Texty: AS 2003, č. 2, s. 32 - 34, Vít Závodský.

Kojetínská přehlídka načala druhou dekádu

Desetitisícový středomoravský Kojetín nepatří mezi turisty vyhledávaná města a je nejspíš znám jako železniční křižovatka na trati z Brna do Přerova a Ostravy. Počátkem devadesátých let se však tato vcelku nenápadná obec vepsala do povědomí amatérských divadelníků jakožto dějiště každoročních hodnotných regionálních přehlídek. Na zdejší úspěšnou účast jistě nejraději vzpomínají hlavně kolektivy, které se jejím prostřednictvím probojovaly nejen na poděbradský FEMAD nebo Divadelní Třebíč, ale odsud až na Jiráskův Hronov, jako se to podařilo Kroměřížským s temperamentním provedením Gogginova muzikálu Jeptišky nebo Ořechovským s gagovou adaptací Tylova Strakonického dudáka. Na prahu letošního jara, 19. - 23. března 2003, uspořádalo již po jedenácté Městské kulturní středisko Kojetín, teprve krátce vedené obětavou Mgr. Zuzanou Zifčákovou (nástupkyní dlouholeté agilní ředitelky Mgr. Miroslavy Ernestové) ve spolupráci s hostitelskou obcí (i když letos bez záštity ministerstva kultury ČR) přehlídku amatérských divadelních souborů, a to převážně z oblasti Hané. Podobně jako v minulých letech byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem, který se však za „dělby práce“ mezi soutěžícími akcemi v Hodoníně, Otrokovicích a Němčicích nad Hanou a při pětidenním trvání s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer tentokrát vcelku podařilo uspokojit.
V Kojetíně jsme letos viděli celkem 14 představení (tedy o jedno více nežli loni, přičemž dva tituly byly reprízovány vícekrát), čímž se přehlídka přestala omezovat jen na region centrální Moravy (Přerovsko, Prostějovsko a Kroměřížsko). Její první polovina a úplný závěr s šesti kolektivy nebyly soutěžní a nepodléhaly tedy rozborovému hodnocení. Zpravidla při dopoledních nebo odpoledních vystoupeních pro školáky a drobotinu z Kojetína i nedalekých vesnic se v ní nejprve odehrály pohádky: Mladá scéna Domu kultury Kroměříž na zahájení uvedla Popelku od Marie Holkové (režie Petr Zbožínek j.h.) a Libuše Žahourová nastudovala se souborem Flok Samotišky komedii Zdeňka Kozáka Čáry baby Cotkytle. Hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín zreprízovala loňskou konverzačku Raye Cooneyho 2 2=5 (režie Karel Nováček j.h.), profesionální brněnský Genus přivezl Moličrova Lakomce, přerovský Dostavník obnovil v hudební verzi Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka Erbenovu Kytici a v samotném závěru přehlídky sehrálo Divadlo nad kinem Horní Moštěnice v pojetí Čestmíra Beťáka loni postoupivší O'Neillovu hru Měsíc pro smolaře.
Tvůrci šestice soutěžních nastudování z větších měst i malých venkovských obcí byli jak amatérští režiséři, tak hostující profesionální divadelníci. Tříčlenná odborná porota každé vystoupení v přátelsky vstřícné, občas vzrušené, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila devět individuálních, především hereckých, ale i scénografických a hudebních ocenění. Podle očekávání opět zřetelně převažoval komediální, obecenstvem vyhledávaný a spontánně přijímaný rekreativní repertoár, v němž nechyběly zejména frašky. I tak jsme zaznamenali dostatečnou tematickou a žánrovou pestrost, zahrnující renesanční dekameronskou hříčku, klasickou i soudobou konverzačku, domácí crazzy novinku, modernistické imaginativní drama i původní hudební férii, takže si každý divák podle osobního vkusu mohl přijít na své. Polovina souborů přivezla čerstvé letošní premiéry, ostatní přijely s inscenacemi již častějším reprízováním usazenými. Téměř jsme se nesetkali s titulem jevištně vyloženým nepovedeně, s evidentní uměleckou prohrou; z celkové solidní úrovně se pak zřetelně vyčlenily dva výrazné scénické počiny, takže ani tento přehlídkový ročník se nenechal zahanbit. Zásluhou zintenzivněné propagace se víceméně dařilo udržet také návštěvnost; s výjimkou dopoledních soutěžních vystoupení býval rozlehlý sál sokolovny, která má nárok projít potřebnou renovací, téměř zaplněn (studenti na galerii měli vstup zdarma a někteří si vyzkoušeli i role moderátorů), což přispělo k herní pohodě účinkujících. Pozornost kojetínské samosprávy, která si význam regionální přehlídky pro „zviditelnění“ a kulturní prestiž města naštěstí už řádku roků plně uvědomuje, dokumentovala mj. aktivní účast starosty ing. Mojmíra Haupta či jeho zástupce ing. Jiřího Šírka a dalších obecních zastupitelů na slavnostním festivalovém zahájení, několika představeních i na zakončení, podobně jako jejich podpora MěKS, instituce, kterou nejedno okolní město naopak neuváženě zrušilo.
