Texty: SCHEJBAL, Milan: Nic nového pod Karlínským nebem. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 13 - 16.

Nic nového pod Karlínským nebem

Milan Schejbal

Letošní ročník Karlínské Třísky (Karlínské Spektrum 13.–15. 3. 2009) jen potvrdil trend patrný již několik posledních let. V drtivé většině se zde setkáváme se soubory, které se v tvrdé pražské konkurenci snaží zaujmout diváky objevnou, netradiční dramaturgií a svébytným, jedinečným divadelním jazykem. Naopak tituly tzv. pravidelné dramaturgie či tzv. tradiční jevištní ztvárnění se zde objevují opravdu jen výjimečně. Tento trend je přímo pupeční šňůrou spojen s fenoménem autorství, které se v řadě případů promítá do všech inscenačních složek, herectví nevyjímaje. Je pak pochopitelné, že celkem čtyři soutěžní inscenace vznikly na základě původní textové předlohy a v mnoha dalších byla patrná výrazná dramaturgická úprava, hraničící s vkladem přímo autorským. Zdaleka ne ve všech případech se však podařilo tento autorský vklad zúročit v samotné jevištní realizaci, ne vždy se především v oblasti režijní tvorby zdařilo vytvořit působivý, přesvědčivý a sdělný výsledný inscenační tvar. Pozoruji již delší dobu, že přibývá divadelních kolektivů (a nejen mladých a nejen v Praze), které se snaží poctivě reflektovat naši sžíravou současnost, ptají se po smyslu naší existence ve světě rozkolísaných lidských hodnot a tyto pocity a otázky pak touží zprostředkovat ostatním.Vědí naprosto přesně, „co“ chtějí prostřednictvím divadla říci, horší je to ovšem s neméně důležitým faktem, totiž „jak“ toto sdělení či téma na jevišti adekvátně vyjádřit. I letos jsme zaznamenali na Karlínské Třísce řadu nadprůměrných či dokonce výborných hereckých výkonů, které jistě potěšily nejen odbornou porotu. Jedním z nejpozoruhodnějších byl výkon Martina Kacafírka v Uhdeho monodramatu Výběrčí, ale ani některé ostatní nezůstaly pozadu.
Přehlídku zahájilo jediné představení určené dětskému divákovi. Zkušený a ostřílený Ty-já-tr BYLO NEBYLO Praha uvedl Pohádky do kapsy (s podtitulem Kapesní atlas pohádek pro nejmladší divadelní fanoušky). Volně tak navázal na úspěšné Pohádky z košíku a v mnohém je ještě překonal. Luděk Horký (text a režie), Martin Písařík (hudba a pohybová spolupráce) a Jakub Baran (výprava) vytvořili na základě několika známých pohádek pro nejmenší hravou a vynalézavou inscenaci, do které zapojili nenásilnou formou i dětského diváka. Šťastným se ukázalo zvolení ústředního jevištního objektu, který představuje babičku s několika kapsáři, z nichž pak aktéři „loví“ jednotlivé příběhy. Nápad střídá nápad, scénické ztvárnění pohádek znovu a znovu překvapuje svou originalitou (skvělá Červená karkulka), z herců přímo sálá radost ze hry. V takto zvoleném principu pak ovšem každá neinvenční ilustrace, banalita či bezradnost o to víc „zaskřípe“. To se děje naštěstí jen zřídka, nejmarkantněji v sekvenci Princezna na hrášku, jejíž úplné vypuštění (i z důvodu celkové délky inscenace) by měli, dle mého názoru, tvůrci zvážit. Stejně tak závěr inscenace je poněkud komplikovaný a rozmělněný, zde platí ono okřídlené „méně je někdy více“. Je však neoddiskutovatelné, že se Ty-já-tru podařila v oblasti činoherního divadla pro děti inscenace, která svou kvalitou snese ta nejpřísnější měřítka a patří k tomu nejlepšímu, co se na tomto poli za poslední dobu objevilo.
Postupy a principy tzv. tradičního interpretačního divadla si zvolil pro své ztvárnění Potopy Světa (na motivy V.K. Klicpery napsala a režie se ujala Silvie Wichová) Divadelní spolek Koza Kozojedy. Úprava eliminovala některé motivy původní předlohy, nenahradila je však jinými, divadelně dostatečně nosnými. Sledovali jsme tak v podání sympatického divadelního kolektivu pouhé Dorotčino pohrávání si s mužskými protějšky, ovšem bez zacíleného či hlubšího smyslu. Divadelní společnost Kairos II. Praha se představila inscenací KLaP (Kříž, Lotos a Půlměsíc) z vlastní autorské dílny (scénář a režie Vladimír Vácha). Spíše než o sevřený dramatický tvar jde o teologickou rozpravu mezi Ježíšem, Buddhou a Mohamedem (na půdorysu osudu mladé prostitutky) o smyslu lidské existence a o možnostech řešení pro člověka v těžké životní situaci z pohledu tří největších náboženských systémů. Divadlo zde plní více funkci prostředku než cíle. Nepříliš šťastnou ruku při volbě titulu měl tentokrát Ty-já-tr HROBESO Praha, když vsadil na problematickou předlohu Sajns Fikšn současného českého autora Mariana Pally. Přes veškerou snahu režie (Kanisa Noranowská, Deteřina Bavá, Luděk Horký, Jana Kobesová), scénografie (funkční řešení Kateřiny Baranowské) i některé zajímavé herecké kreace (např. Běla Fuková jako Bioložka) se, bohužel, nepodařilo překlenout plytkost a tematickou neujasněnost rádobysatirické anekdoty z ranku „ber kde ber“.
