní opouštěl ještě stále živě diskutující divadelní klub, abych tak alespoň na pár hodin dopřál svému tělu odpočinku, stále se ještě v příjemném, i když zakouřeném prostředí, živě diskutovalo. A nejen o Kafkovi!
Nedělního rána jsem děkoval tomu, kdo začátek ranního povídání posunul až na desátou hodinu – že bys to byl zase Ty, Pepo? Každých pár minut přišlo vhod. Při ranním povídání, kterého se zúčastnilo o poznání méně divadelníků než povídání předchozích, došlo i na závěrečné shrnutí celého Perlení. Vladimír Zajíc a Marie Kotisová jako jeden hlas poukazovali na kvality takovéto přehlídky. Tedy spíše setkání, na kterém díky jeho nesoutěžnímu charakteru je atmosféra přímo stvořená pro předávání zkušeností, načerpání nových poznatků a k onomu „popovídání si o viděném“. Vím, kéž by takových Pepíků Brůčků a Perlení bylo víc a mohlo se jich zúčastnit více divadelníků, byť třeba jen v rolích pozorovatelů. (Upřímně řečeno, kolik na letošním Perlení bylo divadelníků, kteří zde nehráli a přijeli se jenom podívat? A kolik jich bylo v minulých ročnících? A kolikrát jsem už slyšel, silácká slova o tom, že někdo bude na tu kterou přehlídku jezdit pravidelně, třeba jen jako divák.) Sám jsem ale nadále nezdolným optimistou a jsem přesvědčen, že podobné přehlídky mají své opodstatněné místo v divadelním kalendáři. Ale budou-li přibývat další a další, to je jen a jen v rukou amatérských divadelníků. Oni sami musí cítit tak velký hlad po podobných akcích, že se je budou snažit uskutečňovat ve svých regionech. A třeba i požádají paní Artamu o radu či pomoc. Je tu od toho. Ale nejde to, bohužel (nebo spíš bohudík) tak, že to někdo nahoře nařídí a stane se. Takže míč je v tuto chvíli na straně aktivních amatérských divadelníků…
Tak Pepo a je to. Portugal je dopit, článek dopsán a mě se teď hlavou ženou myšlenky směrem k tolik diskutovanému problému klonování. Vznikne-li někdy centrální banka genetického materiálu, budu okamžitě iniciovat vznik občanského sdružení „Více Brůčků divadlu“ a budu Tě přemlouvat, aby ses rozdal a to i přesto že pro divadlo i tak děláš hodně. A aby ses časem rozperlil po širokém dalekém okolí… Vím, že to vezmeš.
Děkuju za Perlení letošní i budoucí a dobrou.
Jan Strejcovský