Texty: BEZOUŠKOVÁ, Simona: Jsem člověk mnoha rolí. Rozhovor s Liborem Ulovcem. AS 2009, č. 3, s. 6

Jsem člověk mnoha rolí

Rozhovor s Liborem Ulovcem připravila Simona Bezoušková

Největším překvapením letošního Divadelního Děčína byla inscenace Svou vlastní ženou Divadla SoLiTEAter v podání Libora Ulovce, který se během více než dvouhodinového představení proměnil v třicet pět postav. Prvně jsem existenci pana Ulovce zaznamenala během našeho lednového telefonátu – už ten pro mě byl překvapením, předzvěstí jeho děčínského úspěchu. Ale všechno pěkně po pořádku.

Kromě toho, že jste členem Divadla SoLiTEAter, působíte i v divadle Pibimpap – Rizoto [nesklonn.]. Můžete ho stručně představit?
Pibimpap – Rizoto [nesklonn.] vznikl někdy na začátku 90. let, takže každou chvílí budeme slavit dvacet let. Sešli jsme se v dramaťáku při Lidové škole umění Na Santošce v Praze 5. Nejprve jsme se společně pokusili napsat hru – absurdní komedii. Bylo nám sedmnáct osmnáct, takže to vlastně ani moc vtipné nebylo. Ale jednoho našeho člena, Jakuba Kolára to inspirovalo a sám pak napsal hru Lovec lišajů – tentokrát opravdu vtipnou a velmi absurdní – o muži, který přesvědčoval druhé, že když skočí z Eiffelovky, dokážou létat. Každá druhá replika nebo situace byla vtipná. V té době se vytvořil základ – já, Jakub Kolár, jeho sestra a Jana Hradecká, která se mnou spolupracuje na inscenaci Svou vlastní ženou. Postupem času se na nás nabalovali (a zase odpadávali) další a další lidé. Zhruba před deseti lety se z toho uskupení vykrystalizovalo na šest až osm lidí, inscenujeme výhradně texty Jakuba Kolára. Jsou to všechno komedie, dobrá legrace. Do určité míry se jedná o hry bez děje, takže divák nemusí být napjatý, co se stane, ale čeká na vtipy. Pro mě osobně je to velmi osvobozující a udržuje mě to v normálním životním modu. Jinak pibimpap je korejské jídlo, něco jako rizoto.
Jaká je spojitost mezi Pibimpap – Rizoto [nesklonn.] a SoLiTEAterem? Jsou lidé ze SoLiTEAteru zároveň i součástí Pibimpap – Rizoto [nesklonn.]?
Ne. Jako Pibimpap – Rizoto [nesklonn.] máme svůj okruh diváků, který sestává z našich příbuzných, kolegů, známých, známých našich známých a tak dále. Nikdy jsme neměli potřebu překročit vlastní stín toho, co děláme. Když diváci přijdou na představní, vědí, že je čeká legrace, jsme taková nepřehlédnutelná entita. Několikrát jsme se chtěli vzchopit k tomu, že bychom naši diváckou základnu opustili a jeli hrát někam jinam, kde by diváci netušili, co je čeká, a my bychom si je museli podmanit. Proto jsme se jednou přihlásili na přehlídku Modrý kocour v Turnově, kde jsme samozřejmě byli omylem, protože to je přehlídka studentského a experimentujícího divadla. Ale jeden porotce, Vladimír Hulec, nám tam řekl, že jestli chceme zjistit, zda jsme dobří, ať zkusíme zinscenovat jiný než náš text. Přišlo mi to jako zajímavá výzva, jenže na ni nikdo jiný v souboru nereagoval. Tak jsem se naštval a rozhodl se, že si udělám představení sám.
Co jste dělal dál?
Začal jsem pátrat na stránkách DILIA po vhodném monodramatu, ale brzy mi došlo, že budu potřebovat zázemí. Oslovil jsem tedy dva kolegy z Pibimpap – Rizoto [nesklonn.] – Janu Hradeckou a Jakuba Vyplela, kteří mi pomohli dát inscenaci tvar, sehnat scénu a vytvořit zvuky. Později jsme narazili na Davida Oupora, osvětlovače ze Studia Rubín. Důležitá pro mne byla a je i podpora mojí ženy Helenky a dětí Emy a Tobiáše, kteří mi vytvořili skvělé zázemí. Trpělivě tolerují, že již skoro rok s námi v domácnosti žije podivná paní-pán Charlotte von Mahlsdorf.
