Texty: AS 2003, č. 2, s. 22 - 25, Milan Strotzer.

ZLOM VAZ po III.
aneb Do třetice všeho dobrého

Občanské sdružení divadelních ochotníků v Ústí nad Orlicí za podpory MK ČR, Pardubického kraje a Města Ústí nad Orlicí uspořádalo ve dnech 14. – 17. března 2003 divadelní přehlídku ZLOM VAZ po III. Byla součástí přehlídkové linie činoherního a hudebního divadla, její záběr byl ale širší. Vystoupily na ní soubory studentské, experimentující, ale i venkovské. V programu měla 9 inscenací (původně 10, ale pro nemoc představitelky titulní role odpadla Maryša DS Kolár z Letohradu). Repertoárová skladba obnášela 5 her českých, z toho 3 současných autorů, přičemž 1 byla autorským počinem souboru, dále po jedné hře americké, anglické, francouzské a maďarské provenience. Převažovaly komediální žánry, rovnováhu bylo možné vysledovat mezi tituly vysloveně zábavného charakteru a tituly, které se snaží o závažnou výpověď, byť v některých případech volí formu komediální nadsázky.
S potěšením bylo možné konstatovat, že 3. ročník Zlom vazu měl vyšší úroveň, než dva předchozí. K tomu přispělo to, že se v repertoáru souborů objevily objevné či výjimečně kvalitní tituly (např. Polední úděl P. Claudela, Přehrada R. Levínského, Biloxi blues N. Simona). Především však bylo více inscenací takových, které snesou srovnání na úrovni národních přehlídek nebo přinášející podněty k přemýšlení o divadle a jeho možnostech (např. Elektro, má lásko, Přehrada, Vraždy a něžnosti, Biloxi blues).
K přehlídkovým inscenacím se konaly rozborové semináře vedené odbornou porotou (doc. František Preisler, Karel Semerád, Milan Strotzer a tajemnice Mirka Císařová). Snaha organizátorů vylepšit podmínky pro hrající soubory i pro práci poroty byla evidentní. Podařilo se střídavě hrát v Roškotově divadle a na Malé scéně, což umožnilo souborům mít dostatečný čas na přípravu představení. Co se poněkud vymklo, byla kumulace 6 představení a příslušných rozborových seminářů do jednoho přehlídkového dne. Zkušenost velí, že by neměl počet představení obvyklé minutáže přesáhnout 4 tituly za den, aby bylo umožněno plnohodnotné vnímání představení a také objektivní posuzování výsledků práce souborů. Tolik rekapitulace úvodem, dále již k jednotlivým inscenacím.
ZLOM VAZ po III. zahájil soubor Občanské sdružení divadelních ochotníků z Ústí nad Orlicí inscenací hry Paula Claudela Polední úděl v režii Martina Malínka. Po Claudelově Zvěstování Panně Marii, které soubor uvedl na 1. ročníku Zlom vazu, poté na národní přehlídce v Třebíči a také v Českém kulturním centru v Paříži (2001), se nechal režisér opět strhnout Claudelovým dílem. Již po druhé se tak zasloužil o dramaturgicky objevný počin (čestné uznání). Tentokrát pro české, a nejen amatérské, divadlo objevil hru, která u nás nebyla nikdy uvedena, ač byla napsána již v roce 1906. Ostatně s jejím uvedením to nebylo jednoduché ani ve Francii, v Claudelově domovině, a to z popudu církve a poté i autora samotného. Hra má autobiografické rysy, promítá se v ní čtyřleté soužití se ženou, kterou Claudel poznal jako francouzský konzul v Číně.
Tříaktová hra s epilogem líčí příběh Ysé, vášnivé ženy obchodníka, zmítané triádou vztahů k mužům, z nichž každý reprezentuje jiné zázemí (materiální, duchovní, fyzické). Opouští svého zákonného manžela, oddá se lásce k druhému muži – Mesovi a z tohoto vztahu se narodí dítě. Nakonec končí v náručí jiného muže – Almarica, s nímž se ocitne ve vypjaté situaci (povstání), z níž není úniku, než na věčnost. Ale vrací se Mesa s průvodním listem, umožňujícím uniknout. Chce si odvést Ysé i dítě, je však Almaricem zabit. Průvodní list skýtá únik z neřešitelné situace. Leč, Ysé se rozhodne odpálit nálož, která měla původně posloužit jako prostředek sebevražedného úniku před příchodem Mesy. Nikdo nepřežije. Epilog hry je zpytujícím posmrtným setkáním Mesy a Ysé, v němž dochází k vyjádření jádra konfliktu, tj. rozporu mezi individuálním a nadosobním, mezi člověkem a Bohem, což je základní téma i jiných Claudelových her.
