Texty: SLAVÍK, Mirek: Krajská přehlídka dětského divadla Ostrava 2009. Deník Dětské scény Trutnov 2009, č. 0, s. 18 - 20.

KRAJSKÁ PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA Ostrava 3. - 4. 4. 2009
Lektorský sbor pracoval ve složení: Adina Bálková – Ostrava, Iva Kašparová – Praha a Mirek Slavík – Zliv. Tajemnicí poroty byla Táňa Čempelová – Dětmarovice.
V průběhu přehlídky jsme viděli celkem 15 vystoupení. Deset z nich se ucházelo o případné doporučení na přímý postup na celostátní přehlídku a rozbor členy lektorského sboru.
DDS při ZŠ Studénka přivezl inscenaci „APRÍLOVÁ ŠKOLA“. Inscenaci hraje jedna asi devítiletá dívka. Jde o montáž veršů Jiřího Žáčka (úprava, režie a scénografie L. Pitucha), propojenou dětskou hrou na školu. Výkon dětské protagonistky byl obdivuhodný a diváky v sále příznivě oceňovaný, ale lektorský sbor byl nucen konstatovat, že představení mělo problémy, které by sebelepší dětský výkon nezměnil. Základní problém je již ve struktuře inscenace: Žáčkovy texty, tak , jak byly vybrány, na sebe obsahově ani poeticky nenavazují a civilní „hrové“ vsuvky jsou pouze jakýmisi spojovacími můstky, které mají za úkol propojit konec jedné básničky se začátkem druhé. Účinkující dívka byla mnohem přirozenější v těch částech inscenace, kde „si hrála“ na paní učitelku a píši to „si hrála“ v uvozovkách, protože ono zdánlivě jde o hraní si na školu, v níž publiku v hledišti byla přidělena role žáků a ono ochotně vstává na začátku vyučovací hodiny a sborově zpívá národní píseň, ale brzy se ukáže, že protagonistka sice často oslovuje publikum, ale není připravená (a vzhledem k věku ani nemůže být) pracovat s jeho reakcemi. Inscenace kolísá mezi dvěma nekorespondujícím polohami, místo aby plynule přecházela z improvizované hry k pevnému textu, jak zřejmě autor úpravy a režie zamýšlel. Režisér inscenace připravil pro svou nesporně nadanou svěřenkyni úkol, který by zvládl dospělý, dobře vybavený herec, schopný s diváky skutečně komunikovat - ale v tom případě by byla na místě otázka číslo dvě: o čem celá inscenace vlastně je ?
DDS Střelky, KASS Český Těšín se představil hrou „KDO TU NECHCE SPÁT“. Volně upravenou literární předlohu I.M.Jirouse připravila vedoucí souboru Iva Doudová pro skupinu sedmi malých dětí předškolního a nejmladšího školního věku a čtyři děti starší, hrající strašidla. Téma jak uspat malé nezvedence je divákům nabízeno laskavě a s nadhledem v duchu literární předlohy autora a lektorský sbor se shodl na tom, že v tomto případě prvek výchovného působení na děti zastínil divadelnost inscenace. Z diskuse s vedoucí souboru vyplynulo, že ona i děti absenci dramatické akce cítí, děti ale dávají přednost provedení, v jakém jsme inscenaci viděli.
Je-li divadlo odvozeno od slova PODÍVANÁ, jde v tomto případě o podívanou na první divadelní krůčky dětí, jejichž vedoucí nemá osobní divadelní ambice, ale jde jí především o děti, s nimiž pracuje a pracuje s nimi dobře.
