Texty: AS 2003, č. 2, s. 14, Vladimír Zajíc.

DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ 2003

Je tomu právě 820 let, co město Dačice vstoupilo do historie zemí Koruny české záznamem v Želivské kronice.
Je tomu právě 160 let, co město Dačice, ležící na jižním okraji Srdce Evropy vstoupilo do historie světa, neboť právě tehdy přestalo Jakuba Kryštofa Rada bavit odsekávat z homole cukru štěpinky do kávy a vynalezl cukr kostkový.
Je tomu právě 3 roky, co byla v Dačicích spuštěna Jihočeská přehlídka amatérského divadla DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ.
Letošní divadelní festival byl pro vyhlašovatele náročný, neboť asiatská chřipka virovým srpem skosila domorodé obyvatelstvo kulturního střediska, a jen šéf Oto Tesař a jeho muž pro všechno jakž takž stáli na nohou. Že nikdo nic nepoznal a nenastaly problémy, byla zásluha domácího souboru TYL. Byť sám do soutěže vstupoval, poskytoval ostatním pěti souborům, divákům a pozorovatelům veškerý servis. Lektorský sbor: Marie Kotisová, Milan Schejbal, Vladimír Zajíc. Tolik úvodem, a teď krok za krokem, jak si jednotlivá představení vyšlapovala po prknech jeviště, stojícího nad patrovými hlubokými sklepy, v nichž se kdysi bez problémů s odvětráváním a vlhkostí skladoval cukr a sůl.
DS Prácheňská scéna Písek - F. Kožík: NOCI NA ZVÍKOVĚ. Příběh autor kdysi napsal přímo pro písecký soubor, a inscenace, původně připravená na nádvoří zvíkovského hradu, kde se běžně hraje, utrpěla přenosem do komorního prostředí divadelního sálu, ale jak pravili tvůrci: prostě jsme si to chtěli zkusit. Nuže, gestika, mizanscény, dikce, průběh situací, tlusté obtažení primárních rysů postav (kladný - záporný), prostě vše bylo komponováno na velké nádvoří. Pouhým přenosem bez úprav šla tudíž z jeviště do hlediště zpráva poněkud zašumlovaná a často nelogická (mizanscény), tedy v důsledku nejasná, jakéže mají postavy vztahy. Inu toto lze přijmout, jiná věc je však temporytmus, který se v interiéru oproti exteriéru zase až tak lišit nemůže - byl velmi pomalý, zvolna tekoucí. Dokladem, že i inscenace mohla být zajímavá, byla role Kunhuty, manželky Václava I., s jejímž nástupem jsme měli možnost vidět zcela jinou hru. Představitelka Kunhuty změnila temporytmus partnerů i jejich projev, takže motivace a následně smysl situace byly čitelné a divadelní. Škoda, že jí byl vyměřen jen krátký čas.
DS TYL Dačice - Z. Egressy: PORTUGÁLIE. Ryze současnou tragikomedii o nenaplněných snech, nebo o schopnosti vůbec své sny uchopit a dovést do cíle - ne proto, aby skončily, ale aby se od jejich završení mohli hrdinové odrazit do dalšího života - dačičtí vyložili a na jevišti rozžili po smyslu a významu s jasnými postoji. Přehlídkové představení bylo pro různé nemoce teprve premiérou, takže byla poznatelná jemná hranice, kdy první dvě třetiny byly divadelně čistě artikulovány, ale poslední třetina občas zakolísala především v pointování situací a v důrazech. Hraje se v jednoduché scéně označující prostředí konkrétními rekvizitami a mobiliářem, avšak nelpí se na popisné doslovnosti, tudíž scénografie bezproblémově umožňuje realizaci interiéru i exteriéru. PORTUGÁLIE jako pojem a jeho smysl je cestou, snem, člověčinou, je bytím a sebeúctou, ne jen zeměpisným místem. To platí i přesto, že spoušťovým momentem je zastávka hrdiny na skutečné cestě kamsi na konec světa, kde, jak tvrdí, už není nic, než nekonečné moře, u kterého se tak lehce medituje, a které odplaví veškeré problémy. Jako verbální argument o správnosti rozhodnutí opustit rodinné zázemí je použit osud Gauguina. To je však pikantní autorský vtip, neboť hrdina se má k postimpresionistovi jako hora k myši, nicméně jeho příjezd do vesnice způsobí, že sny místních obyvatel jsou náhle zbaveny závoje všednosti. Každý má sny: někdo na ně rezignoval, a jen na ně vzpomíná; někdo se za pseudosen schovává, aby vypadal lépe; další si není jist jakou podobu jeho sen má; hrdinka Mašle na své snění o partnerovi duchovně umírá; a jedině bývalý policista Řepa svůj sen o spravedlnosti, byť prosazované silou neboť je starozákonně přímočará, naplní, a odchází do vězení očištěn. Herecké výkony jsou celkem vyrovnané, jednání vychází z nitra hereckých postav, a dramatické osoby navazují vztahy na základě motivů sdělovaných procesem, kterého jsou diváci účastni. O premiéře byla PORTUGÁLIE prostě zhmotnělým divadelním snem dačických.
