Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2003, č. 2, s. 20 - 21, Jan Císař.

PŘÍJEMNÁ PŘEHLÍDKA V ČERVENÉM KOSTELCI

Jedenáct představení viděli diváci (a porota) na Východočeské přehlídce amatérského činoherního divadla od 27.do 30. března 2003 v Červeném Kostelci. Nebylo mezi nimi žádné představení, které by bralo dech a fascinovalo. Ale ani takové, které by vyvolávalo známou opovržlivou a odsuzující otázku: jak se to sem dostalo? Obojí svědčí o rozpětí kvality, v němž se přehlídka pohybovala. Byly tu však tři inscenace, které rozhodně poznamenaly ráz letošní přehlídky a vytvořily trojúhelník, jímž bylo možné poměřovat celistvou úroveň a z něhož vzešla nominace a doporučení pro národní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.
Dva vrcholy tohoto trojúhelníku tvořily inscenace, které tvrdě, nekompromisně a přímočaře předváděly temnou a beznadějnou stranu života. Pro přesnost a úplnost dodávám: našeho současného života. DS Kolár z Police nad Metují sáhl po Nušičově kdysi poměrně často hrané hře Truchlící pozůstalí. Rasantní, promyšlená a s dnešním cítěním divadelností počítající úprava Alexandra Gregara provedla první citelnou změnu žánru: od společenské komedie mravů se posunula ke grotesce s hojnými rysy černého až absurdního humoru. Režisér Jaroslav Souček se této inspirace chopil a režijním řešením celku inscenace ji realizoval. Odstranil přesnou konkretizaci prostorem a časem, „truchlící pozůstalí“ v černém jsou v malířsky sugestivně načrtnutém obrysu pokoje velkého domu s mnoha vchody. V tomto „kolektivu“ bují jediná vášeň: mít, vlastnit, získávat vlastnictví, majetek jakýmikoliv prostředky proti všem. Tak se po jevišti valí černý dav; černý oblečením a černý na duši, jakási podivná mafie „pozůstalých“. Slovo mafie vystihuje asi nejlépe tohle spříženectvo, které se spojilo, aby získalo dědictví po bohatém příbuzném, ale zároveň je prožráno nenávistnou nepřejícností a závistí každého proti všem. A v čele je hlavní mafián Agon, jehož Jan Antl také hraje jako kmotra, bosse.
V tomto „kolektivním, celkovém, celistvém“ duchu funguje tato inscenace dobře. Ale: proměnu žánru se nepodařilo provést důsledně. Jakmile dojde na dílčí dialogy a dílčí situace, v nichž existují jen některé postavy a v nichž se projevují jejich individuální postoje a individuální povahy, tak ta „mafiánská čerň“ už zdaleka nemá takovou intenzitu, občas jako by se dokonce vracel původní žánr Nušičova textu. Je tu ovšem jedna postava, která svou individuální podobou zesiluje celistvé ladění inscenace: vdova Sandra Ivany Richterové. Poživačně cynická, hrubozrnně útočná i plačtivá, vypočítavě realistická a zase s bizarními sny, vnáší do toho komplexního mafiánského panoptika velmi osobité tóny hamižnosti a zesiluje čerň té nelítostné honby za bohatstvím.
