Texty: ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Ostrovský Prima Píseček. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 29 - 30.

Ostrovský Prima Píseček

Alena Zemančíková

Ostrov nad Ohří je zcela mimořádné město. Má dvojí tvář, renesančně-barokní a socialisticko-realistickou. Tohoto města se dotýkaly evropské dějiny od třicetileté války až po poválečnou komunistickou epochu. Přehlídka studentských a experimentujícíh souborů se tedy odehrává v zajímavém prostředí nabitém tématy. Místem jejího konání je Dům kultury, monstrózní stalinistická stavby s monumentálním sousoším na tympanonu, jehož autor, sochař Jaroslav Šlesinger, byl politickým vězněm jáchymovských uranových dolů a v komunistickém lágru také zemřel na nemoc z ozáření. Divadelní amatéři jsou ozářeni naštěstí jiným druhem radiace.
Přehlídku zahájilo vystoupení souboru A Basta! Praha o. s., který je výrazem společné česko-německé studentské aktivity. Sehráli – bez pečlivějšího nazkoušení – komunikační etudu z okolí telefonní budky Budkomunikace, jakousi „veselohru na mostě“. Soubor pořádá dílny a tvůrčí tábory, mezi tématy ke zpracování je i Zlatá stezka, na níž by se měla připravit inscenace „soumarského divadla“, založeného na putování s batohem. V tomto případě byla činnost souboru a diskuze zajímavější než představení.
Dva plzeňské studentské soubory předvedly stylizované, groteskní divadlo. Soubor Máňa v županu na svou míru upravil text kladenského amatérského divadla V.A.D (Kazimír Lupinec  co.) Hotel Inferkontinental. Hříčku o současném působení strašidel a mytoligických postav jako jsou vodník nebo polednice využili k vtipným hereckým kreacím, celek ale trpěl dramaturgickou rozháraností, úpravou došlo k porušení logických vazeb. Vysokoškolský soubor K´zelnicí sehrál původně loutkovou moralitu Huberta Krejčího O strašné Dešperandě. Inscenace možná lépe vynikne jako skutečně pouliční divadlo, má působivou hudební složku (služka Frída je šansoniérka s harmonikou), celkem suverénně zachází s groteskní zkratkou. Prospělo by jí výraznější ohraničení ve stylizované jevištní akci a tím i v žánru vůbec. Inscenace byla doporučena na Celostátní přehlídku studentského divadla Mladá scéna Ústí nad Orlicí.
Soubor ZUŠ z Ostrova Na poslední chvíli s pedagožkou Lucií Veličkovou vytvořil vtipný, výtvarně dotažený jevištní obraz na základě povídky Miloše Macourka Rodinné album, nazvaný Nikdo nemůže ven. Soubory Základní umělecké školy v Ostrově přinášejí do západočeského amatérského divadla už léta poetické impulzy, v Ostrově se hraje divadlo nepopisné, experimentující. Rukopis režisérky Lucie Veličkové je esteticky vytříbený, což se projevilo na výtvarném, zejména barevném řešení kostýmů, s růžovou se pracuje v metaforickém i asociativním smyslu. Výraznou kvalitou souboru Na poslední chvíli je smysl pro souhru, herci se na jevišti vnímají, inscenace funguje jako společné dílo. K jejímu vtipu a humoru přispěl i živě hraný klavírní doporovod jednoho z herců této komedie o reprezentativní a všednodenní tváři rodiny. Soubor byl nominován na Mladou scénu.
Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy v Karlových Varech pod vedením Hany Frankové pěstuje společensky závažnou, emocionálně naléhavou dramaturgii. V Ostrově představili jevištní adaptaci románu Ivy Procházkové Soví zpěv. Je to příběh sedmnáctiletého středoškoláka, česko-německého dítěte, v čase děje bytem v Brémách. Román Ivy Procházkové situuje existenci mladého muže do doby kolem roku 2050, tedy do budoucnosti, která je už představitelná se všemi důsledky našeho současného chování. V diskuzi s porotou byly vysloveny pochybnosti o kvalitě předlohy, o nebezpečí sentimentu, který inscenace svým poetickým přístupem podtrhuje, o „slabé“ metafoře povodně, vyjádřené přiléváním vody do skleněné nádoby. Pro soubor může být ostrovské přijetí inscenace Soví zpěv rozhodně podnětem k zamyšlení nad vlastními stereotypy, i když nutno zdůraznit, že jde o solidní pokus o „velké“ divadlo s působivým sdělením. Přes všechny otázky byla inscenace odměněna cenou za herecký výkon pro představitele hlavní role Františka Hniličku.
Na postup na Celostátní přehlídku experimentujícho divadla Šrámkův Písek aspiroval soubor Improverti z Plzně, který se dlouhodobě zabývá jevištními improvizacemi. V Ostrově si stanovili komplikovaný úkol improvizací v dějovém rámci, který je ale také improvizován, a v této struktuře se jim nedařilo jednotlivé výstupy pointovat, odehrávat v rytmu i v kontaktu s publikem. Dokonce – a kupodivu – ani přítomnost živého jazzového kontrabasisty nedodala v Ostrově improvizacím větší „říz“.
Soubor Evrybáby z Plzně uvedl v Ostrově výtvarně konceptuální inscenaci Hlava k listování, v níž jsou inspiračním zdrojem texty, život i obrazy Adrieny Šimotové. Inscenace svou koncepcí jedné osobnosti, rozdělené interpretačně mezi několik hereček, odporuje bytosti Adrieny Šimonové, pro niž je charakteristická právě jednota, velká integrita osobnosti a díla. Vlivem tohoto rozporu se nepodařilo divadelně přesvědčivě zobrazit Šimotovou jako dramatický fenomén, tím spíš, že se herečky přehlušovaly zvukem trhaného papíru a jinými hluky, jež samy vyvolávaly. Nicméně jde opět o náročně komponovanou, promyšlenou a herecky provedenou inscenaci, která uchvacovala dílčími obrazy.
Na Šrámkův Písek porota neměla možnost nominovat a navzdory vysokým nárokům tvůrců obou zmíněných inscenací na sebe samé i na diváky nedala tentokrát ani žádné doporučení.