Texty: AS 2003, č. 2, s. 38 - 39, Vladimír Hulec.

Císařský řez, Sofie a Kostelecký kostlivec

Podruhé se v Kostelci nad Orlicí konala východočeská přehlídka mladého a netradičního divadla a divadel poezie s postupem na Šrámkův Písek, Prima sezónu Náchod a Wolkrův Prostějov. Navazuje na dávné kostelecké a nedávné úpické přehlídky, které měly (aspoň ty v Úpici, které jsem zažil) skvělou domáckou atmosféru danou uzavřenou komunitou účinkujících, kteří se vesměs znají, neb patří do okruhu Volného sdružení východočeských divadelníků a Střediska amatérské kultury Impuls vzácně spravovaných milou, organizačně agilní a schopnou Naďou Gregarovou. Takových je pro rozvoj amatérského divadla nesmírně zapotřebí.
Kostelecká přehlídka nazvaná Kostelecký kostlivec je trochu jiná. Koná se v divadle na náměstí, představení navštěvují i místní školáci (v pátek dopoledne dokonce místo výuky) a občané a mnohá představení tak procházejí skutečnou „zkouškou ohněm“, neb jak jistě víte takoví diváci jsou nekompromisní. Pokud je představení nezaujme, vyrušují nebo odejdou.
Takovým „křestem“ si prošel hned úvodní Divadelní soubor (a)MAŤÁK z Pardubic. Jejich poetický retropříběh s písničkami ze 60. let inspirovaný prózou a poezií Václava Hraběte Blues cynické holky navštívili místní středoškoláci v míře hojné. Divadlo bylo plné, dokonce i zadní balkón. Bylo zajímavé sledovat reakce přítomných. Od úšklebků přes zaujetí po nezájem. Různě se tyto stavy přelévaly a pro Pardubické mohly být dobrým vodítkem, které situace jsou divadelně živé a které spíše umělé, herecky či obsahově nedotažené. Inscenace je víceméně textappealem, mohu-li použít termín právě z 60. let. Jednoduchý příběh jedné noci a následujícího dne několika mladých lidí je jen záminkou pro samostatné výstupy a písničky, pro zachycení generačního pocitu maturantů jedné třídy a několika přátel kolem. Pardubický soubor navázal na obdobně koncipovaný loňský přístup k dobové kultovní literatuře – loni šlo o dramatizaci románu J.D. Salingera Kdo chytá v žitě, letos byla základem stejnojmenná povídka Václava Hraběte z roku 1962 doplněná mnoha jeho básněmi. Soubor je používal různě – v dialogu, jako komentář k ději či jako monolog. Ne vždy se podařilo Hrabětovu beatovou poezii na jeviště adekvátně přenést. Tam, kde se to dařilo, diváci zbystřili a inscenace jako by ožila. Pardubický soubor a zvláště jeho vedoucí Zuzana Nováková si na sebe berou velké úkoly. Ne vždy na ně stačí. Možná by mnohdy bylo lépe soustředit se na základní herecké úkoly, jako je zvládnutí přirozeného i stylizovaného gesta a pohybu, vypointovávání situací, respektování prvního a druhého plánu, práce s kulisou a rekvizitou, temporytmus celku. Ovšem snaha poznat v „přímém přenosu“ autory typu Hraběte a Salingera a skrz ně se dobrat obecného generačního pocitu, je cenná. Soubor si jde za svým, a to se počítá!
Zbytek pátečního dne ovládli amatéři různým způsobem spjatí s „národním divadlem ZUŠ“, královéhradeckými Jesličkami. Buď vystoupili přímo jeho současní studenti nebo spřízněné DNO či soubor jednoho z jejich učitelů, Josefa Tejkla.