Snad je to náhoda, snad nikoliv, že i další „černý“ vrchol červenokosteleckého trojúhelníku má vydatně co do činění s pohřby. Postavami nové hry Josefa Tejkla Amatéři jsou zaměstnanci Mědílkova pohřebního ústavu, jenž je stejné úrovně jako jejich pracoviště – hospoda nejhoršího řádu, kde nemilosrdně kšeftují se smrtí. Josef Tejkl se vrátil domů, do Kostelce nad Orlicí a pro svou inscenaci v „Černých švihácích“ (název souboru) našel optimální spolutvůrce. Zcela věrohodně a autenticky kreslí v mnoha odstínech čerň dna mravní bídy i životního prostředí. Jsou věrohodností své neskrývané přízemní živočišnosti skoro přitažliví, přesvědčují přirozeností bytí v morbiditě, kterou si vychutnávají až s vražednou i sebevražednou rozkoší. Rozehrávají krutě a nemilosrdně boj o „kšeft“, tedy o mrtvé, aby s děsivou obžerností vychutnávali její „světlé“stránky: těšili se nejenom fernetem, ale svým funebráckým koncertováním. Tejkl sáhl svým textem ke zdrojům, které balancují na hranicích slušnosti a přijatelnosti a vstupují do hájemství neskrývaného porušování přiznávaných i nepřiznávaných konvencí „slušného“ chování i „ušlechtilého“ divadla: najdete tu cool dramatiku, černý absurdní humor, drsnou a hrubozrnnou komediálnost lidové komedie s jejími burleskními iracionálními znaky, sžíravou satiričnost absurdity dürrenmattovského typu, která vytváří model světa, v němž smrt je přirozeným produktem obchodu a podnikání. O tom všem Černí šviháci hrají s komediálností, která by se v duchu slovníku jejich textu dala nazvat „prdelí“, se sytou a temperamentní nadsázkou i rozvinutou barevností podivně šťavnatých poloh lidského života, nikterak nezastírajíce, že je tahle jejich produkce také odkojena dávnou, pradávnou tradicí pajzlů, putyk, zapadáků, hospod. Aby ovšem zároveň dokazovali nadhled, schopnost pohrávat si promyšleně se slovy i situacemi. Z této košaté, leč v prinicpu jednotné směsi, v nichž se jakási starobylost a starodávnost mísí s epochou mobilů, které jsou přímo klíčovým strůjce zápletky, vyrůstají plastické sugestivní postavy: majitel firmy Mědílek, jehož citáty z bible proměňuje Petr Malý v obludně vznešenou rétoriku, Morges Milana Pergera st., jenž jako „pozůstalý“ svobodu, jež mu dala smrt ženy, promění pitím ve smrt vlastní i Mařena Milana Pergera ml, která se s běsovskou posedlostí zahltí „stylem Mědílkova pohřebnictví“, jejž u svého muže tolik nenáviděla. Neboť beznaději tohoto života uniknout nelze. Přijmeme-li tento druh komediálnosti, tuto černou a hrubozrnnou prču, srandu, nejlépe vskutku prdel, pak přijmeme také velice hrůzné nahlédnutí do této beznaděje. Závěr inscenace zatím není režijně, inscenačně zvládnut tak, aby, aby model takto založeného a prožívaného bytí zazněl s plnou naléhavostí. Ale v textu to obsaženo je a nezakrývaná pokleslost oblíbených dryáčnických postupů divadelních se může náhle obrátit v mrazivé připomenutí pokleslosti našeho přítomného žití. V rozsahu tohoto příběhu, někdy hororového jindy morbidního, jdoucího však až na samu hranici parodie těchto poloh, volně a hravě proplétajícího vysoké i nízké podoby divadla a syrovou drastickou komiku s intelektuálním nadhledem se – po mém soudu – zrodil další příspěvek autorského amatérského divadla k postižení obrazu přítomnosti.