(MESA: Jen Ty, Ty jediný jsi byl ve mně při zrodu života, vítězstvím, úžasem, množstvím i divem naplnění. Ona však? Copak jsem v ní věřil? Jaképak štěstí mohla dát, snad objetí? Kdysi mi napadlo, že budu Tvůj a místo toho dal jsem se jí, když Ty jsi mne nepřijal. Za chvíli Tě uvidím a mám z toho hrůzu až do morku kostí. A budeš se mne ptát. Ale já se také budu ptát. Copak nejsem člověk?A taky Tebe se budu ptát. Proč se ke mně chováš jako Bůh? Ach Ysé, neodstrkuj mne. Já jsem to, kdo je v Tvém srdci!)
Tato skvostná předloha byla režisérem upravena krácením, zejména však tím, že z epilogu učinil prolog, který se v mírně krácené podobě opakoval i v závěru představení. Nebyl to, zdá se, krok příliš šťastný, neboť výchozí dramatická situace hry nás uvádí do reálných lidských vztahů na zaoceánské lodi. Další akt se odehrává symbolicky na hřbitově a poslední ještě symboličtěji v domě, z nějž není úniku, aby byl konečně epilog situován do ireálného nadpozemského světa. Tato kauzalita proměny prostředí, ale i stylizace hereckého výrazu byla přehozením epilogu na začátek hry narušena. Hra začíná neosvětlenou abstrakcí – odrazový můstek reality chybí a značně komplikuje jak vnímání diváků, tak logické myšlenkové vyústění hry. Možná by to nebylo tak citelné, kdyby se obraz na lodi a další realizovaly v živoucích situacích a nepokračovaly v jakémsi deklamačním stylu předřazeného epilogu. Leč herci nejednají v daných okolnostech, vše zůstává více méně na slovním sdělování. Takže odpálení nálože Ysé v závěru hry není organickým vyústěním, ale působí jako nahodilý akt. Nadto je úkol ztížen tím, že do role Ysé je obsazena velice mladičká dívka, pro níž není jednoduché ztvárnit zralou ženu. Ani obsazení mužských rolí neumožňuje divákům zřetelně předjímat potřebné typy. Další scénické prostředky, jako např. stínohra (mj. užita nejméně na dva způsoby), ne zcela zřetelné průchody symbolických postav, hudba a světla podporují atmosféru a rytmizují představení. Nemohou ale nahradit základní výrazové prostředky herecké. A tak jakoby vše zůstalo nedořečeno. Úctyhodná dramaturgická volba nedošla zatím v realizaci tak daleko, aby byla látka vytěžena do té míry, že by ve výsledku byla působivým atakem na divákovy emoce a na přemýšlení o lásce, životě, smrti, Bohu či řízení osudu…
Nechť mi inscenátoři dalších přehlídkových představení odpustí, že budu stručnější než u Poledního údělu. Claudelova hra je hodna dramaturgického pozorníku, který jsem si takto dovolil pro čtenáře AS umístit do řádků pojednávajících o ústecké přehlídce.
