Texty: AS 2003, č. 2, s. 39, Alexandr Gregar.

Takže, den druhý, bez Vladimíra Hulce

Nemůže být nic horšího a divadelní náladě se tak vymykajícího, než sobotní ráno. V cizím městě, v cizím pokoji. Nikoliv naneštěstí, ale naštěstí s vlastní ženou a ve stavu střízlivém. Což je ovšem už zcela absurdní, vezmeme-li v potaz, že jsme přenocovali v penzionu, jenž v minulosti byl vzdělávacím odborářským střediskem a před tím slavným kosteleckým bordelem. Bylo tam samozřejmě teplo a vlídno, jak tak v těchto podnicích s minulostí bývá.
Erotické náměty, probírané u snídaně, nás však hnedle potkaly i v sále kosteleckého kulturáku a valily se hrubou silou rockového soundu v provedení kapely Udržujte čistotu band a jejího lídra, skladatele, textaře a při všem tom i mladého učitele základní školy z Hronova Michala Klimeše, který, jak píše v programu „během dvou měsíců napsal muzikál o třiatřiceti písních, pak vypiplal jednotlivé momenty, gesta a pohyb na jevišti i osvětlení, kulisy, jejich umístění a výměnu během představení...“. Přesně tak pak probíhala divadelně zcela nedotčená, zato zvukově a pohybově insitní agrese souboru The Stars, napodobující pražské zpívající Hamlety - v tomto případě Dívčí válku ze starých dobrých českých pověstí, a to v podobě, proti níž je podobné dílko F.R. Čecha klenotem. Zpívající a mrckující děti už naštěstí hronovskou základní školu opustily, takže pedagogická činnost nemůže být zaměňována s činností trestnou. Přesto stanovisko jednoho z lektorů, sirotků po Hulcovi: "pořád lepší, než kdyby ty děcka někde hulily".
Pěkně popořádku bychom teď měli pár slov ztratit o Pastýřce putující k dubnu, s níž přijela Dramatická školička ze Svitav. Ale neztratíme. Protože vystoupení bylo pouhým „work of progress“, do premiéry chybí ještě měsíc a jistě uslyšíme o této práci Jany Mandlové a Karla Šefrny hned po regionálních přehlídkách loutkářů.
Dramatizovat a inscenovat F.M. Dostojevského je často nad síly zkušených divadelníků, natož souboru, který vznikl nedávno v České Třebové úsilím několika vysokoškoláků z líhně olomoucké filosofie. Soubor s názvem Triarius, což je „třetí bojovník v řadě“ - v České Třebové je to prý jakási třetí divadelní revoluce - začal před dvěma lety s Vvěděnským, okoukl Charmse a u ruské literatury zatím zůstal. Co u svých předešlých pokusů triáriové ozkoušeli skrze formy groteskního a symbolického divadla, to uložili i do nové struktury – sami (pod pseudonymem L.A. Krasov) zdramatizovali artefakt Bílých nocí jako monolog muže, který „hledá okamžik blaženosti“, monolog o hledání nové skutečnosti pronikající mezi fantazií a realitou. Realita, chápaná jako nebezpečí, je ohrožením existence a stav snění vede k blaženosti, s odchodem hosta mizí i království snů.
Na jedné straně psychologické, až expresivní herectví J.J. Kopeckého, na druhé straně vizualizované sny až surrealistických rozměrů (Petrohrad prchá na venkov, rozhovor v kavárně, jízda městem, průzračnost dívky z kavárny). Mimořádné zaujetí tématem a neobvyklé hledačství souboru si zasloužilo pozornost a doporučení na Šrámkův Písek.
