Texty: Vzdělávací spolek – nositel kultury v naší obci

Dnes si společně zavzpomínáme na počátky divadelnictví a historii kultury tak, jak se začalo rozvíjet po první světové válce v naší obci.
V roce 1919 u nás vznikl tzv. Divadelní odbor za velkého přičinění tehdejšího učitele pana Inocence Vaňka. Tento Divadelní odbor byl složen z členů zakládajících, kterých bylo 23,
členů přispívajících, těch bylo 18 a z ochotníků. Tento odbor se řídil stanovami kroužku ochotníků, kterých bylo 20. Ale ještě dříve a to již v roce 1913, sehrál tehdejší učitel Rudolf Šlefka se školními dětmi hru pro děti „Krakonoš“. Hra se velmi líbila jak dětem, tak i dospělým a byla pravděpodobně tou jiskrou nadšení, která zapálila zájem o divadlo v naší obci víc, než třeba v obcích sousedních.Velkým kladem a štěstím pro pozdější generace bylo to, že tehdejší výbor založil kroniku, do které se zaznamenávaly nejdůležitější události, které se tenkrát staly v Divadelním odboru, a tak je možné dočíst se, že první dětské představení bylo sehráno na vypůjčeném jevišti z Březolup, ale díky nadšeným občanům, kteří zadarmo darovali dříví a také formou finanční sbírky od občanů, bylo koncem roku postaveno jeviště nové i s kulisami a oponou. A tak první vystoupení kněžpolských ochotníků se již odehrávalo na vlastním jevišti a byl to kus od F.S.Tůmy „Pasekáři“. A pak již následovaly další divadelní hry jako např.: „Na rodné hroudě, Zlatý pás, O pyšném Jeníčkovi, Život vojenský, Hospodář a výměnkář, Jedenácté přikázání“ a další a další. takže od svého vzniku až do roku 1979 bylo sehráno kněžpolskými ochotníky 125 divadelních her a z toho některé byly i několikrát reprizovány. V této dlouhé řadě sehraných divadelních her se postupně vystřídali téměř všichni dorůstající chlapci i děvčata a někteří z nich zůstali divadlu věrni až do smrti.
Ze skromných začátků, díky přirozenému nadání herců a stále lepší činnosti režisérů, dosahovali kněžpolští ochotníci dobrých výsledků a někteří se do paměti Kněžpolanů zapsali natrvalo.
Divadelní odbor plnil své kulturní poslání až do roku 1922, kdy se tento odbor přeměnil ve Vzdělávací spolek v Kněžpoli, protože tento název je přesnější již také proto, že lépe vystihuje nové zaměření této kulturní instituce, neboť tento Vzdělávací spolek se staral i o odborný růst ochotníků a to tiskem i přednáškami. Divadelní ochotníci se v témže roce - 1922 – rozhodli sehrát hru „Psohlavci“ a to venku – v přírodě (v humnech Boh. Lapčíka čp. 32 a Frant. Lapčíka čp. 33) Byl to v Kněžpoli první vážný pokus o tak velmi náročnou hru a byl zvládnutý tak, že proslavil herecké umění kněžpolských ochotníku nejen za hranicemi obce, ale i za hranicemi okresu. A v přírodě pak bylo sehráno mnoho dalších divadelních her. Podle dochovaných zápisů však nebylo vždy všechno jen úspěšné a úsměvné. Byly i starosti a těžkosti a ty měli režiséři zvláště při obsazování divadelních rolí. Nikdo nechtěl hrát úlohy malé, ale každý se snažil proslavit ve velké úloze. Bylo pak opravdu na umění režiséra
přesvědčit herce, že není malé a velké úlohy, ale malí a velcí herci a že v každé úloze je možno vyniknout. Těžko se pracovalo režisérovi i při nedochvilnosti ochotníků při docházkách na zkoušky. Nebylo to tím, že by byli herci neochotní, ale mnozí nemohli docházet na zkoušky včas z toho důvodu, že neměli poklizený dobytek, nebyla ukončena práce v domácnosti nebo na poli.