Divadelní spolek (a)MAŤÁK Pardubice uvedl své nastudování hry maďarského dramatika Lázsla Gyurkého Elektro, má lásko. Představení svědčilo o cílevědomé snaze vyslovit se k současnosti. Inscenace vypovídala o dilematu nápravy křivd, uchopení a udržení moci. Na pozadí antického příběhu vypovídala však především o tom, kdo se ve skutečnosti chápe moci po pádu tyranie. A tak se ústřední postavou nejeví Elektra či Orestes, nýbrž Chrysostemis, Elektřina sestra, bezpáteřní osoba schopná těžit z jakéhokoliv režimu. Soubor si k této své výpovědi výhodně zvolil Gyurkého adaptaci Elektry, politizující předlohu, v níž se autor vyrovnával s maďarskými událostmi z roku 1956. Tu doplnil o další obrazy ve jménu hlavního tématu své inscenace. Její nespornou předností je snaha režie podpořit dostupnými prostředky divadelnost, učinit z představení podívanou. K tomu režiséru Petru Koubovi (cena za režii) sloužil dobře vybavený herecký kolektiv, s nejedním oceněníhodným výkonem. Přede všemi Tomáš Novotný v roli Oresta (cena), Kateřina Marišlerová ztvárňující Chrysostemis, ale i Václav Novák jako Aigistos (čestná uznání). K divadelní podívané nemalou měrou přispívalo scénografické řešení, a to jak akčně utvářený významonosný prospekt, tak kostýmní výprava (cena Jarmile Jíravové, Ivaně Dolečkové a Tomáši Potůčkovi). Nemalou měrou účin inscenace podporoval bohatý hudební plán, byť ve zvolených hudebních zdrojích nesourodý. Bohatost jevištních prostředků je až barokně přebujelá a ne vždy přináší další informaci, neřkuli význam. Týká se to především chóru, jeho pohybových kreací popisného charakteru. Snaha inscenátorů „chytit dva zajíce najednou“, tj. realizovat hru jako aktuální politizující výpověď a současně se ponořit do prožitku lidského utrpení, vedla k rozrůznění hereckých prostředků. Od přísné stylizace v postavě Aigista až po hlubinně psychologizující uchopení postavy Klitaimestry. Patrně by v jednotné stylizaci, odpovídající textové předloze, bylo dosaženo stejného, ne-li většího účinu. Méně by bylo nesporně více i pokud jde o nadbytečné rozvádění scén dokreslujících klíčové situace hry. To samé platí o závěru hry, realizovaném v pěti sekvencích, která by každá sama o sobě mohla být finální. Z hlediska hlavního tématu by bylo výhodné skončit výstupem Chrisostemis.
Tyto zde nastolené otázky nikterak nepopírají, že pardubický (a)MAŤÁK vytvořil inscenaci nepochybných kvalit, že jeho divadelní výpověď je nesena v duchu toho, co se nás dotýká právě tady a právě dnes. Soubor byl se svou Elektrou doporučen k výběru na národní přehlídku na 2. místě.
Druhým domácím kolektivem, který na Zlom vazu vystoupil, byl divadelní spolek Vicena. Sehrál hru Viléma Wernera Právo na hřích. Předloha českého autora, jehož hry vznikly zejména v období první republiky, je víceméně situační komedií na téma manželské nevěry. Hlavní postavou je matka a tchyně, která vybavena svou životní zkušeností je hybatelem veškerého dění pro záchranu manželství své dcery. Ač obsazena zkušenou herečkou Zuzanou Průchovou (pamatujeme ji z Vévodkyně valdštejnských vojsk), její úloha hybatelky dění zůstávala nezřetelná, utopená v toku slov. Podobně tomu bylo u dalších postav, představovaných herci, kteří evidentně nebyli žádnými nováčky. Jádro problému bylo v tom, že se říkaly repliky, ale nejednalo se slovem, že režie sice vytvořila hercům pravděpodobné aranžmá, ale ne vždy takové, které by jim umožňovalo jednat v daných, neustále proměňovaných okolnostech. Zkrátka, nehrály se vpravdě situace. S výjimkou jedné, kdy se jeviště jakoby rozzářilo. Žel, byla to pouze krátká situace, v níž přichází na scénu epizodní postava Oty, vytvořená bravurně Petrem Hájkem (čestné uznání).