Hned následující inscenace si vysloužila dokonce nominaci na písecké kolbiště. Již počtvrté ve dvou dnech Divadlo Jesličky z Hradce Králové, tentokrát jeho Dospělá embrya s hudebním kabaretem, férií, montáží, koláží - vyberte si. Doménou Jana Dvořáka, pedagoga, dramaturga, scénáristy i režiséra tohoto repertoárového čísla je objevitelství textů často málo spojitelných s divadlem a jejich obratné převedení do jevištní podoby. Dvořák navíc pracuje s nadhledem a ironií, která ulovená literární témata výrazně aktualizuje. Tak je to i se zpracováním několika povídek německého prozaika Gustava Meyrinka, „věnovaných“ našemu hlavnímu městu, které dostalo poněkud toporný název Praha - ani ne tak magická, jako spíše komická...
Pravda, nečtenáři a neznalci souvislostí (Meyrinkovo pohrdání pražskou společností, která mu ovšem neudělala nic dobrého) hned na začátku zatrnou nad troufalostí, s jakou se ansámbl otírá o naší matičku Prahu, ale s ubíhajícím časem se divák s předvedeným dílkem stále víc a víc ztotožňuje, až mu musí dát zapravdu. Dvořákovi a Jesličkám se spolu s Meyrinkem podařilo zaříznout skalpílek do naší národní duše, do národního sklonu k fangličkování a řvaní nazdar (kdys sletům a Národnímu divadlu, dnes našim zlatým hošům z Nagana…), podařilo se - s laskavým humorem popíchnout zbabělé, vypočítavé nesebevědomí, prostě naservírovat na kabaretním talíři mnohé ingredience české povahy, které rezonují i do dnešní „státotvorné“ parlamentní doby.
Na pětadvacet herců tzv. dospěláckého oddělení Jesliček tvoří suverénní ansámbl. Dobře zpívají, tančí, pochodují, individualizují se v zajímavých hereckých kreacích, formou skečů rozehrávají situace, které se vážou a asociativně vyvíjejí v čase, mají často překvapivý komický efekt (princip sic podobný tvorbě Ypsilonky, ale zde osobitý) s prvky naivity a autentického herectví, kdy se tlačí na pilu v řádu záměrně předstíraného nadšení.
Jednoduchý hudební doprovod (klavír, kytara a harmonika) a pečlivě nastudované sbory, komická hudební čísla, ironizující okázalé vlastenectví, např. slavná árie o věrném milování ze Smetanovy Prodanky doprovází námluvy tajemného Peršana, který se vzhlédl v české děvě patřící již českému geologovi.
Praha (a češstvo) dostává (nejen díky Meyrinkovi) co proto. Ovšem vytrvalost slepého mládence nás naplňuje nadějí, že byť se necháváme tunelovat, byť ve své pýše klidně naletíme lecjakému překupníkovi tradičních hodnot, Pr – aha je přece jenom lepší než Br – no! Kdo se jesličkovskému kabaretu otevře, ten se určitě dobře pobaví. Ale jiní také mohou mít smůlu.
Kostelecký Kostlivec, začíná mít šmak a atmosféru, byť samozřejmě jinou než byla kdysi v Úpici - konečně i proto, že úpickou polstrovanou Bohému vystřídala normální hospoda s tvrdou židlí a příjemný světlý „porotní sál“. Asociace porodu provázely všech deset soutěžních inscenací (dvě další z technických a zdravotních důvodů nedorazily), vždyť až na výjimky šlo o premiérové novinky. Sobotní den také ovšem provázelo aktuální SMS zpravodajství z jedné pražské porodnice. A musíme uvést na pravou míru tvrzení Vladimíra Hulce z první poloviny článku, že v sobotu rodil císařským řezem. Ne, Vladimír Hulec takto, ani jiným způsobem nerodil, protože nemohl, neb v jeho kostnatém těle by našli pouze obvyklá játra a sléz - krasavici Sofii porodila Lucie Němečková, jíž V.H. pouze asistoval, po devíti měsících podruhé.
Pozn. Kromě obou autorů článku tvořili lektorský sbor ještě Lenka Chytilová, Jiří Dobeš a Tomáš Komárek.
Alexandr Gregar