Třetí vrchol trojúhelníku je svým smyslem opačný. Opět u něho stál Alexander Gregar. Tentokrát jako autor dramatizace, jenž na motivy stejnojmenného románu Reneé Falleta v překladu Růženy Steklačové napsal hru Zelňačka, jíž se ujal domácí divadelní soubor v režii Pavla Labíka. Je to laskavý příběh o tom jak dva staří francouzští venkované svou zelňačkou přinesou vzdálené, technicky dokonalé civilizaci bez citů hodnotu, kterou doposud neznala: radost. Jiří Kubina a Jan Brož dávají těm svým dvěma „dědkům“ především pozemskost, potěšení z nejobyčejnějších darů života. Nebo možná ještě lépe: radost ze samotného života, byť měl jakoukoliv podobu, je přece nádherný už tím, že je. Z tohoto jejich pojetí pak dostává zelňačka smysl symbolu radostné pozemskosti. Když ji roztomilý „Ufonek“ spolu s jejími „tvůrci“ a jejich vínem převáží na tu vzdálenou planetu, tak nelze, než pevně věřit, že tahle radost života je a zůstane trvalou hodnotou na zemi i ve vesmíru. A tahle sdělená naděje hovoří z jeviště přesvědčivě, byť se nepodařilo vyřešit některé problémy se situacemi a postavami, jež jsou mimo hlavní děj a jejich provedení stínohrou není zrovna nejlepší.
V tomto trojúhelníku tmy a světla, jenž ustavil rozhodující úroveň přehlídky, se potom pohybovaly další inscenace. DRED z Náchoda se představil jevištní realizací novely Vítězslav Nezvala Valérie a týden divů, jejíž literární předlohu připravil Ondřej Pumr a režíroval Petr Hašek. První polovina je dynamickou montáží, která syntetizuje řadu materiálů a dociluje tím prudkého a strhujícího víru obraznosti, která divadelně respektuje styl literární předlohy. V polovině druhé však převáží slovo; divadelní obraznost ustupuje do pozadí, nastupuje vyprávění, dialog. A v tom okamžiku se potvrdí to, co prozrazovala už první polovina: herectví tohoto mladého souboru až na výjimky není zatím tak zkušené a vyzrálé, aby dokázalo svými prostředky uskutečňovat více než základní informace o faktech a událostech tvořících fabuli. S další adaptací literatury jevištně téměř neproveditelné – Jirotkovým Saturninem - přijelo Divadlo Jesličky z Hradce Králové. Jan Dvořák zvolil šťastnou polohu pro převod této literatury na jeviště. Nevytvořil ucelený příběh, ale vypráví – očima zestárnuvších účastníků těch dávných „saturninovských“ dobrodružství, které prožili, a které jejich autor Jiří Neoulický sepsal v knize – o duchu idylické doby a hlavně o duchu knihy. Dvořák, jenž „sestavil“ tuto „skoropohádkovou retromozaiku“ (program jej nejmenuje ani jako dramatizátora ani jako režiséra, prostě jen „SESTAVIL“) a je v ní i Saturninem, nenabízí diváku iluzivní, pravděpodobnou podobu znamenitých situací a dialogů, jimž se smějí už generace, ale to, jak chápe ducha tohoto díla. Stejně hraje i Saturnina, sděluje svou představu a „saturninovském“ životním postoji. Vznikl tak jakýsi „literární kabaret“ sestávající z řady čísel inspirovaných touhou postihnout „duchovní“ podstatu knihy i titulní postavy; tvar, jenž zřejmě ani nechce být celistvou „činoherní“ inscenací. Což se dá chápat jako nedostatečnost, ale i jako přednost. Neboť takto se vskutku tento „literární kabaret“ dostává svou atmosférou pohody a jemného úsměvu k čemusi podstatnému z Jirotkova humoru. Na podobné vlně bylo laděno další představení Královéhradeckých Jesliček, jež zmáhalo předlohu Jana Wericha Tři sestry a jeden prsten. Skupina Emy Zámečníkové si v její režii chtěla zřejmě zařádit na bázi improvizace. Jenže v Červeném Kostelci se spontánnost i hravost improvizace vytratily a tak zůstaly jen jakési útržky izolovaných situací, které se ničím nepospojovaly a zanechávaly neurčitý a nejasný dojem.