DDS Lupínek, Masarykova ZŠ a MŠ, Hnojník přivezl pohádku „ROZUM A ŠTĚSTÍ“. Inscenace klasické Erbenovy pohádky je postavena na principu kolektivního vypravěče – chóru, z něhož účinkující děti jednoduchým kostýmním znakem vstupují do rolí. Pracuje se s minimem rekvizit, vše je sdělováno výhradně jednáním účinkujících dětí převážně mladšího školního věku a tato metoda zde velmi dobře funguje. Negativní roli v případě tohoto představení sehrály absence členů souboru, za které se na poslední chvíli hledali náhradníci. Trochu nadbytečným se lektorskému sboru zdálo úvodní „dvorečkovité“ nastolení inscenačního principu, který je sám o sobě právě díky existenci a kolektivnímu jednání chóru zřejmý. Soubor ani jeho vedoucí Anna Ševečková si nekladou nereálné cíle a i přes některé problémy se jedná o sympatický výsledek práce s dětmi. Inscenace se stále vyvíjí a lze očekávat, že spolu s dětmi poroste i její kvalita.
DS MIŽMAŠ, ZUŠ V. Petrželky, Ostrava-Hrabůvka se představil pohádkou „DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ“. Inscenační princip i hlavní téma klasické české pohádky se vedoucí souboru Ireně Schubertové nabídl již z uspořádání kolektivu účinkujících dětí – jedná se o šest starších dívek a jednoho mladšího, resp. menšího kluka. Děti jsou vybavené a dobře zvládají princip divadla bez rekvizit a s minimem výrazových prostředků. Původní literární předlohy se inscenace drží jen volně, akcentuje se vztah šesti skoro dospělých dívek k zástupci mužského elementu, který komentují s laskavým despektem, vkusně a vtipně. V jejich podání je hlavní pohádková postava - princ - neschopný lenoch, který se nakonec už ani nezúčastňuje hledání zakleté princezny, ale pouze to „manažersky“ řídí. Lektorský sbor konstatoval, že inscenace má značné rezervy ve větných důrazech jednotlivých replik, v akcentování důležitého v dramatických situacích a v dotahování situací k jasnému a přesnému vyznění. Je také otázkou, jak se vypořádat s evidentními fyzickými dispozicemi účinkujících dětí právě v takové předloze vzhledem k rozdělení rolí v inscenaci. Jde o soubor pokročilých žáků ZUŠ, který se zatím nevypořádal tak úplně se všemi obtížemi zvolené divadelní poetiky. Na inscenaci je ještě mnoho práce, ale v případě jejího dotažení do konce slibuje být kvalitní ukázkou práce LDO ZUŠ.
DS Temperka, ZUŠ Třanovského, Třinec představil inscenaci „ŽIVOT JE SEN“ v úpravě a režii Marcely Kovaříkové a souboru a scénografií Rozvity Mikulové. Inscenace autorského textu Magdaleny Frydrychové, členky souboru, volně inspirovaného motivy z pohádek H. Ch. Andersena, byla bezesporu nejzajímavějším – a také nejproblematičtějším představením letošní přehlídky. Jedná se o nesmírně těžkou látku inscenovanou velmi náročným způsobem, která může být vnímána někdy až jako naprostý omyl. Půdorys inscenace je prostý: do jedné školní třídy se nedostavil vyučující, děti si krátí dlouhou chvíli řešením drobných meziosobních problémů a přitom se jeden po druhém propadají do snění, v němž se divákům ukazují jejich skryté tužby a skutečné charaktery. Účinkující děti jsou soustředěné a přesvědčivé, je evidentní, že hrají téma, které je jim blízké a které si dokonale osvojily. Jednotlivé herecké projevy jsou až na hranici patosu, domnívám se ale, že se jedná o patos z přílišné snahy přesvědčivě a co nejúčinněji sdělit téma postavy. Lektorský sbor konstatoval, že inscenace potřebuje především pevnou režijní ruku, která důsledně přezkoumá fungování všech užitých divadelních znaků, odpoví na otázku zda a do jaké míry sen promění jejich následné chování v reálném světě (někde je proměna zřejmá, v některých případech se zdá, že k ní nedošlo), usadí temporytmus inscenace, aby neztrácela „tah“ a pomůže najít klíč k herecké metodě, v níž děti zvládnou civilní hraní sebe sama i hraní sebe sama ve snu.
