Texty: AS 2003, č. 2, s. 37 - 39, Vladimír Hulec.

O Modrém kocourovi, který se zaběhl

Někdy to tak bývá. Na přehlídku přijede víc publicistů, víc divadelních teoretiků a nedomluví se, kdo o ní a kam napíše. Právě to se stalo na letošním turnovském Modrém kocourovi. Byli jsme v porotě tři - spolu se mnou profesor Jan Císař a absolvent divadelní vědy Masarykovy university, tč. na doktorandském studiu Petr Christov. A každý si myslel, že článek o festivalu píše do AS ten druhý. V den uzávěrky tohoto čísla mi zavolal nešťastný Milan Strotzer a ptal se jak to vlastně je, že článek potřebuje ještě týž den, nejpozději další den ráno. A tak jsem napsal aspoň následující letmou zprávičku, bez využití poznámek, bez možností nahlédnout do programů či jiné dokumentace a navíc téměř dva měsíce po akci. Berte tedy prosím následující řádky jako záznam toho, co v člověku zůstalo, co se mu tedy na oné přehlídce vrylo do paměti. Nepůjde tedy o klasickou reportáž, ale spíš o reminiscenci zážitků a postřehů.

Modrý kocour je už tradičně setkáním divadel regionů Liberecka, Turnovska, Královéhradecka a Prahy, s přizváním hostů z blízkého Polska. Organizuje je agilní Petr Haken, bez nějž by se zajisté přehlídka nekonala. Postupuje se do Šrámkova Písku, letos nově i do Náchoda na Prima sezónu. Začíná se už koncem týdne, letos ve čtvrtek 27. 2. úspěšnými amatérskými inscenacemi loňského roku určenými turnovské veřejnosti a hlavně školám. Soutěžní část je tradičně třídenní, od pátku do neděle. Kvůli nemocem odpadlo letos překvapivě hodně představení, a tak nebyla přehlídka tak programově “nahuštěná” jako jindy. Přesto se konalo, počítám-li dobře, devět soutěžních představení, a to téměř výhradně v sobotu, jež tím pádem byla skutečným maratónem. Bylo jich totiž sedm.
V pátek začínali polští hosté, Divadlo Tvůrčí myšlenky SURYA Jawor. Pohybové představení Co pan powie, panie Freud? (Co tomu říkáte, pane Freude?) čerpající z tradice polského fyzického divadla jsem bohužel neviděl, ale podle ostatních šlo o velmi zdařilou práci, vhodnou právě do Náchoda jako ukázku avantgardního studentského divadla. Druhé polské divadlo Deus ex machina Jelenia Góra přivezlo výsledek pedagogického procesu. Jde v podstatě o střední hereckou školu, studenty druhého ročníku, kteří přivezli výsledek roční práce. Tentokrát však skutečně spíš školní práce, jež na přehlídky myslím, ještě zralá není. Pohybové etudy, občas doprovázené texty, čerpaly ze Stanislawa Lema. Soubor je uvedl pod názvem Dyktandy. Byly jen prstokladem pro budoucí herce, sestaveným do jednolitého pásma, bez ambicí více komunikovat s divákem. Přesto setkání s takovouto prací i se samotnými polskými hosty bylo, a pro festival tradičně je, přínosem. Poznávání rozdílu polského a našeho přístupu k divadlu je cenné, a Poláci byli vděčnými a komunikativními diváky všech představení přehlídky. Jen houšť!
Česká část přehlídky tedy začala až v sobotu. Krátké a úderné divadlo Liberec představilo autorskou inscenaci 3 pokoje aneb Tragikomická moralita s krátkým a úderným koncem. V podstatě frašku o jedné pijatyce, při níž si milenecké či manželské páry prohodí - neprohodí své partnery, ležela a padala s výkony herců. Vtipný text, svěží scénky, ovšem trochu neotesané herectví, zahazující spoustu nabízených možností do příliš prvoplánového slovního humoru, nevyužívajíce (či málo) další atributy ztřeštěných komedií, jako jsou pohybové a situační krkolomnosti. Taková je má vzpomínka na tuto ranní rozcvičku.