Zbývajících pět představení se pohybovalo v žánru komedie a jejich úspěch i kvalita záležely na tom, do jaké míry se tento žánr podařilo postihnout, realizovat a naplnit. Krakonoš z Vysokého nad Jizerou zahrál Vrchlického Noc na Karlštejně; samozřejmě s několika oblíbenými „hity“ z filmového zpracování, takže vzniklá jakási „hra se zpěvy“. Bylo to však především „divadlo mluvené“ a upřímně řečeno: kvalita jevištní řeči byla jeho největší předností. Neboť v tomhle představení se vlastně všechno odvyprávělo. Situace byly řečí ilustrovány a popsány, postavy nedostávaly pevnější a jasnější kontury jednáním. Na půdu „komedie z historie“ se pustilo také Divadlo Aloise Jiráska z Úpice a zahrálo Duhu aneb Posledního Přemyslovce Ervína Hrycha. Narazilo přitom na žánrovou nevyhraněnost textu, jenž má tři roviny: skutečnou historii s jejími reáliemi, apokryf, jenž tuto známou historii kolem Záviše z Falkenštejna nově ironicky či parodicky vykládá a konečně rovinu inspirovanou „intelektuálním klaunstvím“ Voskovce a Wericha, jež celou – a vlastně jakoukoliv historii – nahlíží vědoucíma očima „zespodu“. Soubor chtěl oddaně a adekvátně posloužit všem třem rovinám, což se mu vymstilo, neboť vtip, komediální řešení situací i postav se tu střídá s velice důstojnou „historickou“ hrou. Byť třeba scéna ve hladomorně ukázala, že by se mohlo nejlépe dařit v té klaunské poloze. A byl tu i klasik komedie Moličre, jehož Zdravého nemocného zahrál DS Jiráskova divadla z Hronova. Režisér Miroslav Houštěk vytvořil hladce a přesně fungující inscenaci, jež se prezentuje jako příjemné a zábavné představení. Ale základní otázka, jak dnes zacházet s moliérovskou komedii typů, zůstala. Neboť přes tu hladkost a příjemnost to byl pořád jakýsi obrázek dávných časů, jemuž chyběla dravá a herecky naplněná komediálnost, která by také nabídla to, co se nazývá aktuální interpretací.
A tak si s tím komediálním žánrem poradily nejúspěšněji dvě inscenace současných textů. Pravda, Císlerovy Brejle už současné dobou svého vzniku nejsou, ale do současnosti se dají bez problémů přenést a tak také zahrát obě její postavy jako naše současníky. A pak už jen záleží na tom, jak se rozvinou jednotlivé promluvy a situace. Což inscenace DS (a)Maťáku z Pardubic učinila s vkusem, nápaditostí, hereckou zkušeností a patřičnou dávkou charakteristiky. I když nepřesáhl ničím to, co text nabízí a čím se vyznačuje. Domácí soubor se objevil v přehlídce ještě jednou – Marcela Kollertová zrežírovala v české premiéře Cooneyovu komedii Tři a tři je pět. A zrežírovala ji s vědomím, že je to situační komedie, kde musí přesně a perfektně fungovat mechanismus situací, aby se divák smál. V Pavlu Labíkovi pak měla herce, který hlavní roli nešťastníka, jenž se jaksi náhodou a proti své vůli zaplete do „bigamistického“ příběhu svého přítele a domácího jako její oběť a posléze hlavní aktér a tvůrce, zahrál tak jako je v tomto textu zapotřebí: jako svorník všeho dění na jevišti. Svou aktivitou byl vskutku spolutvůrcem inscenace. Zároveň také potvrdil, jak je tato kvalita pro tento komediální žánr důležitá, jak sluší a patří všem postavám. Což ne vždy a všude v této míře a poloze platilo. I tak je to ovšem představení příjemné a jako by charakterizovalo celou červenokosteleckou přehlídku 2003. Neboť v Červeném Kostelci je na přehlídce vždycky příjemně. Je to místo, jež jí dává co může, ba ještě více – tentokrát v nečekaném počtu i diváky a také tu úroveň charakterizovanou na počátku této zprávy, díky kvalitě soutěžících inscenací. Tedy „příjemno“ na třetí.
Jan Císař

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':