Má-li být Dětská scéna přehlídkou toho nejzajímavějšího a nejinspirativnějšího, co se v tomto školním roce v dětském divadle urodilo, pak tam beze sporu patří i inscenace souboru Temperka, byť si je lektorský sbor vědom problémů, které náročná inscenace má. Lektorský sbor doporučil tuto inscenaci k přímému postupu na Dětskou scénu 2009.
DS NAROVNÁTKA, SVČ Korunka, p.o., STu Poruba předvedl „KOČIČÍ HRY“ v úpravě a režii Kateřiny Andělové a Jitky Kvasničkové (hudba Eva Broumovská). Inscenační princip Kočičích her staví opět na dispozicích souboru – skupiny dětí různého věku a pohlaví. Téma vyvyšování se a drobných ústrků, hraničících se šikanou, hraje skupina šesti starších dívek proti mladším dětem a využití podoby kočičí komunity s komunitou dětí dalo inscenátorům možnost pracovat s velmi aktuálním a děti oslovujícím námětem. Vynucený obdiv, vynucený respekt a neustálé zesměšňování přivedou skupinu koťat až k revoltě, koťata připraví starším kočkám léčku a splatí jim všechno příkoří i s úroky. Jednou z inspirací autorek námětu byly novely Petra Šabacha a jejich zpracování ve filmu Šakalí léta – k tomu se autorky nejen hlásí, ale je to patrné i díky citacím z písní z tohoto filmu. Inscenátoři by měli znovu promyslet stavbu příběhu, měli by zvážit roli vůdčí kočky - dívky hrající na housle a motivací jejího jednání. Ta se z původní učitelky proměnila v jakousi světačku, oblbující ostatní kočky neustálým odvoláváním se, jak je to v Americe a vnucující jim svůj povrchní pohled na svět.
Velmi slibně vystavěná inscenace slibuje, že pod vedením zkušené vedoucí souboru dojde do přesného a funkčního tvaru. Budou-li odstraněny všechny problémy, které se zatím odstranit nepodařilo, může být tato inscenace inspirativním a důstojným účastníkem Dětské scény 2009, a proto jí lektorský sbor doporučil do širšího výběru.
MALÝ SOUBOR ZUŠ B. Martinů, Havířov-Město přivezl inscenaci „O SLEPIČKOVI A KOHOUTCE“ v úpravě a režii Hany Galetkové (scénografie Alžběta Dirnerová). Inscenaci lidové pohádky, převyprávěné Aloisem Mikulkou, zahrál kolektiv šesti starších dívek a jednoho mladšího, resp. menšího chlapce. Projev dětí byl kultivovaný, děti jsou vybavené a z projevu souboru na jevišti je zřejmé, že se v tomto případě jedná o velmi kvalitní práci literárně dramatického oddělení ZUŠ. Viděli jsme příběh neschopného a líného Slepičky, s nímž dívky jako kolektivní vypravěč mají plno problémů. Už donutit ho k základní spolupráci na jevišti je problém a vše vyvrcholí, když Slepička pošle Kohoutku, aby se za něj šla napít. Když Kohoutka pije, praskne vodovodní potrubí, resp. kohoutek u umyvadla, Kohoutka ho drží a volá na Slepičku, aby doběhl pro instalatéra. A tady začíná z lidové pohádky známá cesta od jednoho k druhému, vše je aktualizováno do současného života. V inscenaci je plno vtipných a dobře vystavěných situací, jinak ale inscenace především díky nepříliš podařené literární předloze je poněkud „pod věk“ a schopnosti vybaveného kolektivu a talentované vedoucí.
Představení patřilo k tomu nejlepšímu, co na přehlídce bylo k vidění, ale má-li být národní přehlídka přehlídkou toho nejinspirativnějšího, v tomto případě se jedná spíše o kvalitní, ale nic nového nepřinášející ukázku práce LDO ZUŠ.
