Texty: AS 2003, č. 3, s. 53 - 54, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

Dostavník jede

Divadlo Dostavník Přerov patří v žánru divadla, které „mluví, zpívá a tančí“, ke stálicím českého amatérského divadla. Každý rok udivuje novou velkoformátovou inscenací s mnoha dobře vybavenými aktéry. A vždy se ve vícegeneračním souboru najdou mladí nováčci. Dostavníku se dařilo a daří získat ke spolupráci profesionální divadelníky. Letošní sezónu může Dostavník právem zapsat mezi své nejúspěšnější. Jejich inscenace Kniha džungle získala na letošní národní přehlídce činoherního a hudebního amatérského divadla nominaci na Jiráskův Hronov. Na to, jak se jim žilo i žije se AS zeptala v Třebíči pana Ivo Kolaříka, který je členem Dostavníku od jeho začátku a řadu let je jeho organizačním vedoucím.
Dostavník má více než třicetiletou tradici…
Letos působíme přesně třicátou třetí sezónu a vzhledem k tomu, že děláme jednu inscenaci ročně, máme za sebou 33 inscenací. Víc toho nestihneme. Všechny nejsou z oblasti hudebního divadla. Úplně na začátku existence souboru a pak v éře Pavla Dostála (osmdesátá léta) jsme dělali kabarety.
Vy jste členem souboru od počátku …
Pamatuji všechno. Dostavník jsem zakládal 1. prosince 1970. Před tím existovalo takové estrádní sdružení s tehdy typickým názvem Meopťanka. Byl to takový estrádně revuální soubor slušné úrovně, měl např. dobré zpěváky, jazzbalet a kapelu. Když potom Meopta Přerov změnila prostory a přestala si nás hledět, tak nás de facto koupil Klub železničářů, kam jsme se přemístili právě onoho 1. prosince. Dřívější název klubu byl Klub dopravy a spojů a my jsme proto hledali název z tohoto oboru. Přerovský básník a spisovatel Kebza, v té době náš manažer, mu dal název Postilión. Protože tehdy nebyly cizí názvy možné, změnili jsme název na Dostavník.To byl přece také dopravní prostředek. Dva, tři roky soubor přecházel z estrádního programu na revuální programy a kabaret. Měli jsme onu baletní skupinu, tak vznikl první muzikál s názvem Přepadení dostavníku. Autorem byl šéf Ostravského rozhlasu pan Kotmel, hudbu složil dr. Vladimír Čech. Potom dramaturgie hledala mezi tituly hudebního divadla z produkce Dilie.
Tenkrát muzikál určitě nepatřil mezi divadelní formy, které vyvolávaly nějaké zvláštní nadšení úřadů…
To určitě ne. My jsme se na počátku ani nesnažili se nějak uplatnit v soutěžích. Činohra vládla a poroty nám také nebyly příliš nakloněny. Často byly naše kusy považovány za nějaké laciné umění. Přitom opak je pravdou. Hudební divadlo potřebuje herce, kteří se umějí pohybovat, zpívat a zároveň mají herecké schopnosti.
Nevím kolik obyvatel má Přerov dnes, ale velkoměsto to určitě není ani nebylo. Kde jste takto vybavené lidi hledali?
Přerov má 50 tis. obyvatel. Z počátku jsme těžili ze základu Meopťanky. Už v té době, a děláme to dosud, jsme hledali lidi konkurzem. Vyhlásíme to v novinách, na plakátech, v současné době je nám příznivě nakloněna kabelová televize. Každý rok soubor doplňujeme, a tím udržujeme jeho jakousi „mladistvost“.
Kolik lidí se do konkurzu přihlásí?
Je zajímavé, že se vždy hlásí více děvčat, jen málo hochů má ctižádost dělat tuto divadelní formu. Přihlásí se tak deset dívek a 1-2 kluci, a někdy žádný. Z dívek vezmeme jednu, max. dvě, kluky bereme všechny. Jsou pro doplnění mužské části souboru, která stárne, velmi zapotřebí.
Vždycky se vám dařilo získat spolupracovníky z profesionální sféry…
Úplně na začátku to tak nebylo. Profesionální pomoc měl pouze jazzbalet. Pak nám paradoxně pomohla doba. Ještě počátkem osmdesátých let jsme sice patřili k pravidelným účastníkům krajských přehlídek, ale žádné výrazné úspěchy jsme neměli. Tehdy nám jeden porotce řekl, že zná dva lidi z Olomouce, kteří se léta tomuto žánru věnují a teď mají problém. Šlo o Pavla Dostála a Richarda Pogodu. Právě Dostál nesměl působit ani v Olomouci ani v okrese Olomouc. Možná, že mimo tento okres by to šlo. S Dostálem jsem se okamžitě kontaktoval a on kývl. Jako režisér měl skoro profesionální nároky a dokázal být velmi tvrdý. Někteří odešli, ale ti, co zůstali, slavili úspěchy. Už v roce 1982 jsme na JH uvedli upravenou hru V+W Helenka je ráda a rok poté Dostál udělal adaptaci Výletu pana Broučka do XV. století, a ta se rovněž dostala až na Hronov. Možná, že by se tam dostaly i další inscenace. Dostál byl však vůči porotám velmi nekompromisní a trval na své pravdě. Spolupracoval s námi až do roku 1989. Choreografy si zval z Olomouce a Pogoda měl na starosti hudební stránku. Vlasta Hartlová (režisérka Knihy džungle) s námi začala spolupracovat také jako choreografka, a když pan Vobecký z Uherského Hradiště už nechtěl dojíždět, udělala Kytici sama. Mrzí mě, že jsme ji v programu ke Knize džungle neuvedli také jako choreografku.
