Texty: Beruška je základ, ale Láhor vcucnul všechno. Rozhovor s Petrem Markem - Jasanka Kajmanová. AS 2009, č. 3

Beruška je základ, ale Láhor vcucnul všechno

Rozhovor s Petrem Markem připravila Jasanka Kajmanová

Petr Marek se v dětství těšil, až budou videotelefony, ale když teď jsou, tak je nerad používá, a tak jsme se při rozhovoru neviděli, ale možná díky tomu jsme spolu na skypu vydrželi téměř dvě hodiny… Petra Marka mnozí znají ve spojení s Dekadentním divadlem Beruška, kapelou MIDI LIDI a seskupením LÁHOR/Soundsystem, které se věnuje dvanáctičlenné realistické činoherní improvizaci, a s kterým letos na Šrámkově Písku hráli Diskrétní den.

Čím se živíš?
Živí mě učení o filmu a přiživuje divadlo, hudba a film.
Zabýváš se víc filmem než divadlem?
Ne. V poslední době se mnohem víc zabývám divadlem a hudbou. Film se stal třetím v pořadí. Dokonce filmy, které dělám, v poslední době vycházejí z divadla. Ale obojí, film i divadlo, jsou pro mě zároveň spíš dokumenty, portréty. Všechny filmy z posledních dob jsou portréty, ale v rámci fikce.
I v rámci fikce, musíš vycházet z určitých námětů…
Skutečným námětem jsou spíš ti lidé, film Láska shora byl o skutečných dvou lidech, o tom, co by se jim mohlo stát v hraném filmu. Film Nebýt dnešní je portrétem mého absolutně nejoblíbenějšího divadla.
Portrétem Láhoru?
Ne, ostravského XXXH´X XOˇXXOXX, které už v podstatě zaniklo, ale celé bylo pohlceno LÁHOREM.
Tam jsi také působil?
Byl jsem deset let fanouškem. To jsou mí „vzoři“, ideálové. XXXH´X XOˇXXOXX bylo divadlo, které mě uchvacovalo absolutní odzbrojující civilností s částečným diletantismem, ale v realistickém duchu dokázalo zpracovávat třeba sci-fi náměty. Čili například jak se vypořádat REÁLNĚ s tím, že v Kauflandu se děje něco ireálného.
Dekadentní divadlo Beruška už také zaniklo… Spojilo se s XXXH´X XOˇXXOXX a vznikl LÁHOR?
Beruška víceméně zanikla na mé přání, kluci z toho radost nemají. Ale zahraje si pro radost asi jednou či dvakrát za rok. Byla pohlcena LÁHOREM. Podobně je na tom Divadlo V Soukolí.
Divadlo V Soukolí?
XXXH´X XOˇXXOXX jsou tři lidé, Beruška jsou tři lidé, Divadlo V Soukolí jsou tři lidé, všechno vcucnul LÁHOR. V Soukolí je původně havířovské improvizační divadlo. A vznikají další přeskupení: např. Radio Ivo jsou tři lidé z LÁHORU v jiné konstelaci.
Nemyslíš, že už přišla chvíle na pevný tvar? Beztak k tomu už směřujete od inscenace 100 procent alibi a teď s Diskrétním dnem, jde o pevný tvar a improvizujete pouze v dialozích…
Ano, cítíme, že je potřeba s tím někam pohnout. Chtěl bych ale fixovat a pilovat vše krom dialogů. Těm bych rád zachoval živost a překvapivost improvizace. Nakopává nás to, a navíc nejsme tak dobří herci, abychom dokázali oživit předem daný text.
Diskrétní den je o vás?
Diskrétní den je samozřejmě částečně o nás. Hrajeme vlastně v různých variacích stále stejné téma ve všech našich hrách. „Krize angažovaných třicátníků“.
Proč jezdíte na přehlídky amatérského divadla?
Protože nás tam nechají hrát. Poznali jsme se tam a jsme extrémně laxní v sebeprosazování jinými cestami.
Proč nezůstáváte na jiná představení?
Jezdíme na přehlídky od sedmnácti let a většinou jsme chodili skoro na všechno. Dovoloval nám to náš tehdejší styl práce: absolutní improvizace i životní styl „zatím nepracujících“. Nemuseli jsme se na ničem domlouvat, přijeli jsme na přehlídku, zašli na jiná divadla a zahráli to naše, buď dobře, nebo blbě. Pak jsme šli na další divadla a pak na seminář, což nás bavilo úplně nejvíc. Dnes je to tak, že máme dost problém se vůbec na daný čas sjet, jsme z Ostravy, Prahy, Ústí, Brna, Olomouce, Havířova... A navíc potřebujeme nějaký minimální čas na dohodnutí se, co vlastně budeme hrát. Na ostatní představení tak nezbývá čas. Což některé z nás štve, někteří jsou v klidu. Ale na seminář vždycky jdeme. Milujeme analýzy.
Co letošní analýza v Písku? Alena Zemančíková vám konečně odpověděla na otázku, co vlastně děláte.
Letošní analýza v Písku byla zcela k věci, z toho jsem měl radost. Před lety to bývávalo horší. Svěží vítr do Písku kdysi přinesl Karol Horváth. Udělal tak nekompromisní analýzu, že se z toho stal spíš konflikt než seminář. Ale kdysi se analyzovaly i takové problémy jako, „zda má improvizace právo na existenci“, protože je „nezodpovědná vůči divákům“. Che che. A v těchto dobách jsme se rádi zapojovali do diskuzí i o ostatních představeních, velmi rádi!
Jaká jsou rizika vašich nepřipravených představení, co se může stát nejhoršího? Co se vám kdy nejhoršího stalo?
