Texty: RYCHECKÝ, Saša: JIŘÍ WOLKER V KARVINÉ. AS 2003, č. 2, s. 59.

JIŘÍ WOLKER V KARVINÉ

V sobotu 29. března 2003 se v DK Karviná uskutečnilo (již po třetí) Krajské kolo soutěže recitátorů starších a dospělejších Wolkrův Prostějov. Protože jsem byl na všech předešlých ročnících, jsem schopen porovnávat a hodnotit, tím spíše, že jsem letos zažil i tři okresní přehlídky WP, i jako porotce.
Zorganizovat podobnou přehlídku je úkol vskutku náročný. Nejen, že je nutno sehnat výsledky okresních kol, seřadit přihlášené do nějakého objektivního pořadí (nejlépe losem), zajistit porotu, která bude pro všechny zúčastněné (především ale pro ambiciózní učitelky ZUŠ i jiných institucí) dostatečně reprezentativní a „odborná“, dále pak vyhádat finance na zaplacení nájmů, svačin, občerstvení, poroty a podobně, připravit všechny hostesky, organizátory, všechny účastníky uvítat, potěšit je tím, že se o ně někdo všestranně postará. Děláme podobné akce v DIVIDLE Ostrava několikrát do roka a dovedeme si velmi dobře představit to vše, co je za tím. Taky sehnat texty, namnožit je, poslat porotcům, aby si je mohli včas načíst, zjistit spoje vlaků a autobusů.
V minulých dvou ročnících se na této přehlídce vždy exponovaly především konflikty. To je normální, protože to, co funguje, to se neregistruje, to, co není podle představ účastníků, to se prezentuje a je to pak i obrazem celé přehlídky. Moc a moc jsme se snažili, aby vše bylo objektivní, ale některé jedince o této snaze nikdy nepřesvědčíte. Před dvěma lety to byl recitační soubor z Havířova. Hráli s plným nasazením, snad dokonce i všichni hrající věděli, co a proč hrají, jen diváci (a členové odborné poroty) nějak nepochopili, o čem že to je. Paní vedoucí pak utekla domů a na porotu poslala své naočkované svěřence. Vznikl konflikt, ale prostě jsme se rozhodli, zdůvodnili a argumenty o nekompetentnosti hodili pod stůl (a pak dlouho ještě snášeli následky). Vloni zase recitační soubor, tentokráte pro změnu z jiného kraje již (!) neudejchal to, že nebyl nominován, ani oceněn. Poslali dopis. Už jsem neměl chuť jet na další ročník letos, protože když ambice vedoucích vítězí nad sdělením dětí, pak není žádná šance cokoliv vysvětlit a porovnat. Přesto jsem se nechal přesvědčit a rád.
Hned po příjezdu jsme museli v porotě řešit problémy okresních porot, dodatečnou nominaci a podobně, a snažili jsme se vše srovnat do objektivně vyvážené přehlídky. S ostatními porotci jsme velmi rychle našli společnou řeč, společná kritéria a představy, a šli jsme na prvou kategorii. Změnou, velmi podstatnou, bylo, že všichni povinně recitovali oba své texty. Takže nerozhodoval jeden text, ten vymakaný, ale to, jestli jsou vyrovnané, a jestli nám něco sdělují.
V I. kategorii jsme viděli celkem deset recitátorů / ek. Úroveň byla nadprůměrná. Oproti minulým ročníkům nebyl text, který by byl špatně, neadekvátně vybrán. Přece jen je to už krajské kolo a je jen ke cti okresním porotám, koho poslali dále. Technická úroveň, schopnost sdělení, pochopení tématu byla nadprůměrná, takže porota se musela (což je dobře) hodně trápit, koho poslat dále. Nakonec jsme se dohodli takto: Na WP byli delegováni, bez pořadí: David Grosser (L. Aškenazy: Pravda a V. Solouchin: Hlava) a Tereza Lexová (I. Wernisch: Rybí zpěv a M. Holub: Kašpárkův sen). Těsně za postupem skončila Adina Bálková, která oslnila v prvém textu (A.E. Poe: Havran), ale ve druhém textu (K.H. Mácha: Máj) způsobila rozvrat poroty. Já byl potěšen, ale narazil jsem u ostatních členů poroty, kteří vysoce hodnotili 1. text (nejlepší), ale cítili se uraženi tím, že klasik je zlidštěn! Citace: „Mácha je svatý...!“ Adina tedy nepostoupila, ale snad je to i dobře, protože za rok...!
I ve II. kategorii bylo 10 účastníků. Úroveň byla pozoruhodně nižší, jako by se děti v onom věkovém období zabrzdily. Ne ve výběru (vesměs výborný a odpovídající), ale v pochopení, a hlavně ve sdělení tématu, názoru. Technicky dokonalá recitace, která nevoní a není prožitkem a sdělením mě až tolik nezaujme. Leč i v této kategorii se dalo vybírat. Do WP jsme nakonec nominovali Evu Hrdličkovou (J.K. Cassius: Černý Bill a bílá Nelly a J. Prévert: Láska mě stvořila), a s ní Markétu Kubíčkovou (A.E. Poe: Havran a L. Ferlinghetti: Svět je báječné místo).
III. kategorie měla jen jednu recitátorku, ale její úroveň byla výborná a o postupu nebylo pochyb. Postoupila nakonec jednoznačně Lucie Kmeťová: (Eva Vodičková: Nespavost a Pavel Šrut: Povídání o drakovi).
Nechce se mi hodnotit celkovou úroveň, spíše mě to nutí přemýšlet o tom, co „děti“ nutí k recitaci. Exhibicionismus? Potřeba sdělovat? A proč je jich méně, když jsou starší? Proč jsou pravdivější a přesnější, když jsou mladší? Jsem rád, že letos nebyly recitační kolektivy, vždycky se tím trápím (Je to divadlo, nebo recitace? Kde je ta hranice? Kdo a jak stanoví kritéria?), a navíc některé kolektivy, nepostoupivše, jsou pak agresivní a neslyšící. Jako velevelký problém ovšem vidím další ročníky WP (a nejen): Odkud kam kdo postupuje, když letos naposled fungovaly okresy? Budou to pověřené obce? Ale pak to bude 40 recitátorů (či souborů) v kategorii! Kdo to bude pořádat, kdo to bude hodnotit? Těch pár bláznů, kteří teď objíždějí okresy se strhá a nestihne ani polovinu. Nebo je už určen nějaký klíč? Tohle až tak není problém porot, ale recitátorů, a především organizátorů. Nemohli byste už stanovit nějaký klíč, kritéria, strukturu, když už jste v Praze a dopustili jsme všichni rozpuštění MKS, OKS, KKS a podobně? Zdá se to malicherností, ale je to klíčové.
A stejně je krásné, že se pořád nacházejí lidé, kteří mají rádi poezii, kteří skrz poezii chtějí sdělovat svůj názor na svět, na lidi kolem sebe, kteří tím žijí. Jsem rád, že jsem i letos u toho směl být, protože mě to nabíjí pozitivní energií. Děkuji všem vystupujícím, organizátorům, spoluporotcům, sponzorům, maminkám a tatínkům, bratrům, sestrám, sestřenicím, bratrancům, strýcům, tetkám, babičkám i dědečkům a ARTAMA v Praze!
Saša Rychecký