Kolik členů má Dostavník v současné době?
Je nás třicet včetně studentů středních škol (gymnázia a obchodní akademie). Dvě děvčata budou letos maturovat. To znamená, že v konkurzu na podzim budeme muset soubor doplnit. Nejstarší jsem já, pak je střední a nejmladší generace. Partu máme dobrou. Co Dostavník existuje, nikdy jsme neměli generační spory. Samozřejmě, že blíže k sobě mají příslušníci jednotlivých generačních vrstev.
Kde zkoušíte?
To je problém. Klub železničářů je soukromým subjektem a povodeň v r. 1997, která prošla ulicemi Přerova, budovu narušila. Dodnes se v ní nedá nic dělat. Prostory si musíme pronajímat. Pro první fázi máme pronajatu místnost v základní umělecké škole, pro fázi aranžovací prostor v klubu Elektrárny. Ten na hodinu stojí 100,- Kč a když zkoušíme 2x týdně po třech hodinách, dělá to 2 400,- Kč měsíčně.
Máte nějaké granty a sponzory?
Na štěstí máme jednoho velmi ochotného sponzora, který nám dá ročně 25 tis. Kč, ostatní dávají po pěti tisících. Město Přerov, které reprezentujeme, nás sponzoruje, ale ne tak, jak bychom potřebovali. Kultura je tady popelkou, Přerov je spíše sportovní město. Sport je sponzorován z prostředků města nesrovnatelně víc. Dostáváme ročně max. 30 tis. Kč. Něco si musíme vyhrát, byť je to pár korun.
Jakou máte reprízovost?
Třicet repríz musí být. Za léta působení máme stálá místa, kde hrajeme.
Jak dlouho jste dělali Knihu džungle?
Tradičně začínáme v polovině září. Tradičně první pondělí v březnu dalšího roku je premiéra. V závěru musíme trochu šturmovat, zkoušíme až 3x týdně. Dvě dámy včetně paní režisérky jsou z Olomouce, prezident divadla Vráťa Lukeš je montérem a musí do Přerova přijet. Představitele Mauglího jsme objevili v loňském konkurzu. Je ze Šumperka a studuje v Olomouci. Chce se pokusit o JAMU, už to jednou zkusil.
Proč je hudebních divadel tak málo? Vy sám jste nadšeným zastáncem samostatné národní přehlídky hudebního divadla, ale kdo tam bude hrát?
Přehlídka už existuje v Sázavě a sejde se tam tak pět souborů, víc jich opravdu není. Je to určitě tím, že jde o náročnou záležitost. Souborů, které se věnují hrám Voskovce a Wericha a Suchého a Šlitra, by se možná našlo víc. Jejich inscenace asi nejsou tak kvalitní a repertoár tohoto typu je trochu obehraný. Proto jsme se od počátku snažili hledat i jiné cesty. Robin Hood byl prvotinou našeho Zdenka Hilberta, který napsal hudbu i ke Knize. Byl to klasický muzikál. Nebylo to tak špatné, ale kojetínská porota (dr. Závodský) nám řekla, že to není nic nového a že s tím Dostavník chodí každoročně. Pak paní Hartlová přišla s Knihou džungle v úpravě D. a V. Martincových, kterou znala ze svého působení v Šumperku. Souhlasili jsme, byť se to muzikálem nazvat nedalo a mělo to velmi náročný hudební (živé zpívání, trojhlasy, žádné mikroporty, žádná nahraná muzika) a zvukový plán (perkuse).
Co pro Vás znamená národní přehlídka, na níž spolu hovoříme?
Třebíč je pro nás sen, musíme překonat letitě stejnou porotu v Kojetíně. Už jsme si říkali, zda nemáme jet někam jinam, třeba do Hodonína či do Otrokovic, což byly letos dvě nové přehlídky. Porota v Kojetíně nás zná a má na nás ustálený názor. To vždy není dobré. Tentokrát to vyšlo a jsme šťastní.
Děkuji za rozhovor a přeji Dostavníku i Vám osobně vše dobré.
Připravila Lenka Lázňovská