Texty: TRÁVNÍČKOVÁ, Zdeňka: Nahoru na horu. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 58 - 61.

Nahoru na horu

Zdeňka Trávníčková, studentka ateliéru Divadlo a výchova, DIFA JAMU

Pod společným názvem ŠPÍL-BERG 2009 proběhl ve dnech 11.–13. března 2009 v Brně už sedmý ročník regionálního kola postupových přehlídek mladého a experimentujícího divadla s výběrem na celostátní přehlídky Mladá scéna a Šrámkův Písek. Organizátory letošního ročníku byli studenti ateliéru Divadlo a výchova Divadelní fakulty JAMU a občanské sdružení Kšandy. Festival se konal v prostorech Kabinetu Múz v Sukově ulici a o výstup na onu pomyslnou uměleckou „horu“ se pokusilo celkem 10 souborů s 11 „špíly“ (5 v rámci Mladé scény a 6 v rámci Šrámkova Písku).
Nad předvedenými inscenacemi probíhaly diskuze s účastí diváků a lektorského sboru, ve kterém zasedli: MgA. Emílie Zámečníková (absolventka katedry výchovné dramatiky DAMU v Praze, učitelka literárně-dramatického oboru ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové, vedoucí divadelního souboru Jesličky, učitelka na konzervatoři v Pardubicích, lektorka celostátních dílen a kurzů zaměřených na přednes a herečka divadelního souboru Nejhodnější medvídci), MgA. Marek Jovan Jovanovski (absolvent ateliéru Dramatické výchovy Divadelní fakulty JAMU v Brně, pedagog SVČ Lužánky, principál dětského cirkusu Le Grando a vedoucí a režisér významného, leč zaniklého divadelního souboru Plán B) a Ján Mikuš (jeden ze zakladatelů světové klaunské společnosti Champ de Tension (Pole napětí), student činoherní režie v ateliéru prof. Kovalčuka na Divadelní fakultě JAMU v Brně).
Ve středu 11. března patřilo dopoledne Mladé scéně, jako první vystoupil brněnský soubor Kšandy – Pět palců jedné ruky s autorskou inscenací Holky nespěte. Diváci měli možnost nahlédnout do pokoje tří děvčat, která čekají na příchod kluků, baví se o zdánlivých hloupostech, ale i o svých snech a touhách. Na jevišti se prolínaly dvě linie – bdělost a sen. Ač byly od sebe odděleny jak světelnou změnou, tak i scénografickými prostředky, kdy bylo oceněno zvlášť použití jemného igelitu, někteří diváci v diskuzi zmínili, že měli problém tyto dvě linie od sebe přesně oddělit. Hodně se diskutovalo i nad smyslem toho, co se ve snech odehrávalo, zda sen musí, či nemusí mít smysl a jestli byly sny vyjádřením skutečných niterných tužeb či obav jednotlivých dívek. Jak diváci, tak lektorský sbor ocenili především spontaneitu hereckých výkonů. Herečky a zároveň autorky a režisérky provedly hlubokou sondu do světa mladých dívek, kterou zpracovaly do divadelního jazyka s velkým nadhledem, vtipem a humorem. Nebyl tam falešný tón a nebylo to přehrané. Právem si autorky za své herecké výkony odnesly v závěru přehlídky ocenění lektorského sboru.
Druhým vystupujícím souborem byly Stálé návštěvnice z Brna s inscenací Anatomie grotesky, která vznikla na motivy tří textů I. Őrkényho. Dvě dívky v režii Terezy Čechové měly před sebou nelehký úkol, a to převést literární grotesku na jeviště. Ukázalo se to být možná až příliš velkým soustem. Divákům se při slově groteska může vybavit spíše groteska filmová, hodně pohybu a jednání. A právě to jednání, zejména u prvních dvou předvedených grotesek, pokulhávalo a ač sdělovaný text byl vtipný, jen ho sdělit k pobavení diváka nestačilo. Zůstává otázkou, jestli by v tomto případě nebylo lepší jevištní dílo pojmenovat jinak než názvem předlohy, protože slovo groteska v sobě nese jistá, někdy i zavádějící očekávání. Kladně bylo hodnoceno zvolení zajímavého tématu.