Tak vznikl SoLiTEAter?
Ano. Když jsme poprvé hráli, chtěli po nás jméno souboru a Svou vlastní ženou jsem nechtěl uvádět pod Pibimpap – Rizoto [nesklonn.]. Protože to je konkrétní poetika a žánr, zároveň se mi to nechtělo dělat pod vlastním jménem. Tak jsme vymysleli SoLiTEAter – jako že je to teater, ale člověk je v něm zároveň solitér.
Vy jste vůdčí osobností obou souborů – Pibimpap – Rizoto [nesklonn.] i SoLiTEAteru?
Ne. V Pibimpap – Rizoto [nesklonn.] nemáme vůdčí osobnost. Spontánně je to asi Jakub Kolár, dvorní autor, což je teď ale nabouráno tím, že inscenujeme hru již zmiňovaného Jakuba Vyplela. Já jsem spíš zakladatel a takový hybatel. V SoLiTEAter se za vůdčí osobnost považovat mohu.
Jaká byla vaše cesta k divadlu?
Divadlo dělám od malička. Vždycky mě bavilo recitovat. Kluci to mají jednodušší, protože jich tolik není. Vyhrával jsem soutěže a chodil do souboru Bílá síť paní Fuchsové, kterým prošly třeba i Bára Kodetová nebo Kamila Špráchalová. A tam jsem se naučil základ řemesla – dobře mluvit, orientovat se v prostoru, umět prostor vyplnit, používat jevištní představivost – zkrátka základní herecká průprava, ze které dodnes čerpám a která v amatérském divadle bývá kamenem úrazu. Na gymnáziu jsem se divadlu příliš nevěnoval, lákal mě film. Potom jsme se ale setkali s Jakubem Kolárem a Janou Hradeckou. A podobně jako Voskovec s Werichem jsme udělali besídku pro kamarády, která se hrála tolikrát, až z toho bylo divadlo. Za dvacet let jsme udělali patnáct inscenací různé kvality. Jakub je velmi plodný autor se všemi úskalími, která jsou s tím spojená. Podle mého názoru by minimálně pět jeho nejlepších kusů mohlo obstát i na profesionálních jevištích.
Vraťme se k inscenaci Svou vlastní ženou. Pracovní tým se skládá z jednoho herce, jedné výtvarnice a dvou techniků. Je to tak?
Ano.
A jak probíhalo zkoušení, pracovali jste všichni po celou dobu dohromady?
Ne. Nejprve jsme začali hereckou akcí. V době, kdy budu hrát na Hronově, to bude přesně rok poté, co jsem zkoušení začal. Už jsem se učil text, měl uzavřenou licenční smlouvu a stanovené datum premiéry. Pracovali jsme tak, že jsem se naučil dvacet stránek, setkali jsme se s Jakubem a Janou a začali pilovat hereckou akci – říkali jsme si, co je dobře, co špatně, co ze mě divák asi cítí, jak to cítím já, jestli se má emoce dostane k divákovi a podobně. Teprve postupem času jsme řešili scénografii a zvuky.
Kdo z té čtveřice byl režisérem?
Nikdo.
Nastala někdy situace, že jste na jednu skutečnost měli různý názor?
Nastala.
A kdo měl poslední slovo?
Já. To tak bohužel je, někdo ho mít musí. Ale stalo se také, že jsem pravdu neměl a při reprízách jsme zjistili, že ji v jednom případě měl Jakub. Nemáme žádné herecké nebo divadelní vzdělání, know how ani vzdělání, zákonitosti divadla musíme objevovat a ověřovat. Jakub je také advokát, Jana původně zdravotní setra, momentálně bytová designerka. Jediný David je svým povoláním divadelní technik.
Jak jste se učil text? Máte nějaký fígl?
Paradoxně to šlo lépe něž u normální role, protože jsem nečekal na žádnou narážku. Učil jsem se kontinuálně a pořád dopředu. Jinak jsem se učil, jak to šlo – ve vaně, v posteli, z nahrávky, kterou jsem poslouchal v autě. Musím ale říct, že mě štve, když gro jakéhokoli hodnocení je, „jak jste se dokázal naučit tolik textu?“ Protože naučit se text může i motivovaná opice.
Máte při představení nápovědu?
Ne.
A stalo se vám někdy, že jste se v textu ztratil?