DS J.K. TYL při JČE a.s. České Budějovice - I.Fišer, J. Císler, I. Pěšík: ZÍTRA TOUHLE DOBOU. Hra určená kdysi pro Satirické divadlo Večerní Brno coby kritika na poměry v pop music, používá jako východisko postavu Dalibora, na kterého se přilepí promotoři a stvoří z něho hudební idol, bez ohledu na to, že Dalibor z Kozojed (ve skutečnosti sudič a „tunelář“ své doby) neumí vůbec hrát. Toto téma je stále platné, zrovna tak jako motivy udavačů, příživníků, převlékačů kabátů a muzikantských Lidušek. Jde jen o to, jak tuto story v dnešním společenském milieu pojednat, na co dát důraz, a v jakém žánru výsměch módním i politickým trendům realizovat. Budějovičtí s přehledem prokázali schopnost zvládnout zpěvní party - sborové i sólové. Mají též celkem napadnutou, ale nedotaženou a ne zcela využívanou scénu. Hlavní problém inscenace však bylo žánrové rozostření, neboť jednotlivé situace a postavy v nich se pohybovaly v rozličné komediální stylizaci (od konverzačky až po grotesku), nejspíše jak zrovna koho napadlo, nebo spíše jak kdo co zvládl. To se týkalo i některých výstupů choreografických, kdy vedle příjemně parodické roviny současné devalvace muzikálů, stála smrtelně vážně provedená čísla, takže smysl komiky upadl na bradu. Bohužel žánrová rozprostřenost nevytvořila novou kvalitu, ale spíše rozhodila klíč, jak představení vnímat, což platí i pro závěrečný posun do současna, včetně provařené aktualizace zvonění klíči.
DS VLTAVAN Týn nad Vltavou - B. Hrabal: OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY. Scéna Luďka Švehly nabídla týneckým prostory vertikální i horizontální pro rozehrání příběhu Miloše Hrmy, záškoláka na výpravčího stanice. Její otevřená frontální podoba (jako by sejmutá přední stěna stanice, takže vidíme dovnitř) šla naproti tématu obnažení nitra hrdiny v tlaku osobního i společenského traumatu doby. Problém nebyl ani tak v artikulaci příběhu samého, i když znalost novely či filmu byla divákům ku prospěchu co se nuancí týče, ale v tom, že linie jevištního vyprávění upřednostňovala proces dospívání jako sexuálního dozrávání. Nic proti tomu, ale ve vypjatém, hraničním časoprostoru končící války, musí být stejně silná, a možná ještě silnější, linie rozhodování co hrdina učiní. Váhání, strach, nadšení, obavy, vědomí možnosti ztráty života i lásky, a nakonec rozhodnutí, které - podpořeno zralostí fyzického vztahu - učiní z mládence Miloše chlapa Miloše, který platí životem, aby bylo možno důstojně žít. Přes absenci těchto motivů (odboj proti Němcům byl přijímán automaticky) byla inscenace divákům předkládána s pokorou a vyznačovala se jistou důstojností, ovšem rozdíly v hereckých výkonech, dané jak životní tak divadelní zkušeností, se nutně promítly do vyznění celku.
DS ČELAKOVSKÝ Strakonice - J. Duda: ÚTĚKY. Mladý soubor, někteří stáli poprvé na prknech světa, a též první režie Václava Slanaře. Byť jevištně byly postoje interpretů k tématu oslabené (ne vždy jasně dané) a vztahy postav mezi sebou nebyly důsledně propracované, byť inscenace vycházela z textu nepříliš zdařilého, nevyzněla do prázdna. Útěky se hlásí ke cool dramatice (příliš expresiv a dějově i jevištně nezdůvodněných schválností) a zabývají se prázdnotou života jisté části mladé generace - neschopné naplnit ho bez ohledu na sociální zázemí - což je samozřejmě doprovázeno, přesněji řečeno prezentováno přes násilí, drogy, alkohol, et cetera. Tento pohled přijali mladí ze Strakonic za svůj, a inscenace má být (a chvilkami i je) výkřikem, protestem, upozorněním, že cosi ve státě dánském není v pořádku. Neobviňují nikoho, ale snaží se oslovit vrstevníky stejně jako starší generaci. Upřímnost při prezentaci pokleslého způsobu života, byť občas natvrdo (jak ze života a ne o životě), nikdy nevedla k samoúčelnému předvádění se, takže, přes jisté divadelní škobrtání, a občasné divácké divení se co se to děje, lze tento první opus mladých přijmout se stejnou mírou otevřenosti, s jakou jej předkládají.
DS TÁBOR – Moličre: LAKOMEC. Inscenaci určovala scénografie, která umožňovala pouze frontální postávání a přecházení od portálu k portálu, a navíc, nečekaně, se Lakomec odehrával pouze a výhradně v exteriéru. Což o to, kdyby bylo zdůvodněno, proč nikdo nesmí do domu vstoupit, co tam Lakomec hlídá, etc., mohla by možná nastat zajímavá interpretace skrblictví, ale takto táborští občas jednali alogicky vůči situacím. Zdá se, a rozhovor se souborem to do značné míry prokázal, že tato inscenace je benefiční záležitost pro dva seniory, střídající se v hlavní roli. Každopádně temporytmus byl pomalý až volný - výjimkou byla Frosina E. Hurtikové - a jestli se co v textu řešilo, tak pouze harpagonství Harpagona, ale ani náhodou vztah jeho dětí k penězům, k otci, k sobě, ke světu, a tak dále. Navíc nebylo šťastné atakování publika, kdože to ukradl peníze. Oproti předchozí Maryše je tato inscenace táborských krok stranou, a doufejme, že zase ukročí zpět.
Tím skončilo letošní Kejklování kolem kostky cukru v Dačických sálech.
Vladimír Zajíc