Texty: AS 2003, č. 3, s. 54 - 55, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

V divadle se cítím šťastný, říká Jiří Kubina

Podsaditý muž menší postavy s charakteristickým trochu chraplavým hlasem bublajícím jako dravá bystřina. To je sedmdesátník Jiří Kubina z Červeného Kostelce, čerstvý nositel Ceny přehlídky FEMAD/DT za vytvoření postavy Glóda v inscenaci Zelňačka černokosteleckého souboru. Za několik desítek let sehrál mnoho postav nejen v domácím souboru. Jeho charakterní herectví označil profesor Císař jako přesné kreslení „vnitřní i vnější podoby postav, do nichž se převtěluje tělem i duší, aby sám sebou vytvořil jiného člověka“. Troufl si i na režii. Když jsem ho na Divadelní Třebíči požádala o rozhovor, bránil se, že není ničím zajímavý a bál se, že bude vypadat příliš ješitně. Nakonec souhlasil a dodal: „musíte si to řídit sama, já nic nevymyslím“. Výsledek posuďte sami.
Pocházíte z divadelní rodiny?
Můj otec hrával v Červeném Kostelci v Lidovém domě. Víte, v období první republiky tady bylo asi pět různých scén. Uváděli různé rytírny a když mi bylo asi šest let, tak jsem se poprvé objevil na jevišti jako páže.
Pamatujete si, jaké to bylo?
Matně si pamatuji, že jsem nesl nějakou podušku a na ní byl snad klíč. To se tehdy tak dělávalo. Samozřejmě role byla bez textu.
Jak se dál vyvíjel Váš divadelní osud?
S divadlem jsem pokračoval na škole, kde jsem hrál např. Kašpárka v pohádce Jak Kašpárek se Šmidrou chytali vodníka. V té době mě ještě jako kluka už zatáhli také do Ochotnické scény, což byl jeden z divadelních souborů takového měšťanského typu. Hostoval jsem i v Lidovém domě, ostatně i můj otec působil ve více souborech. Pravdou ale je, že v té době každý soubor hrál víceméně na vlastním písečku. Scelovat se to u nás začalo až po válce.
Takže od šesti let hrajete divadlo prakticky bez přestávky?
Hrál jsem divadlo dokonce i na vojně. Vojančil jsem v Dobrušce a udělali jsme dvě věci.
Absolvoval jste nějaká školení či kurzy?
Až jako dospělý jsem jezdil na Lidovou konzervatoř do Hradce Králové. S ing. Houšťkem jsme dělali režijní kurz a absolvoval jsem i nějaká herecká školení. Největší školou však pro mě bylo, když jsme my mladí stávali v sufitách, koukali a učili se. Nebrali nás najednou, vybírali si jednoho, dva a počkali, až se trochu otlučeme.
Nikdy Vás nenapadlo stát se profesionálním hercem?
Představte si, že jsem se divadlu opravdu chtěl věnovat profesionálně. To ale vůbec nebylo jednoduché. Tehdy se řemeslo dědilo. Můj otec byl holič, kadeřník a přál si, abych jím byl také. Mne to nelákalo. Matka se přitom dost nadřela. Říkala tomu „taková navoněná bída“. Našel jsem si příležitost a vyučil se tiskařem. Začal jsem pracovat v Červeném Kostelci a dva roky jsem dělal ve Svobodě v Praze. Už tehdy jsem byl vášnivý divadelník. O tom, že to dopadlo jinak, rozhodla řada okolností. První z nich byla náhoda v podobě pana Jindřicha Plachty. Ten do našeho města jezdíval se svou druhou paní a chodil k nám do oficíny. Když jsem se mu svěřil s tím, že bych se chtěl stát hercem, řekl mi se svou nenapodobitelnou intonací: „Kluku, nedělej to“. A tatínkovi pan Plachta řekl, aby mě na to nepouštěl. Ještě na vojně jsem si představoval, že to zkusím i když jsem neměl maturitu. Přečetl jsem si však v propozicích, že pokud se prokáže talent, lze vzdělání prominout. Pak přišlo děvče. Ono se tehdy na vojnu odcházelo v jednadvaceti letech a domů jsem se vrátil téměř po třech letech. Tím moje námluvy s profesionálním divadlem skončily. Pravda, vymínil jsem si ve svatební smlouvě, že divadlo hrát budu.
S paní jste se poznali v divadle?
Ne, já jsem ji naopak k divadlu přitáhl. Pouze děti se odtatily. Možná, že nějaké komediantské nadání mají, ale na scénu nevylezly.