Nejhorší je úraz – smrt? Nestalo se nám nikdy nic horšího, než že jsme to po deseti minutách zabalili s omluvou, že nám to dnes nejde.
Proč si nevozíte rekvizity a ani je dopředu nehlásíte? Víte, že v Písku letos spoustu věcí nosili technici ze svých domovů?
Tak to teda nevím. Navíc jsme to po nikom ani nechtěli. Máme to jednak nedomyšlené a jednak to bereme zase jako improvizaci: scéna se nám mění podle toho, co mají v konkrétním místě za věci. A taky si nedokážu představit, že bychom do požadavků dávali: televizi, utěrky, odpadkový koš, vysavač, koberec... A ti technici by museli teda bydlet v tom kulturáku, tam jsme prošmejdili všechny kancly a získali „scénu“.
LÁHOR je tedy podepsaný pod Diskrétním dnem, 100 procent alibi, Nic proti ničemu tour 2008. A pod čím dalším?
LÁHOR existuje od roku 2004 a hrál mnoho jiných představení. Ale tato tři a ještě jedno se opakovala a pilovala. Hráváme občas pod stejným názvem jiné představení.
Kde se vzal text písně „Vozíčku, ke mně leť / Nyní vézt domů mě máš“, který zpíváte kolektivně na internetovém videu?
Natočili jsme nedávno s naším LÁHOR/Soundsystemem film, který se bude jmenovat Nic proti ničemu a děj filmu se odehrává v Kempu Jordán. A od Jordánu už je jen kousek k tomu, aby se ve filmu ve scéně smíru zpívala tahle píseň.
Nic proti ničemu jste hráli nejdřív na divadle a pak ve filmu?
Jde o dopracovanou verzi našeho představení, které jsme hrávali minulý rok. Hrávali jsme ho ale z toho důvodu, že jsme si potřebovali odzkoušet, jaký má námět dramatický potenciál, a to vše kvůli plánovanému filmu. Čili jsme z diváků loni udělali testovací skupiny budoucího filmu. Na divadle zas tak moc nefungoval.
Jak zkoušíte?
Nezkoušíme nikdy.
Sjedete se a řeknete si o čem to dneska dáte???
V začátcích jsme přibližně deset minut předem vymysleli prostředí, kde se to odehrává. Základem je, aby bylo dostatečně obyčejné, aby rovnou neimplikovalo humor. Humor musí vycházet až z charakterů. Ze začátku jsme si ani neřekli, o čem se bude hrát. Teď už si říkáme, jak to dopadne. Ale to až poslední tři roky a jen u některých představení.
Ty sám ses dostal k improvizaci jak?
Vlastně jsem nikdy nic jiného než improvizaci nedělal. Začalo to asi v deseti letech, kdy jsme s kamarády natáčeli domácí rozhlasové hry – samozřejmě improvizované. Pak se to přeneslo do divadla a do hudby: všechny kapely, které jsme měli před MIDI LIDI, byly taky absolutní improvizací. Nikdy jsme nevěděli, co budeme na koncertě hrát. Včetně textů.
Nevybavíš si nějakou rozhlasovou hru z dětských let?
První rozhlasová hra se jmenovala Koblih. Byla to sci-fi. Pustili jsme z gramce soundtrack z Návštěvníků a do toho dělali příběh z vesmíru. Hrozbou byl blížící se koblih. Další hry jsme natočili v pozdějším věku. Máme je nahrané. Jedna byla ovlivněna představením Vizity, které jsem viděl v sedmnácti.
Máš nějakou oblíbenou rozhlasovou hru?
Vůbec neposlouchám rádio! Ale v dětství jsem strašně sjížděl mluvené slovo na deskách, od Hurvínka po Semafor. Nejoblíbenější dnes zůstává Vodnická škola Josefa Dvořáka , to je absolutní punk – to nás má rádo víc. Mimochodem Berušku zásadně ovlivnila ukázka ze semaforské hry Elektrická puma. Byla to komorní hra v trojici Suchý–Molavcová–Dvořák. Tam jsou zdroje, podle mě. Poslouchal jsem to v sedmé třídě. Dokonce v Písku v roce 93 jsme hráli představení, v němž se z ní objevil hudební ozvuk. A Beruška se postupným vývojem stejně proměnila v kapelu. Zajímavostí je, že námět k představení 100 procent alibi vznikl na Berušce!
Vznikl na Berušce?
Beruška hrála v Uničově ne zcela povedené představení, v němž se ale objevily motivy, na kterých stojí základ 100 procent alibi (nečekané setkání bývalých spolužáků na sebevražedném srazu). A od té doby hraje LÁHOR „připraveněji“. Všechno je provázané, protože třeba některé texty, co zpívá naše kapela MIDI LIDI, vznikly také v představeních Berušky – čili Beruška je základ a MIDI LIDI jsou první kapela, která „ví, co dělá“ – čili má nazkoušeno a napsáno. Ale improvizuje během. Ale jen hudebně.
Za Berušku vděčíme komu?
Dekadentní divadlo Beruška jsme založili v sedmnácti s mým nejzákladnějším spolupracovníkem Jirkou Nebeským, který s námi už nehraje. Mimochodem pro odchod z Berušky se rozhodl v Písku asi tak v roce 1998. Mohl odejít kdekoli jinde, jde jen o shodu náhod. Vypočítali jsme, že v improvizaci typu, jaký jsme dělali s Beruškou, se naplno uplatní dva a půl člověka a on se v té době už cítil být ten půl…

Více informací naleznete na http://www.unarclub.cz