Autorské představení Že by se(n) bylo excelentní studiovou ukázkou výsledků velmi citlivé, poučené a zkušené pedagogické práce Emy Zámečníkové. V krátkých etudách, často téměř blackoutech, předvedlo deset jejích studentů a studentek několik situací z reálného i virtuálního života – jízda výtahem, domácí hádka, horoskop, TV reklamy, návštěva pohřební služby, dialog sms… Scény byly od úvodního nápadu přes jeho pohybové i scénické řešení po jasnou, čitelnou pointu rozpracovány čistě, střídmě, bez polopatického popisu. Postaveny hlavně na pohybu vzdáleně připomínaly slavnou inscenaci Podívejte jak se kroutí pražské Mimózy. Chyběl jen sjednocující rámec, který by z roztříštěných etud vytvořil kompaktní celek.
Následující Vzpomínka na dívku ze skla téže režisérky je ambicióznější projekt. Vznikl ve studiu pro dospělé a je pokusem o osobitý dramatický tvar propojující divadelní symbolismus s reálnou akcí, reálným příběhem. Je pokusem o přiznaný literární útvar (dějem prochází postava autora-vypravěče) přenesený na jeviště. Vznikal dlouhodobě. Zprvu jako ročníkové cvičení, které ovšem nedospělo k inscenaci, a tak se nyní k němu jako starší studenti – vlastně již absolventi – spolu se svou učitelkou vrátili. Vzpomínka na dívku ze skla je povídka Tennessee Williamse, na jejímž základě sám autor později napsal slavné drama Skleněný zvěřinec. Hradečtí si vybrali autorovu původní vzpomínkovou povídku a zpracovali ji po svém. Nejsou tak vázáni inscenační tradicí a mohou se soustředit na témata, která zajímají je. V tomto případě křehké, „ženské“, či spíše dívčí vnímání světa. Ač jde o důsledně přiznávanou vzpomínku ústřední postavy Toma v podání Vaška Bartoše, nejdůležitější je křehký svět jeho sestry Laury. Její vize a obavy, její „skleněný zvěřinec“ je personifikován konkrétními herci, její sny jsou fyzickou součástí inscenace. Reálné situace se ústrojně prolínají s imaginárními, a z konkrétního příběhu tak vzniká jakási „křehká“ lyrická kompozice s realistickými prvky a situacemi. Výraznou roli má v inscenaci Matka v podání Anny Součkové. Její přezíravá arogance a neschopnost rozumět svým dětem je silným dramatickým akcentem inscenace a vůbec nevadí, že herečka vlastně hraje postavu o mnoho let starší než je sama. Důležité oživení vnáší do příběhu „pihoun“ Jim v podání Zdeňka Pechy, jenž je důležitým protihráčem hlavnímu trojlístku. Ve výčtu postav pochopitelně nelze vynechat Lauru Marušky Šikýřové. Její herecká umírněnost je zvláštním prolnutím ostychu a životní rezignace, je jakýmsi typicky dívčím útěkem před reálným světem do snu. Éteričnost a neuchopitelnost se vždy špatně hrají. Šikyříková volí prostotu a klid. Myslím, že zvolila dobře. Ovšem i ostatní herci mají v inscenaci dostatek vlastního prostoru pro tvůrčí práci. To je také jedna z pedagogických kvalit Emy Zámečníkové – dokáže dát hercům různé úkoly a vždy míří mírně nad jejich naučené zvyky, čímž každou prací vyspívají. A tak i skleněné figurky v podání Martina Škeříka, Michala Morteho a Lenky Ročňákové mají své místo, kdy získávají „vládu nad inscenací“. Jiný úkol mají zas personifikované sny Laury Nevěsty a Laury Hospodyně Karolíny Rozsypalové a Kláry Kopecké, učitelka Kláry Kopecké či trojlístek spolužaček Laury v podání Martiny Erbsové, Zuzky Vítkové a Petry Krajinové. Celek je po výrazové, herecké i scénické stránce kompaktní a divácky vděčný. Ema Zámečníková dokazuje, že s lyrismem a symbolismem na jevišti si rozumí.