Zahrál jste si někdy s profesionály?
Vy jistě víte, že z Červeného Kostelce pocházel Martin Růžek. Dělal u nás Tartuffa a inscenace se líbila. I když nám na přehlídce v Jablonci vyčetli, že máme profesionála, což bylo minus. Zahrál jsem si také s panem Bekem v Hrátkách s čertem. On hrál Martina Kabáta a já loupežníka Sarku Farku.
Dalo se něco od nich odkoukat?
Dobrých herců jsem si vždycky vážil a uznával jsem je. Myslím si, že naučit se dá na každém představení. Dokonce i na těch slabých. Ještě nikdy jsem z divadla neodešel před koncem, ať je to jaké chce.
Kolik jste vlastně už odehrál rolí?
Představení mám asi 500 a rolí patrně kolem stovky. Režií jsem dělal asi deset, to bych musel spočítat.
Jsou role, na něž rád vzpomínáte?
Jako kluk jsem hrál Puka ve Snu noci svatojánské. Režíroval to otec mého současného kolegy ze souboru Pavla Labíka, režiséra Zelňačky. Dobře mi sedl i už zmíněný Sarka Farka. Většinou mě na přehlídkách pochválili. Ale nemyslete si, že mám doma nějakou síň slávy.
Myslíte si, že jste si v divadle splnil všechny sny?
Já bych se neodvážil to takto formulovat. Nikdy v životě jsem roli neodmítl, i když to bylo něco malého, šel jsem do toho rád. Neodmítnu ani hostování v souboru pana Houšťka v Hronově či u Lídy Šmídové v Náchodě.
Vaším oborem je charakterní herectví. Milovníků jste asi moc nehrál?
Tyto role mě minuly i za mlada. Jsem menší postavy, žádný krasavec, prostě takový tuctový člověk.
A jak jste se dostal k režii?
To jsem byl ještě svobodný. Prvním kusem byl Klicperův Hadrián z Římsů. Zapojil jsem i svého tatínka a moje budoucí žena hrála Ruměnu. Přišel jsem k tomu jako samouk.
Děláte divadlo více než šedesát let. Zdá se Vám, že se nějak změnilo?
Řekl bych, že se dnes dělá moderněji. Dříve se u nás dělalo 5, 6 i více premiér do roka. Nebralo se to tak náročně. Kostelec se svými deseti tisíci obyvateli, a dříve to bylo ještě méně, je malé město. Divadelní premiéra byla společenskou událostí a lidé byli za kulturní zážitek vděční. Přijímali i různé legrácky. Např. když nápověda, to byla bouda ještě uprostřed jeviště, si v šatně zapomněla text a najednou vylezly hrábě a do boudy se strkaly texty. Dnes bych si nedovolil něco odbýt. Jsem povinnen dát do toho všechno, co by se snad mohlo ve mně najít.
Jak pracujete na roli?
Abych byl upřímný, dnes už se neučím tak snadno. Když jsme připravovali Zelňačku, denně jsem dřel čtyři hodiny. Žena mi fandí, hraje druhou postavu a zároveň hlídá i text. Takové zázemí je veliké plus. Nemám dar improvizace. Potřebuji pevný text a ve spolupráci s režisérem odpovědně hledám figuru. Jdu do toho s nasazením a moje postavy jsou doslova vydřené.
Co když se setkáte s neúspěchem?
To se může stát. Když jsme nedávno hráli Hrátky s čertem na přehlídce v Havlíčkově Brodě, tak nás Luděk Richter sepsul, že to je okopírované z filmu a že je to plagiát. Bránil jsem se, že to nebyl náš záměr. Uvědomuji si, že udělat Drdu, aby byl jiný, je problém. Vždy se držím textu a autorovy koncepce. Nemám rád avantgardu, která klasika zcela popře. Neúspěch jistě mrzí, ale musí se s ním počítat. Každý divák, který dá dvacet korun, a já mám tolik odvahy či drzosti, abych vylezl na jeviště, má právo mi říci, že jsem se mu nelíbil.
Co Vám divadlo dalo?
Dalo mi hodně. Vyplnilo veškerý volný čas, který jsem mohl strávit v hospodě. Mohl jsem do divadla chodit s manželkou. Je dobré, že divadlo nutí neustále zapínat i mozek. V divadle jsem se vždycky cítil šťastný.
Děkuji za rozhovor a za sebe i čtenáře Vám přeji hodně dobrých rolí.
Připravila Lenka Lázňovská