Lupínek, Masarykova ZŠ a MŠ Hnojník zahrál inscenaci „TŘI SNĚHULÁCI – ZIMNÍ POHÁDKA“. Jednoduchou, prostinkou pohádku Milana Pavlíka o třech sněhulácích na jedné ulici, kteří o půlnoci ožívají a pokouší se jeden druhého vystrnadit, protože chtějí mít ulici samu pro sebe, zahráli čtyři členové souboru na úrovni, které jsou prozatím schopni. Zkušená vedoucí souboru Anna Ševečková evidentně pracovala metodou, kdy nabízela dětem podněty, inspirovala je a nechala je, aby samy vytvořily postavu tak, jak jí cítí. To mělo negativní důsledek v nejednotnosti dramatického projevu a v nedramatičnosti inscenace, až se tím ztratilo hlavní a velmi aktuální téma zejména pro nejmladší dětský věk - téma pomoci a ochoty rozdělit se o svůj prostor, protože jeho sdílení s ostatními je lepší, než uzavírat se do sebe.
Práce vedoucí souboru je obdivuhodná tím, jak nenásilně a s respektem k dětské duši zvolila téma a odpovídající divadelní poetiku, která v této fázi práce souboru zcela odpovídá jeho schopnostem. Za to jí lektorský sbor projevil svoje uznání.
DDS RARÁŠCI, SVČ Opava - „O PALEČKOVI“ , úprava a režie Gabriela Bernardová, scénografie Lucie Vyhnálková. Soubor jako literární východisko pro inscenaci zvolil upravenou verzi pohádky O Palečkovi z pera Karla Nováka. Na jevišti jsou dominantní postavy tatínek, maminka a dva loupežníci – protihráči postav rodičů. Ti střídavě vodí loutku (maňáska) Palečka. Ve vystavění příběhu jsou diskutabilní místa. Není zcela zřejmé řetězení příčin a následků a není zcela jasné, co je na jevišti důležité a co ne. Oba hlavní protagonisté jsou až nedětsky vybaveni, zvládají suverénně vyprávět příběh, extemporovat, sem tam si vyměnit laskavé popíchnutí, nedělá jim potíže zatáhnout do svojí hry hlediště i protihráče. Pro lektorský sbor byl výkon hlavních protagonistů námětem k opětovné diskusi o hranicích možností dětského projevu a dětském herectví.Lektorský sbor konstatoval, že inscenace vznikala a funguje na trochu jiných principech, než inscenace vytvořené metodami výchovné dramatiky a to nemusí vždy znamenat, že je horší. Evidentně jde o jednu z metod práce s dětmi a tato metoda má svá úskalí, stejně jako je mají ostatní inscenační metody. Lektorský sbor projevil vedoucí souboru své uznání za režii této inscenace.
DS ŠTĚKADLO, SVČ, LD Opava zahrál pohádku „PYŠNÁ PRINCEZNA“. Soubor z Opavy vedený Danielem Kollmannem se pokusil přivést na jeviště vlastní podobu stejnojmenné české filmové pohádky Bořivoje Zemana z roku 1952 a tento záměr se ukázal být hlavním problémem inscenace. Přibližně dvacetičlenný kolektiv tmavě oblečených dětí, účinkujících v chóru, vstupujících do jednotlivých postav jednoduchým kostýmním znakem, byl postaven před úkol, který může dobře sloužit pro vnitřní potřebu souboru, protože pohádka má známý půdorys, známé postavy a situace a citáty z pohádky se staly součástí lidové slovesnosti. V okamžiku jejího inscenování vyvstává ale řada otázek, na které soubor nenalezl odpovědi. Bylo nutno krátit, nebo vypustit některé scény, které jsou na jeviště nepřenosné, vzhledem k dispozicím dětí bylo nutné zjednodušit celou historii zpívající květiny, tím došlo ke zmatení motivací jednání prakticky všech postav. Další vynechané situace, postavy a motivace jejich jednání soubor nedokázal adekvátně divadelně nahradit, a tak inscenace nutně působila schematicky a zkratkovitě.