To Amatéři domácích Černých šviháků je jiné kafe. Autorská inscenace Josefa Tejkla je typicky undergroundovým spektáklem, s nímž by svého času soubor patřil do okruhu PPU či DG 307. Drsná historka ze života funebráků hraná hospodským žargonem i stylem je typickým projevem právě takové kultury a životního přístupu. Ne každému může být po chuti. Litry tekoucího fernetu, tvrdé vtipy, zdůrazňovaná (s)prostota a třeba i oplzlý muž v ženské roli mohou vadit mnoha zastáncům „vyššího“ smyslu umění. Avšak i takové je divadlo. A dobře, že je. Očišťuje, jak se říká, „zdola“. Vynáší na světlo boží temné stránky podvědomí, ale i konkrétní realitu hospody (ač se děj odehrává mezi funebráky, jde v podstatě o klímovsky nahlížený svět hospody V. cenové kategorie). Tejkl umí s tímto divadelním tvarem umně pracovat. Využívá spodního svícení, čímž zdůrazňuje hororovitost dění, realitu nechává prosakovat každým gestem, každým slovem, každou situací. V Kostelci našel spřízněné duše, které se v postavách pohybují s přirozeností pivních švábů a hospodských štamgastů, čímž vznikla ojedinělá inscenace téměř zcela se vymykající českým divadelním zvyklostem. Do této kategorie bychom mohli zařadit snad jen zpracování Váchalova Krvavého románu litomyšlskými výtvarnými restauratéry z okruhu nakladatelství Paseka v půli devadesátých let či některé pokusy o zpracování Ladislava Klímy, zvláště Lidskou tragikomedii Arnoštem Goldflamem v brněnském HaDivadle. Oproti nim je ale ještě drsnější a syrovější, méně kultivovaná. Je to skutečně kultura undergroundu a hospody (i s oním spícím opilcem během představení a šramlem na konci), do divadelního sálu těžko přenositelná.
A z hospody rovnou do werichovské pohádky. Opět soubor Emy Zámečníkové, tentokrát studenti té mladší, ba nejmladší kategorie. Werichovu pohádku Tři sestry a jeden prsten si upravili téměř ve stylu kultovního DNA. Po svém, do ztřeštěného světa svého vnímání světa, do klaunerie, grotesky, slovní i pohybové improvizace. Pravda, Werich a jeho precizní hra s češtinou trochu vymizely, byly ale nahrazeny spontánností projevu, hereckou nápaditostí a hravostí, jež je bohatě zastoupily. I takové divadlo je důležité, že je. Rozdává pozitivní energii a dokládá, že studnice divadelní nápaditosti a herecké osobitosti nevysychá. Nebudu tedy zasívat hadí jablko, abych vynášel jednu dvojici nad druhou, jednoho herce nad jiného. (Ale holky byly lepší!)
No, a jsme u poslední inscenace pátečního dne – Února hradeckého DNA. Desetiminutová hříčka o domácích zvířátkách, o domácích lidech a o domácích životech a smrtích je další z řady krátkých hříček tohoto souboru, tentokrát v podání Martina Škeříka, Kláry Dernerové a Zuzky Vítkové. Pro mne hlavně zážitky z herectví všech tří a ze slovního humoru Jiřího Jelínka, který výstup i režíroval. Humor není dobré rozebírat. Přesně vedené stylizované figury, čistě podané výstupy, vypointovaný text, toť čistý poetismus, toť DNO Hradec Králové, toť zážitek, který oživí každého kostlivce, byť by byl doma ve skříni nebo v Kostelci v divadle.
V noci jsem musel z Kostelce odjet – rodil jsem. Náhle a císařským řezem. Na svět přišla v sobotu 15. března ve 14:57 hodin další divadelnice. Jmenuje se Sofie, vážila 3.490 g a měřila 51 cm. A tak pro další den předávám slovo Sašovi Gregarovi.
Vladimír Hulec