Texty: KOTLABA, Radek: Pane, pojďte si hrát aneb Setkali se ve Strašecí. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 21 - 22.

Pane, pojďte si hrát aneb Setkali se ve Strašecí

Radek Kotlaba

Poslední březnový víkend proběhlo v Novém Strašecí již tradiční setkání mladých divadelníků Setkání ve Strašecí 2009, postupová přehlídka s právem výběru na celostátní přehlídky Mladá scéna v Ústí nad Orlicí a Šrámkův Písek. V programu se nakonec představilo osm souborů a lektorský sbor (Veronika Rodriguezová, Jiří Pokorný, Radek Kotlaba) práva doporučit na Šrámkův Písek nevyužil a na orlickoústeckou Mladou scénu nominoval představení Mrazák Divadelního dua ToŤ Praha a doporučil dvě představení - Příběh koně souboru Topinambury ZUŠ Na Popelce Praha a Gilgameš souboru Mařeni a Pařeny při Gymnáziu Nové Strašecí. Úroveň přehlídky byla vysoká jak z hlediska organizace (pod taktovkou Ivy Dvořákové), tak i předvedených inscenací. Sympatická je i skutečnost, že se v programu objevily tři původní texty a tři výrazné dramaturgické úpravy převzatých textů. Třídenní program byl doplněn inspirativními divadelními dílnami pro účastníky souborů. Na zdárném průběhu a celkové pohodové atmosféře má svůj podíl i obětavě vytvářené zpravodajství, které celou přehlídku provázelo, dokumentovalo a usměrňovalo účastníky, ať už na stránkách „NoStraDaily“ nebo obrazového videožurnálu. Co jsme tedy mohli vidět?
Pražské divadelní studio Časumálo zahájilo přehlídku inscenací podle klasického textu P. de Beaumarchaise s mírně upraveným názvem Figarova svatba ?!? a podtitulem Láska a intriky hýbou světem. Představení divadelním světem nezahýbe, ale sem tam pohne divákovou bránicí. V jednoduché a funkční scénografii z barevných kostek (cena lektorského sboru) jsme viděli řadu nevyrovnaných hereckých výkonů (oceněny byly Bára Kolková za roli Zuzanky a Barbora Oudová Holcátová za roli Hraběnky). I přes škrty v původním textu zůstává jedním z hlavních problémů představení jeho délka, kdy to, co se děje na jevišti, zůstává především v rovině textu a chybí odpovídající jednání postav, herecká akce; není na co se koukat. Inscenaci by prospělo pevnější režijní vedení a svižnější tempo.
Divadelní soubor Topinambury ze ZUŠ Praha divákům nabídl jevištní ztvárnění povídky L.N. Tolstého Cholstoměr pod názvem Příběh koně. Na prázdnou scénu, které vévodí věšák s pláštěnkami a náznak plůtku či ohrady, vstupuje skupina herců. Díky jednoduché kostýmní stylizaci (barva triček, pláštěnky s kožešinami) a především propracované pohybové stylizaci představují střídavě stádo koní a lidi. Jsme svědky retrospektivního vyprávění starého vysloužilého grošovaného koně Cholstoměra, který vzpomíná na svůj život vyděděnce, strakáče. Přínosem inscenace je pohybové ztvárnění koní i jednoduchý klíč k vytvoření dalších postav (pláštěnky), podpořené pregnantností textu i funkčně zvolenou hudbou. Divácky zajímavá je také práce se vstupy herců do jednotlivých rolí, kdy je důsledně a promyšleně zachovávána paralela mezi charaktery jednotlivých koní a charaktery lidí, což v sobě ukrývá až jakýsi náznak ironie (jeden herec například stále hraje sluhu, ať je to Feofan či Fritz, herečka představující mladou klisničku hraje také všechny milovnice). Problémem inscenace je divadelně málo účinné zpracování jednotlivých situací. Smutné, místy až drastické životní osudy vyděděnce, umocněné tím, že je vypráví bezmocné zvíře, jsou spíše vyprávěné než divadelně vybudované, což ubírá na působivosti jevištní výpovědi a oslabuje vyznění celého tvaru. Lektorský sbor tuto inscenaci doporučil k širšímu výběru na národní přehlídku Mladá scéna 2009.
Text Davida Drábka Kostlivec v silonkách si za východisko svého představení vybral divadelní soubor Drámotěnka z Prahy. Kostlivec se objevil na jevišti v podobě velmi nešťastně vedené loutky, ale z představení především po tematické stránce v podstatě zmizel, a tak jsme viděli sérii kabaretních výstupů nevyrovnané úrovně, jejichž propojení silně pokulhávalo. Zaujmout mohl herecký výkon Vojty Bartoše a pěvecký výstup Lucky Sezemské, které byly oceněny. Diváci se bavili, ale celkový dojem z představení byl více než rozpačitý.
Kladenské divadlo Macacos přivezlo na přehlídku pokus o autorský divadelní text členky souboru Zuzany Bolerzské Technicky nemožné, který se odehrává na jevišti divadla, kde se scházejí čtyři protagonisté děje: duch herečky, která spáchala před 150 lety sebevraždu, současná herecká hvězda Petr Papoušek, jeho ctitelka Simona a novinářka Sandra. Jsme svědky střídání dialogů jednotlivých postav, které mluví, odcházejí a přicházejí a znovu odcházejí a znovu přicházejí, což stále více navozuje dojem, že se divák ocitl v divadelní podobě seriálového sitcomu. Postavy promlouvaly o svých životních problémech (neopětované lásce, homosexualitě, závislosti na drogách), které ovšem zatíženy mnoha slovy takřka nepodpořených jevištním jednáním vyznívají poněkud banálně a ploše. Inscenace byla oceněna cenou lektorského sboru za pokus o autorský divadelní text.