Kdyby si soubor, vedený ambiciózním a pracovitým vedoucím, našel snadnější předlohu, vyhnul by se riziku, že diváci budou jeho inscenaci poměřovat s dobře známým originálem a přemýšlet o důvodech, proč došlo na jevišti ke změnám. V programu přehlídky vystoupilo také pět nesoutěžních hostů. Lektorský sbor jejich vystoupení hodnotil pouze v případě, že si to vedoucí souboru vyžádali. Na úvod přehlídky jsme viděli inscenaci DIVIDLA Ostrava, oddílu „Zatímnijak“ s názvem „MINIATURY“. Šlo o tři drobné etudy, inspirované prvky z inscenací, hraných na přehlídkách v minulých letech. Dalším hostem přehlídky byl kroužek dramatické výchovy SG a SOŠ IUVENITAS s inscenací Šárky Horáčkové„ COŽ TAKHLE DÁT SI PRINCEZNU“. Šlo o kolektivní dílo studentů, experimentování se scénickými nápady, experimentování se žánry parodie, konverzačního a znakového divadla na půdorysu motivů ze známých pohádek. Velké sousto si „ukousl“ DRAMACLUB Wichterlova gymnázia Poruba, který vystoupil s anglicky mluvenou inscenací „SOME LIKE IT HOT“, inspirovanou stejnojmenným americkým filmem a muzikálem, uváděným v současnosti v Národním divadle Moravskoslezském. Inscenace funguje skvěle při výuce angličtiny, jako divadelní podívaná však naráží na řadu obtíží, které jsou způsobeny nutnou redukcí postav a syžetu filmové předlohy. Dalším nesoutěžním vystoupením, zahajujícím sobotní program přehlídky, bylo DIVIDLO Ostrava, oddíl „Miniděti“ s drobnou „študýrkou“ „PROČ HONZA NECHTĚL PRINCEZNU“. Pro nejmenší, začínající děti z DIVIDLA to byly první krůčky na jevišti a první, byť nesoutěžní, vyzkoušení si atmosféry přehlídky. Důstojným zakončením celé přehlídky byl závěrečný „VEČER TANEČNÍHO DIVADLA A BUBNŮ“ v provedení Tanečního divadla CYRANOVY BOTY Brno, v sále ostravské Konzervatoře. Dvě bubenické a dvě taneční části nabídly divákům široké spektrum výrazových prostředků od bubenické improvizace až po promyšlený, náročný divadelní příběh, který strhl diváky v sále k bouřlivému aplausu.
Přehlídka v SVČ Korunka, p.o. Ostrava – Mariánské hory byla organizačně bezchybně zajištěná, všechny soubory měly pro svá vystoupení odpovídající technické i prostorové podmínky. Přehlídka kolektivů navazovala na přehlídku recitátorů – sólistů a všechny soubory měly možnost zúčastnit se přehlídky po celou dobu jejího trvání, zúčastnit se diskusí v dětské skupině, zúčastnit se rozborových diskusí s lektorským sborem a také závěrečné tvůrčí dílny, vedené členy souboru Cyranovy boty. Bohužel, mnoho souborů přijelo, zahrálo a odjelo, dokonce i tehdy, když si předem objednaly ubytování a stravu. Vedoucí se zúčastnili rozboru pouze své inscenace a to ještě v chvatu. To je na škodu dlouhodobé práce souborů a svědčí to o tom, že soubory a jejich vedoucí ztrácejí zájem o konfrontování výsledků vlastní práce s jinými i s míněním lektorského sboru, který se snažil konstruktivně a s respektem k práci druhých pojmenovat, co viděl.
Za lektorský sbor zapsal Mirek Slavík