Příjemným překvapením bylo představení souboru Lyra Jeseník – jeho sekce Jirka. Soubor uvedl absurdně laděnou jednoaktovou hru René Levínského Přehrada. Jednalo se nejspíše o první pokus přivést na jeviště opakovaně dílo, které vzniklo na půdě královéhradeckých Nejhodnějších medvídků. Výborná textová předloha byla oporou jesenického souboru a dovedla jej k velice slušnému inscenačnímu výsledku. Soubor navíc sáhl do rezervoáru prostředků, které jsou vlastní loutkovému divadlu, aby realizoval své originální řešení závěru hry. To je sice vybočením z koridoru, kterým se inscenace jinak ubírala, ale nešť. Závažnější problém inscenace tkvěl v použití různých způsobů herectví a trošku také v tzv. „vyrábění srandy“. Zdá se, že Levínského textu sluší herecký způsob, který spočívá v autentické existenci herce v reálné (byť absurdní) situaci, méně pak snaha budovat dramatickou postavu. Dokladem tohoto tvrzení byl nejživotnější a také nejpravdivější Jiří Chovanec představující osobu Lékaře (cena). Hra je situována do prostředí hydroelektrárny, jejíž přehradní nádrž je naplněna vodou na maximum a neexistuje řešení, které by umožnilo vodu odpouštět, aniž by to nemělo tragické následky pro osazenstvo elektrárny, ale hlavně pro město a obce pod její přehradní nádrží. Tato neřešitelná modelová situace je východiskem pro obnažování charakterů osazenstva velínu elektrárny. V tomto principu se v inscenaci každá snaha po pravděpodobnosti stávala polopravdou a naproti tomu uchopení vysoce stylizované textové předlohy jako zaujaté bytí herce v daných okolnostech dostávalo punc opravdovosti.
Divadelní spolek Jana Nepomuka Štěpánka z Chrudimi přivezl hru Jiřího Voskovce a Jana Wericha s hudbou Jaroslava Ježka (a nejen Ježka) Ostrov Dynamit, přejmenovanou na Rajský ostrov. Revue z odkazu Osvobozeného divadla byla režisérem Karlem Břízou upravena, a to jak po stránce textové (včetně aktualizací), tak pokud jde o hudební čísla. Ostatně, zprvu se zdálo, že byl Ježek opuštěn a nahrazen Petrem Jandou, neboť jako první zazněl známý hit Olympicu Dynamit. Poté přišel hit jiné provenience, a sice Guantanamera. Vždy jako ozvěna jakýchsi kvaziasociací. Když padnul v replice název ostrova Dynamit, tak dynamit udělal bum. Když se exponovala postava Královny Kvantanaméry, tak prostřednictvím stejnojmenného hitu. Do třetice přišlo Ježkovo Svítá… a u Ježka už zůstalo. K oněm kvaziasociacím, jak jsem si ten jev pojmenoval, se přiřadilo nemálo aktualizací, vnesených do textu, např. mezi milenecké dvojice à la Tristan a Isolda byli přiřazeni Václav a Dagmar, následovaly aktuální spojení jako forezní audit, Viktor Kojený či věty „Tady to ještě není soukromý, nebo co.“ či „Paní, sepište to a pošlete do SPY (spaje).“ K aktualizacím náležely i dva připsané výstupy uklízečky, která vyhazovala herce z divadla, pokazujíc na nepořádek a placení nájmu. Doc. František Preisler při rozborovém semináři pravil, že transformace textová a jevištní nebyla šťastná, že se podívaná, jakou od revue lze očekávat, nekonala, že hudba neprostupuje do dalšího jevištního dění, že hudebně zpěvní čísla stojí oddělena, což nepřispívá spádu představení. Kdosi další poukazoval na to, že humor vzniká tím, jak se herec chová v dané situaci, a nikoliv tak, že se o něj snaží každým pohybem a slovem. Vše, co padlo na rozborovém semináři, a k tomu patří i můj výčet kvaziasociací, se váže k divadlu jako uměleckému druhu. Když jsem po přehlídce znovu přemýšlel o Rajském ostrově chrudimských divadelníků, napadlo mě, že je to mýlka, že byl náš úhel pohledu mylný, neboť naše poměřování divadelními měřítky a pojmenovávání divadelními kategoriemi není adekvátní, že jde chrudimským o jinou dimenzi, o dimenzi bavičskou. A musím přiznat, že jí nerozumím, či lépe nechci rozumět. Na to bychom si měli nejspíše přizvat Petra Novotného a věnovat se pouze zábleskům divadelním. Ty jsme v divadelním nadšení téměř opomněli, a byly v inscenaci Rajského ostrova přítomny. Pro mne především ve výstupech Moniky Králové jako Carolíny a Luboše Capouška coby Reverenda Patricka.