Středeční odpoledne patřilo Šrámkově Písku a nejprve se divákům představil soubor THeatr ludem z Ostravy s autorskou inscenací Narozeniny. Jednalo se o bizarní komedii o třech ženách u jednoho stolu a oslavě narozenin jedné z nich. Divák byl vtažen do světa jakýchsi amorfních postav, které mluvily vlastní řečí, ale přesto jim bylo rozumět vše. Herečky skvěle využívaly scénu, kterou tvořil stůl pokrytý balicím papírem, papír byl natrhán i všude kolem, došlo na práci s bochníkem chleba, který najednou ožil, a voda, představující slivovici, tekla proudem. Inscenace zaujala nejen výraznou, zajímavou scénografií a precizní prací s materiálem a detailem, ale také stylizovaným, vypointovaným herectvím, které by se někdy dalo nazvat až klauniádou. Pracovalo se se zvuky a rytmem, z celého představení sršela radost a spontaneita. Jediné otazníky přinášela pro mnohé postava muže, který na začátku představení prostírá stůl, pak stojí téměř celou dobu v pozadí scény na židli a na konci zůstane na jevišti sám a zemře. A sporný byl i výklad konce inscenace, kdy ženy dostanou od muže pilulku, promluví česky a osloví se jmény Čechovových Tří sester. Lektorský sbor inscenaci vyzdvihl jako velmi inspirativní a nominoval ji na Šrámkův Písek. Vedoucí souboru Hana Galetková získala za režii této inscenace ocenění lektorského sboru.
Autorskou inscenaci představil i brněnský soubor My co spolu chodíme! Pod názvem Podivný den Pavlíka B. zhlédli diváci příběh podivného dne zakřiknutého mladého muže. Pavlík je obětavý, naivní trouba, tragická postava, do kterého se každý rád strefuje. Jednoho dne dostane veliký balík označený písmeny P. B. Jelikož je přesvědčen, že balík nemůže patřit jemu, vydává se hledat skutečného adresáta. Po cestě zažije několik konfliktních situací, nakonec je vždy polit nějakou tekutinou. Když je nakonec v baru pomočen opilcem, rozhodne se balík konečně otevřít a najde v něm deštník. Pointa nebyla pro každého zcela srozumitelná. Možná kvůli nečitelné motivaci Pavlíka k otevření balíku. Dále se spekulovalo nad mírou naivity hlavního hrdiny, který občas působil téměř dojmem mentálně retardovaného jedince. Příběh byl v podstatě zinscenovanou anekdotou, a právě to bylo kamenem úrazu. Chybělo více divadelnosti, docházelo k zbytečným přestavbám scény, motivace postav byly nejasné. Zvolená inscenační forma nebyla pro sdělení anekdoty nosná. Diváci ocenili herecké výkony, herci hráli několik různých postav a dobře se jim dařilo je od sebe odlišit.
První den festivalu uzavíralo taneční divadlo pohybového studia Cyranovy boty z Brna s inscenací Markétka v režii Jany Dolejšové. Markétka je žena z davu velkoměsta. Nudí se, žije si svůj svět představ a fantazie, povídá si sama se sebou, ale jednoho dne potká Mistra, muže stokrát minutého bez povšimnutí, a něco se změní. Autorská inscenace byla údajně lehce inspirována postavou z knihy M.A. Bulgakova Mistr a Markétka. Právě tato vstupní informace může působit zavádějícím dojmem, protože sloužila jen jako inspirace autorům, ale diváka to nutí hledat si očekávané významy. Ne pro všechny diváky byla pohybová forma sdělení přijatelná. Někdo na sebe nechal působit obrazy a pocity, ale jiní diváci uvedli, že nebyli schopni vnímat, co vypráví tanec, protože je příliš rušila nacvičená choreografie a uniformita pohybů. Lektorský sbor ocenil momenty, které byly konkrétní a sdělné a posouvaly děj někam dál. Divák potřebuje sdělení, emoce, atmosféru.