Stalo se mi to jednou. Přeskočil jsem dvě scény, což poznali jen diváci, kteří to viděli víckrát, a zejména moje maminka, která viděla všechna představení. Hrál jsem, hrál a najednou jsem si všiml, že jdou špatně světla a představení se rozklížilo. O přestávce jsem se do kolegů pustil, že snad spí nebo co a oni mi vysvětlili, že jsem přeskočil čtyři stránky. Někdy se mi stane, že přesně nevím, kde se nacházím, a musím hodně přemýšlet, což je špatně, protože představení pak ztrácí rychlost a tempo.
Teď se s dovolením vrátím k našemu lednovému telefonátu…
Vy mě tím trápíte.
Tenkrát jste mi řekl, že jdete krajskou přehlídku vyhrát…
To jsem neřekl…
Řekl…
Tak jsem měl na tváři úsměv a ten jste neviděla..
Ten úsměv jsem dokonce i slyšela. Jel jste vyhrát i do Děčína?
(smích) Ne. Představení vzniklo bez ambice a byl jsem připraven na to, že skončí premiérou. Přišlo mi to jako zajímavá zkušenost, příležitost a možnost. Premiéra ale dopadla výborně, dostalo se mi potlesku ve stoje. Sice tam byli kamarádi, ale přesto jsem si v tu chvíli připadal jako hvězda. Kdyby to představení nebylo dobré, takovou odezvu by přece nemělo. První reprízu jsme odehráli na Karlínském jevišti, kde mi pan Venclík řekl, že si myslel, že už je dost starý na to, aby ho něco překvapilo, natož v amatérském divadle, ale že já ho překvapil. A v tu chvíli jsem začal mít pocit, že naše inscenace je opravdu dobrá.
Takže jste jel vyhrát i Děčín.
Tušil jsem, že představení nemůže zůstat opominuto. Hra je skvěle napsaná a má strhující téma. V době premiéry kulminovala Kunderova aféra, v Děčíně rezonovala s tragédii v Litvínově. Navíc většina z nás v období totality žila. Inscenace má netypický formát. A tím, že jsem vyhrál krajskou přehlídku, byť s doporučením, jsem neočekával, že by inscenace zůstala opomenuta. A obzvlášť potom, co jsem si o sobě přečetl recenzi ve zpravodaji, kde byl pochválen můj herecký výkon. Bylo mi jasné, že nemůže zapadnout, ale nejel jsem do Děčína primárně vyhrát, to vůbec ne. Že jsem získal nominaci, mě ohromilo.
V inscenaci Svou vlastní ženou hrajete třicet pět postav…
Je to trochu podvod, protože některé řeknou jen jednu větu. Těch, které mají zásadní vliv na příběh, je asi osm.
Ano, mě by ale potom, co jste se nám ukázal ve třiceti pěti rolích, zajímalo, kdo jste ve skutečnosti. Kdo je Libor Ulovec v soukromí?
To je těžká otázka. Nejsem si jistý, jestli na ni budu umět odpovědět. Ptáte se mě, která z těch třiceti pěti postav jsem já?
Ne. Kdo jste vy sám?
Já jsem já… To jste mě zaskočila. Snadná otázka, ale složitá odpověď… Jsem otec, manžel, advokát, amatérský herec… Jsem ten, co chce druhým ukázat, že se ostatní umějí chovat hezky ke svému okolí. Rád lidem děkuju. Pro mě není důležité, že je to slušnost. Děkování jsme deklasovali na dobré vychování. Ale podle mě má mnohem hlubší význam. Když vám poděkuju, uvědomíte si, že jste udělala něco, co toho druhého potěšilo. A lidé si málo děkují a přitom jim to může pomoci objevit v sobě to lepší. Ale nevím, jestli jsem to skutečně já. Taky dokáži být zlý.
Myslíte v rámci své profese advokáta?
Taky děláte věci ze ziskuchtivosti nebo naschvál, protože se třeba emočně neovládnete. Čínská teorie jing a jang prostě funguje. Nikdo není jen dobrý nebo zlý. Záleží na tom, jak mne ostatní vnímají. Kdybyste se na mě zeptala různých lidí, kteří mě znají, dojdete k tomu, že mě i různě vnímají. Každý mě vidí v jiné roli. Ano, tak to zakončete, jsem člověk mnoha rolí. Jako každý.
Velice vám děkuji za rozhovor.

Více informací naleznete na www.pibimpam.cz a www.soliteater.cz