Texty: Bojanov, okr. Chrudim Sláva zapadlých ochotníků

Sláva zapadlých ochotníků
Postůjme na svažité bojanovské návsi mezi kostelem a starou školou nahoře. Socha Anděla strážného připomíná dávnou ochotnickou slávu městečka - i učitele Josefa Sindera, který "pracoval co nejsilněji v zřízení školní knihovny... Chtěje potřebných peněz k tomu sehnati, vypůjčil sobě divadelní dekorace ze Seče a 6. ledna 1870 mohl se provozovati kus od kněze Františka Pravdy Učitel ve francouzském zajetí, jenž dne 9. ledna t. r. byl opakován a po obakrát velmi zdařile proveden, přičemž se vytěžilo 60 zl. r.m."
Akci podpořil novomlýnský mlynář, který kromě prken a hřebíků daroval i značný obnos peněz. Hrálo se třikrát čtyřikrát do roka, a rázem bylo na školní knihovnu, jeviště i dekorace a "na městečku" na sochu Anděla Strážce. Mramorový sokl od sochaře Štěcha z Vápenného Podola i socha z Hořic stály 115 zlatých. Schrána se jmény učitele a dětských herců přišla do základu. Tím ale sláva divadla načas ustala.
Stálý ochotnický soubor v Bojanově, který hrával zejména veselohry, povolilo c. k. místodržitelství v Praze až od roku 1909. V této předtelevizní době bylo hraní divadla poměrně lukrativní a po kultuře lační obyvatelé zapomenutého kraje rádi přicházeli. V hostinci Josefa Sedláka vzniklo jeviště, kde hrávali sokolové i dobrovolní hasiči.

Jirásek pod širým nebem
Vhodný sál však nebyl podmínkou. Dodnes potkáme pamětníky, kteří ještě po válce v Nových Lhoticích hráli u dnešního kravína i na louce před lesem. Sedlák včas sklidil a nadšené ruce vyrobily dřevěné lavice, na prkna namalovaly kulisy. Pro kostýmy se dojelo do Chrudimi či do Pardubic. Role se každý učil od Vánoc doma, zkoušelo se po večerech. "Návštěvností by nepohrdlo mnohé dnešní profesionální divadlo," tvrdí pan Kebrle z Nových Lhotic, zatímco holou plání vane vítr. "Lidé přicházeli zdaleka!"
Hrálo se v Petrkově, v malém lomu na samotě u mlýna v Dolánkách, ve Švadlenkově borovině. Borovicový hájek je vzpomínkou na jedno představení, neboť diváci zašlapali naváté semeno, které se tak pěkně ujalo.
"Hráli jsme i tady na dvoře," doplňuje další scénu pan Kebrle. "Oblíbení byli Naši furianti, Divá Bára, i hry dnes méně známé, jako Kráska ze Šumavy či veselohra České děvče, srdce zlaté. V masových scénách Jiráskova Jana Výravy se na scéně sešlo na šedesát herců," vzpomíná. Sláva těchto akcí - tak jako jinde - skončila v 50. letech. Ještě dříve, než je "převálcovala" televize, nehorovali pro nekontrolovatelná setkání nastupující komunisté.

Zdroj:
http://cestovani.ihned.cz/c1-24627670-zelezne-hory-zeme-horniku-a-reky-chrudimky