Čtvrtek byl téměř celý ve znamení Mladé scény. V dopoledním bloku vystoupil jako první opavský soubor Přeseděla jsem si nohu s inscenací Racek aneb zkouška souboru. Režijní vedení měla Hana Galetková. Inscenace je inspirována A.P. Čechovem. Divák se ocitl na zkoušce souboru, který pracuje pod vedením dominantní režisérky, ovšem velmi zvláštním způsobem, kdy všichni mají umět texty všech postav z Racka, tudíž mohou hrát všechno. Ač byla inscenace plná dobrý nápadů, vtipných zcizovacích efektů a členové souboru jsou beze sporu dobře herecky vybaveni, problémů, se kterými se divák potýkal, bylo hned několik. Především to byl fakt, zda znal či neznal čechovovskou předlohu. Inscenace totiž nevykládá celý příběh Racka, nýbrž pouze vytrhává několik scén. Další, co pokulhávalo, byly nečitelné vztahy mezi postavami a nejkontroverznější byla postava režisérky, její vztah ke členům souboru a způsob vedení zkoušky. Ne zcela pochopitelné bylo téma celé inscenace. Mezi diváky převládal názor, že jde o odstrašující příklad toho, jak může pracovat špatný režisér či vedoucí souboru. Lektorský sbor zajímalo, proč soubor sáhl právě po Čechovově Rackovi. Herci jsou studenty FPF v Opavě a Rackem se zabývali v čechovovských seminářích. Tato práce je natolik pohltila, že se rozhodli s textem dále pracovat a inscenací chtěli nabídnout jiný pohled na Čechova. Bohužel inscenace nevyzněla v duchu nového, invenčního pohledu na Racka. Bylo to více o šílené zkoušce souboru, než o novém pohledu na Čechova.
V rámci bloku Mladé scény následoval soubor Mokarýna z Veselí nad Moravou s inscenací podle povídky Karla Čapka Případ Selvinův. Soubor tvoří nejstarší žáci ZUŠ a působí pod vedením a v režii Vítězslavy Trávníčkové. Velmi kladně lze hodnotit volbu námětu s detektivní zápletkou, davové scény, typové herectví, které nebylo přehrané a fungovalo to, i když titulní mužské postavy hrály dívky. Velmi dobře byla použita divadelní zkratka, avšak někdy až na úkor srozumitelnosti děje a motivací postav. To bylo zvlášť výrazné na konci inscenace, kde vznikl konflikt, začal se dynamicky rozehrávat, ale najednou byla pointa pouze dopovězena. Otázkou zůstává, kdo je vlastně hlavní postavou příběhu. Ve zhlédnuté inscenaci to byl jednoznačně Frank Selvin, který zavraždí svou tetu pro peníze, kdežto v Čapkově povídce je hlavní postavou novinář, který se případem začne zabývat, na osvobození Franka si postaví svou kariéru a nakonec je zlomen, když za ním Frank přijde a oznámí mu, že skutečně vraždil, a začne novináře vydírat. Inscenace tak vyzněla spíše jako dlouhá expozice před skutečnou zápletkou, která však nebyla rozehrána, a najednou přišel konec. I přes jisté nejasnosti byla ale inscenace doporučena k účasti na celostátní Mladé scéně.
V odpoledních hodinách pokračoval blok Mladé scény inscenací Everyman, kterou přivezl mladý, začínající soubor Divadlo Oddíl z Vyškova. Textové předlohy podle T. Dziuply se režijně ujala Adriana Roučková. Na počátku stvoří muž z hlíny člověka (Kdokoli). Tento člověk je nedokonalý, vše, co udělá, je špatně, každý mu nadává. Putuje světem a hledá modré z nebe, které slíbil přinést svému otci. Ten se tím modrým z nebe nakonec udáví a zemře. Nakonec umírá i sám Kdokoli. Představení působilo velmi ambiciózním dojmem, zaujalo bezpochyby svou scénografií, herci používali polomasky, koturny a velmi stylizované pohyby. Zajímavá byla volba hudby. Divadelní tvar vyvolal však i mnoho otázek. Ta hlavní zněla – proč? Co má být sdělením celé inscenace? Chyběla motivace postav a s ní související jednání. Představení bylo místy velmi zdlouhavé. Autoři sami nazývají inscenaci pimprlatovou a z nedostatku vhodných loutek lidmi secvičenou komedii. Tím však nelze omlouvat nedostatek jednání. Hyperstylizované zpracování je zajímavé, ale vytrácí se autentičnost divadla. Nicméně je dobře, že inscenace má názor, ač vyznívá cynicky.