Zahájení soutěžní části obstaralo Moje divadlo Prostějov, které se tu objevilo již popáté, když po O'Henryho humoreskách Poctiví společníci, Nicolajově mafiánském Únosu v Neapoli, povídkové montáži Zdrávstvuj, Čechov a Šamberkově Blázinci v prvním poschodí nastudovalo anonymní renesanční taškařici Benátčanky, přeloženou Jaroslavem Pokorným a upravenou i zrežírovanou Hubertem Schnaubertem a Zbyňkem Melkou. Scénograficky skromná anekdotická „commedia erudita“, v níž každá z hereček vytvářela dvě protikladné postavy, spokojila se spíše s chladným odvyprávěním krátkých, občas i stínoherních výstupů, takže hodinový podvečer se zbytečnou pauzou postrádal hereckou akčnost a temperamentní šťavnatost.
Kojetínským nováčkem nebyl ani Soubor J.K.Tyla z Brodku u Přerova s mírně proškrtanou Charleyovou tetou Jevana Brandona-Thomase v překladu Zdeňka Vančury. Režisérka Eva Procházková odvedla oceněníhodný kus práce, i když se jednoznačněji nerozhodla mezi rovinou wildeovské secesní konverzačky (tato poloha se představitelům obou oxfordských studentů a jejich lásek dařila nejméně) a frašky s přesahem do grotesky. Po vlažné expozici vnášeli do známého příběhu, v kostýmní složce posunutého poněkud blíže k dnešku, žádoucí vzruch a rytmus především dva odměnění interpreti – František Procházka ve vděčném ženském převleku lorda Babberleyho a Vlastimil Krejčiřík coby cholerický Stephen Spettigue ve skotském kiltu. I když porota vznesla k představení Brodeckých nejednu výhradu, netýkaly se hereckého apetitu ani respektování míry dobrého vkusu.
Obdobná žánrová neujasněnost byla patrna i na vystoupení Nezávislé scény při Domě kultury Kroměříž, která vznikla před šesti lety rozštěpením staršího souboru a pokusila se už mj. o Anouilhovu Antigonu. Bulvární situační komedii Francouze Alaina Reynauda-Fourtona Monsieur Amédée, vystižně přeloženou Jiřím Žákem, připravil režisér Eduard Halama (získal diplom za ztvárnění titulní role) s přijatelným pochopením kontrastu usedlého penzionovaného profesora a pouličních šlapek i grázlíků, zdaleka však jevištně nezúročil nabízející se pitoreskní rysy jednotlivých charakterů, ani všechny možnosti do ztřeštěnosti gradujících gagových situací. Druhá parta z téhož města, Divadelní soubor DK Kroměříž, jenž si před časem získával ostruhy muzikálovým repertoárem (zmíněné broadwayské Jeptišky, Hughesova hudební komedie Jesse Simple se žení) avšak příliš se nevyznamenal dramatizací detektivních povídek Agathy Christie Trojčlenka, má oporu v dlouholetém spolupracovníkovi, uherskohradišťském herci a odnedávna též soukromém divadelním podnikateli Karlu Hoffmannovi. Ten pro něj poprvé na amatérské půdě získal novinku z pera kroměřížského rodáka, nyní oblíbeného plzeňského dramatika Antonína Procházky Ještě jednou, profesore. V 17 obrazech obratně napsaná a dosti zalidněná crazzy o virtuálním setkání profesora rusistiky Ivoše (oceněný Jiří Kašík) s hrdiny Tolstého románu Vojna a mír sice oplývá slovním i situačním humorem, autor by si však kvůli za vlasy přitaženému vtipu nechal takříkajíc koleno vrtat, což se markantně projevilo zejména v nastavovaném zakončení večera. S využitím točny dosáhla Hoffmannova režie poměrně hbitého tempa a spokojenému plnému sálu nebyla proti mysli ani podbízivější komika hrubšího kalibru.
