Texty: RYCHECKÝ, Saša: JIŘÍ WOLKER V KARVINÉ. AS 2003, č. 3, s. 51.

JIŘÍ WOLKER V KARVINÉ

V sobotu 29. března 2003 se v DK Karviná uskutečnilo již potřetí krajské kolo
soutěže recitátorů starších a dospělejších s postupem na Wolkrův Prostějov. Protože jsem byl na všech předešlých ročnících, jsem schopen porovnávat a hodnotit, tím spíše, že jsem letos zažil tři okresní přehlídky i jako porotce.
Zorganizovat podobnou přehlídku je úkol vskutku náročný. Nejen, že je nutno sehnat výsledky okresních kol, seřadit přihlášené do nějakého objektivního pořadí (nejlépe losem), zajistit porotu, která bude pro všechny zúčastněné (především pro ambiciózní učitelky ZUŠ i jiných institucí) dostatečně reprezentativní a „odborná“, dále pak vyhádat finance na zaplacení nájmů, svačin, občerstvení, poroty a podobně, připravit všechny hostesky, organizátory, všechny účastníky uvítat, potěšit je tím, že se o ně někdo všestranně postará. Děláme podobné akce v DIVIDLE Ostrava několikrát do roka a dovedeme si velmi dobře představit to vše, co je za tím. Taky sehnat texty, namnožit je, poslat porotcům, aby si je mohli včas načíst, zjistit spoje vlaků a autobusů...
V minulých dvou ročnících se na této přehlídce vždy exponovaly především konflikty. To je normální, protože to, co funguje, to se neregistruje, to, co není podle představ účastníků, to se prezentuje a je to pak i obrazem celé přehlídky. Moc a moc jsme se snažili, aby vše bylo objektivní, ale některé jedince o této snaze nikdy nepřesvědčíte. Před dvěma lety to byl recitační soubor z Havířova. Hráli s plným nasazením, snad dokonce i všichni hrající věděli, co a proč hrají, jen diváci (a členové odborné poroty) nějak nepochopili, o čem že to je. Paní vedoucí pak utekla domů a na porotu poslala své naočkované svěřence. Vznikl konflikt, ale prostě jsme se rozhodli, zdůvodnili a argumenty o nekompetentnosti hodili pod stůl (a pak dlouho ještě snášeli následky). Vloni zase recitační soubor, tentokráte pro změnu z jiného kraje neudejchal to, že nebyl nominován, ani oceněn. Poslali dopis. Už jsem neměl chuť jet na další ročník, protože když ambice vedoucích vítězí nad sdělením dětí, pak není žádná šance cokoliv vysvětlit a porovnat. Přesto jsem se nechal přesvědčit a rád.
Hned po příjezdu jsme museli v porotě řešit problémy okresních porot, dodatečnou nominaci a podobně, a snažili jsme se vše srovnat do objektivně vyvážené přehlídky. S ostatními porotci jsme velmi rychle našli společnou řeč i společná kritéria a představy. Změnou – velmi podstatnou – bylo, že všichni povinně recitovali oba své texty.
V I. kategorii jsme viděli celkem deset recitátorů (-ek). Úroveň byla nadprůměrná, oproti minulým ročníkům nebyl text, který by byl špatně, neadekvátně vybrán. Přece jen je to už krajské kolo a je jen ke cti okresním porotám, koho poslali dále. Technická úroveň, schopnost sdělení, pochopení tématu byla nadprůměrná, takže porota se musela hodně trápit, koho poslat do vyššího kola soutěže. Nakonec jsme se dohodli takto:
Na WP byli delegováni, bez pořadí: David Grosser (L. Aškenazy: Pravda a V. Solouchin: Hlava) a Tereza Lexová (I. Wernisch: Rybí zpěv a M. Holub: Kašpárkův sen). Těsně za postupem skončila Adina Bálková, která oslnila v prvém textu (A.E. Poe: Havran), ale ve druhém textu (K.H. Mácha: Máj) způsobila rozvrat poroty. Já byl potěšen, ale narazil jsem u ostatních členů poroty, kteří vysoce hodnotili text (nejlepší), ale cítili se uraženi tím, že klasik byl zlidštěn! Citace: „Mácha je svatý...!“ Adina tedy nepostoupila, ale snad je to i dobře, protože za rok...!
I ve II. kategorii bylo 10 účastníků. Úroveň byla pozoruhodně nižší, jako by se ty děti v onom věkovém období zabrzdily. Ne ve výběru (vesměs výborný a odpovídající), ale v pochopení a hlavně ve sdělení tématu, názoru. Technicky dokonalá recitace, která nevoní, není prožitkem a sdělením mě až tolik nezaujme. Leč i v této kategorii se dalo vybírat. Na WP jsme nakonec nominovali Evu Hrdličkovou (J.K. Cassius: Černý Bill a bílá Nelly a Prévert: Láska mě stvořila), a s ní Markétu Kubíčkovou (A.E. Poe: Havran a L. Ferlinghetti: Svět je báječné místo...).
III. kategorie měla jen jednu recitátorku, ale její úroveň byla výborná a o postupu nebylo pochyb. Jen je zajímavé, jak opadá zájem o recitaci s přibývajícím věkem. Čím to je? Postoupila nakonec jednoznačně Lucie Kmeťová (Eva Vodičková: Nespavost a Pavel Šrut: Povídání o drakovi). Nechce se mi hodnotit celkovou úroveň, spíše mě to nutí přemýšlet o tom, co děti nutí k recitaci. Exhibicionismus? Potřeba sdělovat? A proč je jich méně, když jsou starší? Proč jsou pravdivější a přesnější, když jsou mladší? Jsem rád, že letos nebyly recitační kolektivy. Vždycky se tím trápím (Je to divadlo, nebo recitace? Kde je ta hranice? Kdo a jak stanoví kritéria?), a navíc některé kolektivy, nepostoupivše, jsou pak agresivní a neslyšící.
A stejně je krásné, že se pořád nacházejí lidé, kteří mají rádi poezii, kteří skrz poezii chtějí sdělovat svůj názor na svět, na lidi kolem sebe, kteří tím žijí. Jsem rád, že jsem i letos u toho směl být, protože mě to nabíjí pozitivní energií. Děkuji.
Saša Rychecký