Zajímavou dramaturgickou novinku představilo DIVADLO (bez záruky) PRAHA, když uvedlo inscenaci jednoho z nejhranějších současných německých autorů Moritze Rinkeho Café Umberto. Na pracovním úřadě se setkáváme s třemi trápícími se dvojicemi lidí tzv. střední vrstvy, kteří díky ztrátě zaměstnání (svého či partnera) hledají své smysluplné místo ve společnosti i ve vlastním životě. Mnohovrstevnatý text, nepostrádající symbolickou rovinu i lyrické pasáže, vyžaduje naprostou interpretační přesnost a s ní spojenou sdělnost. Obé se režii (Petr „Máca“ Macek) i hercům daří zatím jen částečně. Nejpřesvědčivěji a nejpůsobivěji dosud působí inscenace pouze v situacích, kde se herci mohou opřít o konkrétně motivované jednání (dvojice Anton a Pavla v podání Petra „Bláhy“ Nejedlého a Jaroslavy Peprlové).
Divadlo Homotronní Neškvor ze Zruče nad Sázavou je bytostním představitelem tzv. autorského divadla v nejširším slova smyslu. Dokládá to i jejich nejnovější inscenace s názvem Narozeniny mého kamaráda aneb Zlatý kamarád v dešti je lepší než zlatý déšť v kamarádce. Pavel Jecelín a Ondřej Hampl vytvářejí takřka dokonale sehranou dvojici protagonistů, u které není až tak důležité, který z nich je autor či režisér, neboť podstatou jejich produkce je neopakovatelná jevištní existence jich samotných. Nejde přitom o improvizaci (i když ani té se oba nevyhýbají), inscenace má pevný rámec, ve kterém herci rozehrávají tu zdařilé (excelentní etuda instruktáže na seznámení se s ženami), tu méně zdařilé komediální situace kabaretního charakteru. A právě kvalitativní nevyrovnanost jednotlivých „čísel“způsobuje, že přes veškerou sympatickou bezprostřednost aktérů nemůže být nezaujatý divák beze zbytku vtažen do jevištního konání.
Dílo jednoho z nejvýznačnějších představitelů tzv. absurdního divadla Eugéna Ionesca se stalo ústředním bodem inscenace Plešatka Motýlí divadelní společnosti Praha. V podstatě se jedná, jak už název napovídá, o nejznámější Ionescovu hru Plešatá zpěvačka, jejímž prologem a zároveň odrazovým můstkem je část jiné autorovy hry Improvizace Almy aneb Pastýřův Chameleon, kde vystupuje postava samotného autora. Poučený soubor evidentně ví, jakými hereckými prostředky lze účinně Ionescovy předlohy realizovat na jevišti (kolektivní režie) a bohatě toho využívá. Publikum se díky tomu i dnes, takřka po šedesáti letech od premiéry, baví formálními sděleními, kterým chybí racionální obsah, i situacemi dovedenými „ad absurdum“. Po této stránce své herecké role brilantně zvládají především Andrea Jeřábková a Vojtěch Klíma jako manželé Martinovi. Velkým otazníkem je ale zakomponování samotné postavy autora do produkce Plešaté zpěvačky, kde poměrně nešťastně přebírá původně efektní part Velitele hasičů. Tento part je postavou autora pouze nezáživně čten, bez zřejmého tematického záměru. Naopak jeho nahrazení pana Martina v závěrečném opakujícím se úvodním dialogu (včetně upřímného vyděšení se z této reality) naprosto odpovídá Ionescově poetice i nastolenému inscenačnímu klíči.
Hra kubánského dramatika Joseho Triany Noc vrahů svého času lákala řadu inscenátorů pro svou (na svou dobu) neobvyklou strukturu, neboť se zde autor pohybuje na rozhraní reality a hry na realitu, přičemž obě tyto roviny na jedné straně striktně odděluje, na straně druhé je prolíná, a tím dosahuje silného dramatického účinku a zároveň otevírá lákavé a dráždivé pole pro interprety. O kvalitách i nadčasovosti této textové předlohy v zásadě přesvědčilo i soutěžní představení Divadelního souboru Scéna Kralupy nad Vltavou. Režiséři Pavel & Míša Kuptíkovi vědí, jakou hru mají před sebou, na jevišti pak důkladně, důsledně a sdělně realizují obě zmíněné roviny. A právě ona důkladnost a důslednost je v tomto případě paradoxně zrazují, neboť není pochyb o tom, co je skutečnost a co je hra na ni, a tím se značně ztrácí divadelní napětí i jisté předpokládané tajemství. Je to škoda, neboť herečtí představitelé tří sourozenců, kteří si hrají na svět dospělých, podávají velmi dobré výkony ( Helena Plicková, Týna Štefková a Stanislav Kučera).