Posledním vystoupením druhého dne přehlídky byla opět inscenace pohybového studia Cyranovy boty z Brna. V linii Šrámkova Písku vystoupil soubor s autorskou hrou Větve téhož stromu. Před divákem se odehrál taneční monolog ženy, která přišla o svého muže. Monolog o obrovské touze po někom, kdo tady není. Téma oslovilo zvláště ženské publikum. Jednalo se o ve všech složkách vyrovnané představení, které zapojilo živou scénickou hudbu v podobě violoncellistky, která byla po celou dobu přítomna na scéně. Neplnila jen funkci hudebního podkresu, ale skrze zpěv byla jakýmsi vhledem do myšlení oné ženy. Diváckým zážitkem byl zejména tanec s peřinou, ze které nakonec vystoupil muž, aby si s ženou zatančil poslední tanec na rozloučenou. Inscenaci režírovala Věra Bělehrádková a podařilo se jí zde vyhnout tomu, co bylo vyčítáno předešlé inscenaci souboru (Markétka), a to přílišné prostupování nacvičené choreografie. Představení zapůsobilo velmi lyricky a vyvolalo emoce. Za autorskou hudbu a texty obdržela ocenění poroty cellistka Eva Gina a inscenace byla doporučena na Šrámkův Písek.
Poslední den přehlídky hostil už pouze dvě představení. O postup na Šrámkův Písek se ucházel soubor Obludárium z Nového Města na Moravě s inscenací Deník nejmenované velmoci. Soubor vycházel z knihy Ruský deník, který napsala zastřelená ruská novinářka Anna Politkovská. Forma výpovědi, kterou zvolili, využívala stínohru, hru s plošnými loutkami a jediný člověk, který se skutečně objevoval na scéně, byla herečka představující A. Politkovskou. Sdělení inscenace bylo velmi silné a vyvolávalo emoce, protože vypovídalo o skutečných a hrozných událostech, které se děly a dějí pod rouškou ideí z velmocenské politické zvůle. Děsivé události odlehčila stínohra s použitím scénické hudby, kdy byly pomocí plošných loutek zobrazeny banální situace ze života. Divák se zasmál a v zápětí ho zamrazilo, když viděl, opět ve stínohře, tentokrát však se skutečnými herci, jak je omylem zastřelen nevinný člověk. Co se inscenaci vytýkalo, bylo zahlcení diváka textem. Informací bylo až moc a často bylo to důležité řečeno, zatímco se odehrávala jiná jevištní akce, a divák nevěděl, co má sledovat dřív. Rušivě působilo i to, že herci neuměli text zpaměti, ale četli ho. Což je ovšem při takovém množství textu pochopitelné a opět nás to vrací k otázce, zda by nestálo za to text zkrátit a proškrtat.Velmi zajímavé představení v režii Tomáše Machka získalo ocenění za pokus o divadelní výpověď k současné politice jedné nejmenované velmoci.
Finálovým představením, tentokrát v rámci Mladé scény, se stala inscenace Dvě sestry souboru Emanuela Krumpáče z Rosic u Brna. Předlohou byla krátká hra Simony Pekové a inscenaci režíroval Jan Veškrna. Jde o příběh dvou sester, které spolu začínají žít po pohřbu matky. Zdena pije a kouří a vybíjí si svou zlobu na matku na křehčí a mladší Julii, která se se ztrátou matky velmi těžce vyrovnává. Nakonec Julie od Zdeny odchází. Na jevišti hrála živá kapela, která prokládala dění písněmi. Nejvíce diskutované bylo téma inscenace. Jako nejsilnější se jevila rivalita mezi sourozenci a to, že člověk si neváží toho, co má, dokud o to nepřijde. Ocenění si vysloužilo obzvlášť realistické herectví, které dobře předávalo sdělení. Diváci uvedli, že v představení nezaznamenali hluchá místa, cítili se plně vtaženi do děje po celou dobu představení. Situace někdy vyvolávaly smích, který se však křížil s lítostí. Inscenace zaujala lektorský sbor natolik, že ji nominoval na celostátní přehlídku Mladá scéna.
Na pátečním vyhlášení výsledků se dočkali kromě výše zmíněných souborů ocenění i všichni, kteří se na průběhu přehlídky podíleli. Na prvním místě to byla ředitelka přehlídky Mgr.Veronika Rodriguezová, dále studenti 1. ročníku navazujícího magisterského studia ateliéru Divadlo a výchova DIFA JAMU, umělecký vedoucí o. s. Kšandy Tomáš Doležal a tajemnice lektorského sboru a vedoucí ateliéru Divadlo a výchova doc. PhDr. Silva Macková. Závěrem nezbývá, než poděkovat všem zúčastněným souborům za účast na přehlídce, poblahopřát těm, kterým se podařilo vystoupat až „nahoru“ na Špíl-berg a postoupit do celostátních přehlídek a popřát všem mnoho zdaru a chuti do další umělecké práce.