Kultovní Přehrada René Levínského v podání Divadelního spolku Lyra Jeseník, to bylo naopak milé naivní pohlazení. Text na pomezí sklepácké “stupy” a havlovské absurdity převedli Jeseničtí do svého divadelního jazyka přesně, v intencích svých divadelních (hereckých i režijních) možností. Nekopírovali Nejhodnější medvídky, ani nevzali předlohu příliš vážně. Inteligentní, vkusný humor. Možná by neškodilo trochu jiskrnosti, některá pikanterie by se mohla zdůraznit, některé přemoudřelé pasáže odstranit, či spíš více zparodovat. Ale všechna čest. Levínský se zřejmě stává nejvýznamnějším českým dramatikem 21. století a jeseničtí mu rozumějí.
Hned poté vystoupili na přehlídce skuteční Nejhodnější medvídci. Ovšem skutečně skuteční? Šlo vlastně o dámskou sekci, neb inscenaci vytvořily téměř zcela manželky, milenky a vůbec dámy spjaté s tímto souborem. Loutkové představení Drak a flaška jako by formou i obsahem navazovalo na bájného Kašpárka, četníka koločavského. Předmětem zkoumání byl tentokrát mýtus draka a proměny krásy v ošklivost a naopak. Pečlivě propracované, v loutkách perfekcionistické představení je sranda pro diváky od tří do sto tří let. Zábava pohrávající si s archetypy pohádek i klasických loutkáren. Možná jen nezkušenost zbavila inscenaci pelu jedinečnosti. Některé symboly (třeba právě flašky, ale třeba i míče ad.) nejsou domyšlené, dopointované. Jsou nabídnuty, vtipně použity a pak opuštěny. Škoda, chtělo by to ještě autorsko-dramaturgickou ruku.
Nejnáročnějším kusem letošní přehlídky bylo autorské zpracování Faidry a Aricie inspirované hrou P.O. Enquista. Ladislav Valeš a jeho Rádobydivadlo Klapý je nazvali Fajdraricie. Feministické téma, téma sexu a moci, násilí a brutality bylo zpracováno se snahou po co největší expresivitě. Inscenaci uškodilo studiové prostředí, ve kterém se hrála. Scéna se scvrkla do nefunkčních, formálně využívaných kulis - symbolů (záchod jako trůn), herci zvyklí na velké jeviště působili nepatřičně exaltovaně. Inscenace prošla poté ještě jinými přehlídkami, tak bych jí nerad škodil. Po jistém obehrání a možná i dotažení některých scén může jít o silné divadelní gesto. Zatím bylo trochu křečovité.
Stejně syrové, ba surové bylo i Zvíře hostujícího studia Marta JAMU Brno. Typická práce režiséra Sergeje Fedotova, pro někoho příliš apokaplyptická, pro jiné přesně vystihující jeho depresivní pocit z dneška a blízké budoucnosti. Odehrává se po atomové válce mezi lidskými mutanty. Viděl jsem hru podruhé (před několika lety ji Fedotov přivezl v provedení jeho permského Divadla U mostu) a působila na mne mrazivěji než předtím. Je dobře, že se divadelníci (a myslím teď i na pana Valeše) nevyhýbají takovýmto tématům a že je zpracovávají takovouto formou. Chybí mi v profesionálním divadle.
Noční výstup na Sniežku byl příjemně odlehčující poutí kabaretního humoru. Vtip, inteligentní komika, vzájemná komunikace, vypointování každé situace, typ divadla čerpajícího z odkazu divadla Vizita (Dušek je přece jen dnes už trochu jinde), to vše na závěr vyčerpávajícího dne bylo osvěžující. Pražský soubor Vosto5 přináší do českého divadelnictví opět svěží vítr chytré hravosti a ztřeštěnosti, jaké kdysi ve svých Tvrďácích či kapesních reuvích nabízeli komici nejvyšších kvalit. Kéž by došli jako oni, tak daleko.
V neděli do Turnova přijela jen Médea v provedení studentů DAMU a HAMU. Z trojdílné předlohy Heinera Müllera si tvůrci (chorvatská režisérka, čeští výtvarníci, hudebníci a herečka) vybrali jen dvě části, jež převedli do sólového výstupu jedné herečky za doprovodu dvou hudebníků. Formou jde o výtvarné divadlo na rozhraní inscenace a performance. A právě forma je na celém projektu to nejcennější. Využívá se hrnčířská hlína, speciální konstrukce obalená papírem, oheň, důležitá jsou světla. Výtvarná a hudební část je cenným divadelním počinem v oblasti tohoto druhu divadla u nás. Je pravou ...next wave... divadla, již můžeme občas potkat v NoD či u Alfreda ve dvoře, v Ponci či pardubické 29, v amatérském divadle (o profesionálním nemluvě) je však zatím (draho)cennou Popelkou.
Vladimír Hulec