Divadelní spolek SNOOP z Opatovic nad Labem nastudoval komedii Antonína Procházky Vraždy a něžnosti v režii Věry Pečenkové (čestné uznání). A bylo to nastudování velice zdařilé. Komedie, těžící ze situací, které nastaly několikanásobným pronájmem chaty cestovní kanceláří v jednom termínu, měla spád a úspěšně proměnila všechny herecké příležitosti, které skýtá. V přehlídkovém představení se obzvláště dařilo Aleši Dvořákovi v roli Viktora, Petře Dvořákové při ztvárnění role Evy a Michalu Dvořákovi v roli Evžena (ceny). Překotný sled situací vedl herce v některých ojedinělých momentech v druhé části hry k upozadění zveřejnění vjemů, což věstilo nebezpečí zmechanizování jevištního jednání, respektive k tomu, že by divák mohl hledat významy tam, kde žádné nejsou (nelze příslušně nereagovat na – ať zdánlivé – mrtvoly vypadávající ze skříně či objevující se na podlaze v chatě). To je k uhlídání. Co by však bylo dobré v inscenaci vyřešit, je její závěr. Je totiž již od autora takříkajíc „nastavovanou kaší“ a opatovičtí si s ním neporadili. V závěru hry přichází rozuzlení v tom, že obsazení chaty několika nájemci byl záměr, že šlo o sociologické šetření ve vazbě na vstup do Evropské unie. Je-li vůbec tato nadbytečná konstrukce nutná, pak divákovi postačí jako rázná tečka (nejlépe bez unie) za jinak svižnou komedií a netřeba ji rozvádět. Nic to nepřináší, leda rozvolnění finále. Vtipné to není už vůbec. Soubor byl doporučen k účasti na národní přehlídce na 3. místě.
Spolek divadelních ochotníků ze Žamberka uvedl komedii Oscara Wildea Jak je důležité míti Filipa. Žamberští se objevili na ústecké přehlídce podruhé a ti, kdo je viděli před dvěma lety, mohli být v očekávaní divadelního zážitku pro dobrou hereckou vybavenost souboru, kterou soubor prokázal v O´Harově komedii Oženit se, to je vždycky riziko. Takový zážitek se dostavil, byť pouze v jedné části hry, a to v dialogu při prvním setkání Baronesy Gvendoliny představované Ivanou Šrámkovou a Cecílie Gardewové, kterou hrála půvabně Marie Trejtnarová (čestná uznání). Tady se naplnila slova z programu ke hře o konverzační salonní komedii s duchaplným a elegantním dialogem jiskřivé ironie, v zábavném gejzíru chytrého vtipu… Dialog byl přímo školní ukázkou, jak na Wildeovu komedii jít. Bohužel, tato slova chvály nelze vztáhnout na celek inscenace. Po poněkud rozpačitém začátku, otevřeném sérií přebreptů, se v inscenaci zajiskřilo až s nástupem představitelky Lady Bracknellové (Milena Šímová). Pak následovala část, jejíž vrchol byl ve vyzdviženém dialogu, leč sám závěr hry upadl opět do rozpačitosti, kterou byl poznamenán začátek představení. Konverzace se rozvolnila (mj. i vlivem textových výpadků) a k finále jsme se tzv. prokopali namísto toho, abychom do něj vlétli. Škoda, přeškoda, neboť režisérka Lenka Semrádová není z těch, kdo by nevěděli, co mají v rukou za látku a co si vyžaduje její jevištní realizace. Má k tomu i výborné typové obsazení a stejně tak i výpravu, evokující dobové prostředí anglické aristokracie. Ivana Šrámková a Petra Hubálková za ní získaly čestná uznání. Cesta za kýženým výsledkem, a to i ta vědomá, nás nedovede pokaždé až na sám její konec, neboť vždy není dostatek sil, času etc. I to patří k amatérskému divadlu.
Ústečtí divadelníci se prezentovali na přehlídce do třetice kolektivem veskrze mladým, jenž nese název Facka Au. Prezentace to byla tentokrát kratičká. Základem k ní byla kolektivní práce zachycená v textu režiséra souboru Roberta Osmana a nazvaná V bouřce. Cca 10 – 15 minutové představení bylo sledem obrazů jakoby filmového střihu. Jeho tématem bylo, jak soubor sám výstižně uvádí, „konzumní partnerství a problematika jeho vzniku“. Bylo zpracováno jako úsměvný skeč, s kritickým nadhledem a espritem. Byla to osvobozující příjemná tečka za dlouhým, šest představení čítajícím přehlídkovým dnem.
