Texty: POKORNÝ, Miroslav: POPAD 2009 – nemastné neslané pohádky. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 12.

POPAD 2009 – nemastné neslané pohádky

Miroslav Pokorný

Na letošní Pražské oblastní přehlídce amatérského divadla v Horních Počernicích byly uvedeny také tři pohádky pro nejmenší diváky. Dětí, pravda, přišlo pomálu, ale ani ty, které se do nádherného počernického divadla vypravily, nadšením nejásaly. Buchty, které jim tvůrci na cestu do světa pohádek napekly, sice jako buchty vypadaly, ale chutnaly mdle a jaksi nedopečeně. Namísto lahodné náplně, namíchané z humoru, dobrodružství, napětí, poezie, tajemství a pohádkové magie, se publikum dočkalo jen nastavované kaše bez chuti a zápachu. Pohádkové debužírování se tentokrát nekonalo, a to je škoda.
DS MAŠKARA zahájil přehlídku komickou hrou podle klasické ruské pohádky O kráse nevídané a Kostěji nesmrtelném. Už na první pohled zaujalo poučené, nápadité a většinou funkční výtvarné řešení (zejména kostýmů) Matěje Čecha. Režisér Drahomír Mráz vsadil na typickou ruskou obřadnost, která měla být zdrojem nejen komiky jednotlivých postav, ale především klíčem k jejich typologii a k ozřejmění jejich jednání v dramatických situacích. Tuto stylizaci a nadsázku však herci nedokázali důsledně využívat. Často se spokojovali jen s nedramatickou reprodukcí textu, bez energie a nasazení, a co si budeme povídat, na něco takového si dětičky zrovna nepotrpí. Velmi zajímavý výkon však předvedla Lucie Náměstková v roli Černovlásky (čestné uznání), která v pohybově stylizované poloze a s komickým nadhledem ztvárnila přerod z bezcitné a zlé osoby v milující bytost.
DS Rachtámiblatník nastudoval Popelku v režii Antonise Arabadzise. Inscenovat notoricky známý příběh vyžaduje notnou dávku odvahy, neboť publikum od tvůrců očekává nejen své oblíbené hrdiny, ale i nová a nevídaná překvapení. Dramatizace O. Lichardové a M. Lokvencové však tuto možnost nenabízí. Popisný a zdlouhavý text, v němž poměrně disponovaní herci od začátku až do konce „klopýtají“, nedává příliš prostoru pro dramatické zvraty, pro poetickou jímavost, ba ani pro všeliká napínavá kouzla, bez nichž se Popelčin příběh nemůže obejít. Škoda.
Také třetí pohádkový počin, který jsme na POPADU 2009 viděli, se od těch předchozích téměř ničím nelišil. Kubovo štěstí DS Máj z pera režisérky Ivanky Vadlejchové je inscenací trpící záplavou textu a nedramatických situací, které jsou navíc režií zdvojovány až ztrojovány (oj, to je hloupé slovo, ale lepší mě nenapadá). Mdlé postavy hry, jimž herci příliš energie nedodali, jsou manipulovány jakousi opovědnicí, zvanou Náhoda A ta nic náhodě neponechá. Nejprve dětem důkladně vysvětlí, co v předchozí scéně viděly, pak jim prozradí, co dále uvidí, načež vstoupí pohádkový hrdina, který jim to ještě zopakuje a až teprve poté tak učiní. Pohádka se vleče, herci nevzrušeně pochodují jevištěm, legrace a dobrodružné kousky se nekonají. A dětičky uvadají.
Co závěrem? Jak patrno, pohádková část letošního POPADU se příliš nevyvedla. Proč tomu tak je, bylo by na dlouhou debatu, kterou se lektoři letošního ročníku při diskuzích s tvůrci inscenací snažili alespoň nakousnout. Je jisté, že amatérským divadelníkům nechybí chuť a nasazení hrát pro dětské publikum. Stejně tak jisté je však i to, že jen tohle dětem nestačí.