Vzdělávací spolek však vykonal velký kus průkopnické práce a je nutno si uvědomit, že největší kus této mravenčí a obětavé práce si Kněžpolané vykonali sami svými lidmi, kteří byli syny a dcerami rodičů usedlých odedávna v Kněžpoli. Většina z nich vykonávala ve spolku odpovědné funkce, ale snažili se o zvládnutí všech organizačních záležitostí i o dosažení vysoké úrovně v práci režisérské, organizační a dokumentaci. Mnohdy byly i starosti finančního rázu, ale to režisérům, hercům ani ostatním, kteří pomáhali jako kulisáři, osvětlovači apod. nevadilo, oni totiž svou práci vykonávali zdarma. Prvořadý byl vždy úspěch
kulturní, osvětový a pokrokový. Že kněžpolští ochotníci hrávali i v okolních obcích a to v Mistřicích, Jarošově, Bílovicích, Topolné, Huštěnovicích a poměrně odlehlém Jalubí svědčí o tom, že se ochotníci Vzdělávacího spolku v Kněžpoli těšili velké popularitě. Dokazuje to konečně i skutečnost, že v listopadu 1943 došlo v rámci nově ustanoveného Divadelního okresu v Uh. Hradišti i k sehrání dramatu „Maryša“ bratří Mrštíků. Soubor byl sestaven s ochotníků tehdejší Derfle, Kněžpole, Kostelan, Kunovic, Mařatic, Popovic, Vések a Zlechova. Obě hlavní role – Francka a Maryšu – obsadili režiséři našimi ochotníky Ignácem Kaňovským čp. 213 a Ludmilou Kučerovou – Forétkovou čp. 47. Ale to nebylo všechno, ještě dva sousedy tu zahráli Vojtěch Kučera čp. 47 a František Pauřík čp. 88 a ve sboru vesnické chasy si zahráli Milada Hoferová – Koláříková čp. 251. Velmi oblíbené jak u herců, tak i u diváků byly zpěvohry, kterých byla sehrána celá řada. Ale ještě je nutno poznamenat, že divadelní hra „Maryša“ byla v uvedeném obsazení sehrána za podpory pana Horsáka z Kunovic v roce 1944 a ještě v roce 1945 v Praze v Lesním divadle v Krči.
Za celou dobu kulturního působení Vzdělávacího spolku v Kněžpoli neměl tento vlastní spolkovou místnost. Zpočátku se zkoušelo u pantáty Veselého čp.49, pak u Čudů čp.115, kde
se divadlo hrávalo. Jeviště, kulisy a opona byly v době, kdy se nehrálo uloženy na půdě nad hasičskou zbrojnicí. Později se nacvičovalo i hrálo v přestavěné a zmodernizované hospodě manželů Josefa a Boženy Lapčíkových čp.56, kde divadlo nalezlo nové a také vhodné útočiště. Vzdělávací spolek v Kněžpoli odevzdal za dobu působení v obci velký kus osvětové a vzdělávací práce a nejaktivnější byl i tehdy, když podmínky pro jeho působení byly nejtěžší – v době nacistické okupace. Po osvobození naší vlasti se prohloubilo národní uvědomění, zvroucněla láska k osvobozené vlasti, rostl zájem o divadlo, knihy i časopisy. Že v Kněžpoli vlivem Vzdělávacího spolku rostla mládež nejen rovná a vnímavá dokazuje i to, že celá řada rolníků, řemeslníků a ostatních bez vyššího než základního vzdělání si vedla i v tak náročné funkci jako vždy byla i bude práce režisérská. V této vynikali Jar. Macenaur, Vladimír Vaculka, Hynek Korvas, MUDr. Lapčík Vladimír, Ignác Kaňovský, Jaroslav Vals, Kučerová Ludmila a další. Z řad herců zvláště vynikali Vojtěch Zemánek čp. 66, Pauřík František čp. 88, Antonín Veselý čp. 49, Jakšík Vojtěch čp. 166, Ignác Kaňovský čp. 213, z mladších pak Vlastik Šobáň čp. 74 a Milan Ptáček čp. 161. V ženských rolích Ludmila Kučerová čp. 47, Ludmila Pavlicová čp. 153, Bohumila Žižková čp. 32, Božena Bezdíčková čp. 152, Milada Hoferová – Kolaříková čp. 251, Milada Knotová – Minaříková čp. 141, Milada Tománková čp. 105, Blažena Kieryková čp. 1, Libuše Zdílnová čp. 226 a celá řada dalších nejmenovaných
obětavých ochotníků.
Kdo však na sebe upozornil v ženských rolích nejvíce byla bezesporu Ludmila Kučerová – Forétková, která hrála tak přesvědčivě, že si svým uměním otevřela cestu k profesionálnímu divadlu. Po maturitě na gymnáziu v Uh. Hradišti nastoupila později do Slováckého divadla v Uh. Hradišti, kde působila plných 20 let a pak s manželem Luďkem Forétkem odešla do Severomoravského divadla v Šumperku, kde působila rovněž 20 let. Člověk, který divadlo miloval celým srdcem a dokázal mnohdy i nemožné byl Blažej Čada čp. 1, člověk, který uměl přiložit ruku k dílu ať už to bylo na jevišti, v zákulisí, v nápovědní budce a dokonce i v některých rolích.
Po roce 1948 se podmínky pro působení amatérských divadelních souborů na vesnicích začaly prudce měnit. Do vesnice pronikl film, svoji činnost začala rozvíjet krajová profesionální divadla a řízení kulturní a vzdělávací práce na vesnicích se v nebývalém rozsahu ujal stát. Za těchto podmínek zápal pro ochotnické divadlo začal ochabovat a nebyl toho ušetřen ani Vzdělávací spolek v Kněžpoli. Ten se nerozpadl, nebyl likvidován, prostě zanikl, když přestal být potřebný a ztratil svoji hereckou základnu. Za jeho dlouholetou činnost, činnost nadšenou, nezištnou, obětavou a záslužnou patří všem, i těm, kteří již dávno nejsou
mezi námi, ten nejvřelejší dík a uznání……
Ludmila Lapčíková, kronikářka