Texty: Neumětely, Horymírův skok, August Sedláček, text pověsti

August Sedláček
Horymír

Když panoval kníže Křesomysl, velice se povzneslo rýžování zlata. Knížeti vycházel z toho velký užitek a rýžovníkům a kovkopům také se práce jich lépe vyplácela než polní práce; proto také hrnuli se lidé k horám kopat stříbra a zlatého písku, zanedbávali pole osévati a z toho povstávaly hlad a nouze. Páni tedy sjeli se na knížecím dvoře a tu žádali knížete, aby kovkopům zapověděl zlata a stříbra hledati a poručil, aby raději pole osévali. Kníže jim dával za pravdu, dokud u něho byli, ale když odešli, žádost jejich dal v zapomenutí, poněvadž ten nedostatek chlebů nebyl osobě jeho na škodu.

Když tedy kníže přípovědi své nesplnil, páni velice byli tesklivi, zvláště Horymír, muž statečný a moudrý, který měl sídlo své pod Úsinami (Housinami) horami, ve vsi Neumětelích. Poněvadž on toho nejvíce byl příčinou, že se na kovkopy u knížete žalovalo, rozhněvali se tito na něho velice a radili se mezi sebou, kterak by se mu pomstili. Někteří chtěli jej zkrátka zabíti, jiní radili, aby zajmouce jej chléb mu do úst cpali, až by ho zadávili, aby se ho nasytil. Táhli tedy na jeho hrad. Když však Horymír spatřil to veliké množství kovkopů, které na něho přicházelo, vsedl rychle na koně svého, jemuž se říkalo Šemík, a ujel. Tedy kovkopové, zmocnivše se všeho hospodářství, ihned brahy neb stohy obilné rozmetali, snopy snesli na hromadu a spálili, a co bylo sutého obilí, to vše pobrali. Když pak odcházeli, porouhávali se ještě po Horymírovi, a někteří křičeli: "Když se hladu bál, ať jej má!"

Ale poněvadž každý rytíř se za křivdu mstívá, také tak Horymír učinil. V následující noci jezdil Horymír na Šemíku po celém Podbrdsku a noční duchové za ním. Tu pálili domy a boudy, tu váleli veliké kamení a hromady země do dolů a všechnu práci po léta konanou za jednu noc zmařili. Nejdivnější však bylo, že po tom po všem již časně ráno byl Horymír na Vyšehradě, knížeti službu konaje. Žádný by nebyl věděl, jak se to zmaření hor zběhlo, kdyby někteří kovkopové nebyli Horymíra na Šemíku viděli. I stalo se mezi kovkopy, kteří přišli o svou živnost, pobouření ještě silnější než dříve, a u velikém zástupu táhli na Vyšehrad, aby knížeti žalovali a jeho žádali, aby Horymíra hned zajal. S podivením ptal se kníže Horymíra tu přítomného, proč mu takovou škodu dělal, ale Horymír se vymlouval, že není možná, jak praví kovkopové, aby byl to vše za jednu noc vykonal a již ráno před knížetem stál a jemu sloužil. Marná řeč byla. Kovkopové svědčili proti němu, a kníže seznav, že je vinen, kázal mu hlavu stíti.

Tu prosil Horymír jedině, aby se ještě naposled mohl projeti na svém Šemíku. Kníže nebyl od toho, jen poručil, aby zavřeli brány, že by jim mohl bránou ujeti. Vyvedl si tedy Horymír Šemíka, vsedl naň, a zatočiv ho trochu, zavýskl si, takže kůň v tom několik skoků udělal. Podruhé zavýskl si Horymír a kůň udělal skok od brány ke bráně. Postavil se pak s ním před hradbu a zavýskl si potřetí řka: "Nuže, Šemíku, vzhůru!" Šemík jen odpověděl: "Pane, drž se!", a již udělal skok s hradeb přes celou Vltavu až na skálu, kde stojí kostel zlíchovský, a tu se kopyty zabodl, až šlepěje bylo viděti. Odtud seskočil na rovinu a již uháněl k Radotínu.

To vše ti, kteří byli na Vyšehradě, s udivením patřili a kníže již seznal, že bohové sami chrání Horymíra a že mu nesmí v ničem ubližovati. Šemík po své smrti pohřben byl v Neumětelích a na jeho hrob dán byl kámen, na němž byl nápis: "Již od dávných časů věřívalo se a věří, že zde Horymírův věrný kůň Šemík leží!"