Texty: Šanov, Libuše Pivoňková: Vzpomínky vnučky na autora opony pro ochotnické divadlo

Vzpomínky vnučky na autora opony pro ochotnické divadlo v Šanově u Rakovníka.

S radostí plním žádost napsat stručný životopis mého dědečka. Všechny informace jsou ale zprostředkované, protože děda zemřel, když mi byly 3 roky. Hodně mi ale o něm vyprávěla moje maminka Libuše Pávová rozená Brabcová, jeho jediná dcera.
( Toho vyprávění ale bylo tolik, že budu mít velký problém se stručností.
Bude se určitě muset hodně vypouštět.)
Gustav Brabec, zvaný „Bajta“ (1889 – 1953)
se narodil v Šanově okres Rakovník jako třetí syn v rodině domkáře. Výtvarný talent se projevil velmi rychle už ve škole a tak mu výtvarné potřeby opatřoval řídící učitel. Děda toužil po malířském vzdělání na akademii v Praze ale otec mu to nedovolil. Rodiče by ho nemohli na studiích vydržovat a pak také trvali na tom, aby si našel „poctivé“ řemeslo. Přání rodičů respektoval a zvolil si tedy řemeslo malíř pokojů, lakýrník a malíř písma. Vymanit se trochu z otcova vlivu se mu ale přeci podařilo. Otec mu podepsal, že se může vyučit u mistra Bryndy v Blatné (jižní Čechy), protože si myslel, že se jedná o Blatno (u Jesenice). Když zjistil svůj omyl, už bylo pozdě.
Po vyučení (obr. 1 výuční list, obr.2.- rub výučního listu ) ještě nějakou dobu zůstal děda u svého mistra v Blatné, pak nějakou dobu pracoval v Praze na Vinohradech ( obr.3 - v Praze brzo po vyučení) a nakonec se vrátil domů do Šanova. Začal chodit s mojí babičkou Marií, rozenou Heroldovou, dcerou sedláka. Její otec, jak to tak bývalo, tomu bránil a proto máme řadu vlastnoručně malovaných pohledů a přání slečně Mařce Heroldové, které jí děda posílal a podepisoval konspirativně Tvůj Marek (obr.4 – konec války, přesun vojáků domů-autentická fotografie z lodi Dalmatia ; obr.5 – rub fotky z lodi Dalmatia – podpis Marek) .Většina pohledů je z válečné pošty z 1.světové války, protože děda celou válku působil v Itálii u výzvědného oddílu 88.pěšího pluku (obr.6 – Výzvědný oddíl – vlastnoruční kresba). Hned začátkem války podle fotografie namaloval portrét babičky Marie (obr.7 – portrét babičky a obrázky, které maloval a jako pohledy posílal domů), který s ním putoval až do konce války a teď visí u nás, společně s dalšími jeho krásnými olejomalbami. Po návratu z 1.světové války si zařídil vlastní prosperující živnost ( obr.8 – firemní reklama ) a oženil se s babičkou. Díky své společenské nátuře, činorodosti a chuti stále se něco nového učit, se rychle stal výraznou osobností nejen v Šanově. Vedl ochotnický herecký soubor, který se stal známým i v širším okolí, věnoval se práci v Sokole, měl pronajatou honitbu a nakonec byl celou 2.světovou válku až do února 1948 starostou obce. Docílil toho, že v Šanově začala fungovat měšťanská škola, vymohl „jen“ zastávku vlaku a moc ho mrzelo, že se mu nepovedlo zařídit v Šanově ještě poštu. Pokud by nepřišla 2.světová válka, možná by to byl dokázal. Dokonce snad vyzdobil nástěnnými?? nebo stropními?? malbami kostel v sousední vsi, v Petrovicích. To ale nevím jistě. Veškeré dění v obci bylo zaznamenáváno do obecní kroniky, prý velmi hezké. Kronika byla ale před Němci zakopaná do země a protože byla špatně zabezpečená, tak se bohužel po vyzvednutí rozpadla. Tím se také kromě jiného ztratily veškeré údaje o činnosti ochotnického hereckého spolku.
Z vyprávění vím, že děda kromě opony ( obr.9- stará fotka opony), maloval všechny kulisy (obr.10 - na štaflích před dekorací), líčil herce, půjčoval kostýmy, vybíral repertoár ( obr.11,12,13 – ochotnické příručky ) režíroval a také většinou hrál významné postavy. Pokud vím, tak Mistra Jana Husa ze stejnojmenné hry, která se hrála v lesním divadle za vsí ( ???obrázky jsou velmi nekvalitní ), pana otce v Babičce a především knížete z oblíbené Lucerny (obr. 14 – skupinová fotka souboru, obr.15- plakát na Lucernu-bohužel bez letopočtu). Nic neponechával náhodě, odebíral časopis pro ochotníky a jezdil se vzdělávat (obr.16 - Kurs ochotníků ; obr.17 – fotografie z té doby).
Jako starosta byl za 2. světové války v období Heydrichiády uvězněn asi ½ roku v Malé pevnosti v Terezíně za zatajení policejně nehlášených. Tam se paradoxně dostal ne kvůli krytí lidí zběhlých z práce z Velkoněmecké Říše a různému falšování dokladů o úhynu dobytka aby se nemuselo maso, vejce atp.odvádět Němcům a uprchlí lidé mohli dostávat potravinové lístky, ale proto, že ve vsi dlouhodobě bydlel člověk, který nebyl hlášený na obecním úřadě. Pokud by se bylo přišlo na opravdovou protiněmeckou činnost, asi by se z koncentráku nevrátil. I tak mu pobyt v koncentračním táboře podlomil zdraví ale úřad starosty zastával i po válce až do února 1948. Tím nastal zásadní zvrat v jeho životě, tak jako u mnoha dalších lidí. Těžce nesl nastalé společenské změny, pronásledování komunisty, nemožnost účastnit se veřejného života ( vyloučení ze Sokola a z mysliveckého spolku, protože neměl kladný poměr k lidově demokratickému zřízení ). Jak mi říkala moje máma, to poslední, co ho „přivedlo do hrobu“, byla ztráta pronájmu honitby. Musel jako protistátní živel odevzdat lovecké zbraně a moc se tím užíral. Jen prý moje narození v roce 1950 ho rozveselilo a trochu mu prodloužilo život. Zemřel v roce 1953, v rakovnické nemocnici.
Než jsem začala psát, dlouho jsme se s mojí mladší dcerou probíraly fotkami, různými doklady, předlohami pro kulisy, hereckými knížkami, rozepsanými hereckými úlohami (to všechno jsem celá léta schovávala), dokonce jsem našla i plakát na představení Jiráskovy Lucerny a nad tím vším jsem si uvědomila, jakou by měl děda radost, kdyby viděl, že u obou mých dcer se konečně projevil jeho malířský talent.

Jsem moc ráda, že se opona ochotnického souboru ze Šanova našla, dostala se do této knihy a umožnila mi napsat o jejím tvůrci.

Vnučka Libuše Pivoňková, rozená Pávová