Vážný až tragický tón vnesla na přehlídku toliko Malá scéna ZUŠ Zlín, kde více nežli třicetiletou tradici kvalitní dramaturgie v poslední době úspěšně rozvíjí mladá, intelektuálně zaměřená parta pod režijním vedením Petra Nýdrleho. Po loňském Lorcově Domu doni Alby se obrátila k dílu u nás málo známého alžírsko-francouzského autora Jeana-Paula Daumase Hřbitov slonů, přetlumočené Jiřím Žákem. Vnímatelsky náročný příběh pěti dam (jednu přitom hraje muž) sleduje téma osamělosti, tužeb a nadějí, ale také přetvářky, lži a nenávisti, bezmocnosti, strachu a úzkosti ze stáří a smrti. Věkový handicap mladých interpretek kompenzoval poučený a důsledný režisér výraznou hlasovou, pohybovou i kostýmní stylizací a v postupném odhalování tajemství jednotlivých figur dosáhl silné imaginativnosti a emotivnosti výpovědí. Vedle působivé herecké složky (diplom celému kolektivu) a oceněné znakové scénografie Vladimíra Komory (čtvero průhledných, vnitřně osvětlených válců) napomohlo bezprostřednímu kontaktu s divákem rovněž arénové řešení na jevišti.
Přerovské divadlo Dostavník již odstartovalo třiatřicátou sezonu a na hanáckých přehlídkách zpravidla nikdy nechybí. Je známé vytrvalým soustředěním na hudební oblast, v níž se už dávno dobralo rutinní úrovně, a také letos tu bylo jediným zástupcem této žánrové sféry. Po několika eklekticky plytkých předlohách (Casanova, Robin Hood) tentokrát dokázalo přehodit výhybku ze starých vyjetých kolejí: po hronovském nastudování Kainarova přizpůsobeného Nasredina upravila si hostující olomoucká režisérka Vlasta Hertlová předlohu Dagmar a Václava Martincových Kniha džungle aneb Všichni jsme jedné krve, kterou uvedla s hudbou člena souboru Zdeňka Hilberta v české premiéře. Hudební féerie, vycházející z povídek Rudyarda Kiplinga, zachovává ústřední myšlenku o přirozeném propojení člověka s přírodou a vynalézavě využívá múzických schopností početného intergeneračního ansámblu – živé interpretace písní bez složité zvukařské techniky, vhodně podpořené rytmickými prostředky a zejména akusticko-vizuálními obrazy ze života zvířat indického pralesa (opice, tygr, pardál, had aj.), charakterizovaných svérázným „jazykem“, variovaným pohybem i kostýmním náznakem. K diskusním prvkům celistvého nastudování o dvou dílech a osmi obrazech patří např. malá srozumitelnost kolektivní „recitace“, výstup s pokladem, zapojení Prvotního slona do zvířecího chóru nebo zpodobení lidského mláděte loutkou. Kniha džungle obdržela diplom za Hilbertovu hudbu, scénu a kostýmy (Hana Dostálová) i mladý talent (Lukáš Vajda jako Mauglí).
Vítězem 11. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč se stala inscenace hry Kniha džungle aneb Všichni jsme jedné krve od autorů Dagmar a Václava Martincových a Zdeňka Hilberta v provedení Divadla Dostavník Přerov. Druhé místo s prvním doporučením tamtéž si vybojovala Malá scéna Zlín nastudováním textu Jeana-Paula Daumase Hřbitov slonů, třetí místo s dalším doporučením pak obsadil Divadelní soubor DK Kroměříž za inscenaci komedie Antonína Procházky Ještě jednou, profesore. Zejména první dva jmenované tituly přispěly k bohatému programu oblíbené hanácké přehlídky bezesporu nejkvalitněji a nejpodnětněji.
Vít Závodský