Letošní Karlínská Tříska zažila i jednu divadelní lahůdku mimo oblast činoherního divadla. Hudebně–dramatický soubor Canto Praha se představil malou komickou operou W.A. Mozarta Bastien a Bastienka. Realizační tým v čele s režisérem Pavolem Jurášem velmi zdařilým způsobem přiblížil tuto operu, často uváděnou jako naivní „pastýřskou“ pohádku, současnému divákovi, když sny ústředních protagonistů inscenoval jako počítačovou virtuální realitu. Proti ní pak postavil skutečný cit a lásku jako opravdovou hodnotu lidské existence. Svými suverénními pěveckými (evidentně školenými) výkony i hereckým ztvárněním zaujali především Petr Svoboda a Marcela Kubartová v titulních rolích.
V plné parádě se představil Martin Kacafírek pod hlavičkou souboru De Facto Mimo Jihlava v monodramatu Milana Uhdeho Výběrčí. Hra stará prakticky půl století samozřejmě ztratila časem na své politické aktuálnosti (naštěstí již výběrčí či domovnice nemají nad ostatními takovou moc jako v minulém režimu), nicméně ji lze dnes chápat jako jisté varování před odlidštěným světem, ve kterém na úkor nesmyslného mechanismu, dovedeného ad absurdum, není místo pro člověka jako takového. „Už mohl být dávno samovýběr, nebýt lidí“, říká Milan Uhde prostřednictvím postavy Výběrčího a vlastně tím definuje hlavní myšlenku hry. Protagonista spolu s režisérem Martinem Kolářem zvládá bravurně veškeré peripetie předlohy a prakticky celou dobu třičtvrtěhodinové inscenace nás drží v napětí. Chtělo by se říci, že nic na tom nemění ani fakt, že některé motivy lze díky dnešnímu chápání divadla a divácké zkušenosti předvídat, ale nejde se ubránit dojmu, že právě tato místa inscenaci ubírají na konkrétní apelativnosti pro dnešek.
Divadlo Kámen Praha není nutné dnešním divákům představovat, neboť si už vydobylo své pevné místo na poli českého amatérského divadla. Každá jeho nová inscenace nese rysy neopakovatelné, svébytné poetiky, která vychází z absurdity tohoto světa, ve kterém, zdá se, je důležitější forma než obsah. Divadlo Kámen tento fenomén nejen zobrazuje, ale hlavně ho tematizuje a činí ho jedním ze základních stavebních kamenů své poetiky. Není tomu jinak ani v jednom z jejich nejnovějších opusů Opičí tlapa s podtitulem Několikabarevný pokojový horor se studeným krbem a přimrzajícími kalužemi přede dveřmi. Autor, režisér a vůdčí osobnost souboru Petr Macháček se tentokrát nechal inspirovat až hororovitým příběhem W.W. Jacobse The Monkey´s Paw pojednávajícím o rádobymagických účincích opičí tlapy, kterou své rodině věnuje příbuzný po návratu z exotické Afriky. Režie bizarnost tohoto příběhu podtrhuje svými typickými jevištními výrazovými prostředky, jako jsou významové opakování motivů či napětí zvyšující pauzy. Zde se jeho metoda v zásadě šťastně potkala s předlohou. Zmiňované prostředky zvyšují inscenační účinnost, a když se k tomu připojí ve zvoleném jevištním principu zdařilé herecké výkony (např. Radek Jiříček jako Kazimír, Michaela Přikrylová jako Veronika, Jan Pokorný jako Daniel či Lenka Záveská jako Matka atd.), jsme svědky velmi působivé inscenace. Jediným malým kazem na kráse je samotný závěr inscenace, který je, dle mého názoru, z hlediska příběhu, tématu racionálně sdělný, ale kterému chybí díky absenci adekvátního jevištního obrazu emocionální účinek.
Odborná porota Karlínské Třísky 2009, která pracovala ve složení Kateřina Fixová, Adam Doležal a Milan Schejbal nominovala na Národní přehlídku činoherního divadla Divadelní Děčín 2009 inscenaci Divadla Kámen Praha Opičí tlapa a doporučila inscenaci souboru De Facto Mimo Jihlava Výběrčí. Na Národní přehlídku činoherního divadla pro děti Popelka Rakovník 2009 pak porota doporučila inscenaci Pohádky do kapsy Ty-já-tru BYLO NEBYLO Praha.