Inscenace Gilgameš, kterou na přehlídce uvedl místní soubor Mařeni a Pařeny, byla příjemná z několika důvodů. Režisérka Iva Dvořáková měla velkou oporu ve scénáři, který pro soubor zpracovala pětice jeho členů v čele s Martinou Černotovou. Velmi zajímavá jazyková stylizace i scénické poznámky autorů scénáře byly prvním předpokladem a základem pro vznik zajímavého divadelního tvaru. Ten podporuje i výtvarný rámec inscenace vytvořený z batikovaných látek, které jsou použity na kostýmy herců, jež svým jednáním a pohybem v prostoru vytvářejí nejen samotné postavy příběhu, ale i prostředí, ať už konkrétní (stromy, překážky, moře) nebo abstraktní (čas, atd.). To, že byl výsledek poněkud rozpačitý, zapříčinilo především nezvládnuté budování dramatických postav, které jednají pouze pravděpodobně a formálně. Nevnímáme jejich zaujetí pro jednotlivé situace. Zřejmě působením trémy dochází i k posunu v interpretaci textu, kde aktéři častokrát zamění stylizovanou formu jazyka za obecnou češtinu, a tak významně uškodí kvalitě původního textu. Vzhledem k tomu, že jsme na přehlídce viděli první reprízu uskutečněnou vzápětí po premiéře, dá se předpokládat, že vývoj inscenace se bude odvíjet cestou, kterou nabízí scénář. Lektorský sbor doporučil tuto inscenaci do širšího výběru na Mladou scénu 2009.
Kladenský soubor Akakababa se pokusil realizovat divadelní text Oldřicha Daňka z roku 1983 Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo s tím, že z původních čtyř příběhů uvedl na přehlídce z provozních důvodů první tři. Režisér inscenace původní text nijak zvlášť dramaturgicky neupravoval, a tak jsme byli svědky představení, kde sice sedm aktérů vesměs, až na drobné výpadky, paměťově zvládlo značné množství textu, bohužel většinou však sdělovaného nevýrazně, bez významových akcentů. Hercům chybí větší divadelní zkušenost, zatím se na jevišti příliš nevnímají, neposlouchají, vše je naučené, narežírované. Postrádáme sdělení, proč je právě tento divadelní text inscenován, co je důvodem k jeho uvedení právě v tuto chvíli, jaké je jejich téma, které nám chtějí sdělit. Je škoda, že mladí herci nedostali příležitost zahrát si v inscenaci, která by odpovídala jejich současným možnostem a zkušenostem, v inscenaci, ve které by nás oslovili a věděli bychom, proč jsou na jevišti, co nám chtějí sdělit.
V představení souboru KOnec STanice ze ZUŠ Brandýs nad Labem jsme se pod titulem S holkama si nehrajeme setkali s dramatizací motivů z povídek o malém Mikulášovi z pera Goscinnyho a Sempéra. Čistě dívčí soubor se s předlohou vyrovnal formou hry na muže chlapce, která je má představit z ženského-dívčího pohledu s jejich nectnostmi a zvláštnostmi. I v hodnocení inscenace se rozešel mužský a ženský pohled na toto téma, nesporným zůstává fakt, že v rolích dívek byly členky souboru daleko přesvědčivější než v roli chlapců. Přes nepřesnosti v hereckém projevu a problematickou návaznost rámce dívčího příběhu na dramatizovaný svět Mikulášových her jde o sympatické představení s možností dalšího vývoje. Soubor obdržel kolektivní hereckou cenu.
Autorská inscenace Mrazák Divadelního dua ToŤ z Prahy, která vznikla díky vyřazenému mrazáku, který se však v inscenaci představuje jako nejdůležitější artefakt, je výsledkem hledání dvou mladých kreativních tvůrců – Ondřeje Zaise a Ladislava Kardy. Absurdní příběh o nenadále se objevivším mrazáku, který se nainstaluje uprostřed (zřejmě) obývacího pokoje a který se i přes opakující se devastující vyhození z okna na dvůr znovu a znovu vrací a navíc postupně likviduje samotné obyvatele bytu, aby pak sám ovládl celý prostor, je sám o sobě nosný pro vytvoření několika zajímavých situací mezi duem bydlících a mrazákem, ale i dalšími postavami mimo hrací prostor, přítelkyň po telefonu a sousedky za, před a mezi dveřmi. Představení založené na velice úsporném a přesném herectví obou protagonictů, telefonátech, komunikaci s fiktivní sousedkou a práci s reálným mrazákem je přesně načasované na 10–15 minut. Kromě námětu a herectví zaujal funkční zvukový plán, který je nejen dobře technicky zpracován, ale i citlivě používán tak, že se stává neoddělitelnou součástí inscenace. Určitým problémem, který možná nebude nikdy zcela dořešen, zůstává návrat mrazáku na jeviště tak, aby to nebyla jen technická záležitost. Zatím problém opětovného stěhování mrazáku doprostřed hracího prostoru zůstává určitým handicapem. Ale i přesto je dobré tuto inscenaci vidět. Lektorský sbor ji pro výše uvedené kvality nominoval na Mladou scénu Ústí nad Orlicí 2009.