Divadelní soubor Občanského sdružení PrakOta Řetová uzavřel pak v nedělním dopoledni sled představení svou inscenací hry Neila Simona Biloxi blues. Soubor je složený ze studentů posledních ročníků vysokých škol, bývalých spolužáků z Gymnázia Jana Keplera v Praze. Navazuje na existenci někdejšího gymnaziálního souboru Š.O.K., který vedla Markéta Světlíková. Dnes za ní dojíždí studenti do Řetové. Zde s nimi M. Světlíková nastudovala Neilovu hru z prostředí amerického vojenského výcvikového tábora, zasazenou do let 2. světové války. Režisérka krátila hru o jednu postavu, ne však pouhým vypuštěním jednoho z pětice vojenských nováčků, ale tak, aby neochudila hru o to hlavní, co tato postava s sebou nese. Spolehla se na práci s herci, individualizaci při ztvárnění jednotlivých dramatických postav, obešla se bez nákladné výpravy – hrálo se s minimem náznakových scénických objektů. Bylo nalezeno řešení přestaveb prostředí, umožňující plynulý běh hry. Nebýt několika závažných prohřešků v jevištní mluvě u představitelů mužských rolí (zejména Seržanta Toomeye, Wykovského a Epsteina), mohli bychom hovořit o nadprůměrných a vyrovnaných hereckých výkonech. Ale i přesto inscenace sdělila zřetelně hlavní myšlenkové poselství hry a soudě podle reakcí publika zprostředkovala divákům divadelní zážitek. Ten podpořily největší měrou scény, v nichž dominovali Ondřej Ryska v roli Eugena Morrise Jeroma a Jůlie Exnerová v obou ženských rolích, Roweny a zejména Daisy Hanningenové (ceny).
Jsem přesvědčen, že by onen divácký zážitek byl o mnoho hlubší, kdyby se podařilo vytěžit z Neilovy předlohy více. Hru obepíná rámec – cesta vlakem. Na začátku jede do výcvikového tábora skupina oťukávajících se branců, nevyhraněných individualit. Na konci jede do válečné akce táž skupina, leč již vycvičených vojáků, sestávající z jedinečných osobností. Vlastní hru otevírá výchozí dramatická situace ve výcvikovém táboře, v níž v atmosféře zupáctví, strachu, vzájemné nenávisti, šikany, degradace lidské důstojnosti dochází ke ztrátě identity cvičenců. Je to atmosféra bezvýchodnosti na hraně „dobrovolného vzdání se života“. Z takové výchozí situace je důvodný krok – únik do světa snů (co bych dělal, kdybych měl posledních sedm dnů života a mohl cokoli). Tato dusná atmosféra je odrazovým můstkem k dalším scénám: k až šílené situaci, kdy se zdá, že je zmařena možnost poprvé opustit na 48 hodin bránu výcvikového tábora a dostat tzv. opušťák a odtud k dalším, k možnosti stát se mužem po boku ženy, nalézt lásku… Bohužel, ona výchozí dramatická situace není v těchto intencích v inscenaci realizována. Připomíná spíše nepříliš tvrdé prostředí českého vojenského „přijímače“. Je to mj. způsobeno i tím, jak je uchopena postava seržanta Toomeye. Je to v inscenaci víc rozhněvaný strejda, než vojenský veterán, který ví co dělá a proč to dělá. S tím souvisí i oslabení až pominutí vedlejší tematické linie nesené právě Seržantem Toomeyem, tj. připravit své muže na nejhorší, aby měli šanci přežít. Navzdory těmto úvahám nutno zdůraznit, že je inscenace velice dobře založena, že režie i herci mají nadprůměrné dispozice. Právě proto si myslím, že by stálo za to zvážit vznesené námitky a zkusit dílo dovést o hodný kus dál. Soubor byl doporučen k výběru na národní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč na 1. místě (nominován nebyl nikdo) a současně byl doporučen k účasti na národní přehlídce venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou.
Milan Strotzer