Texty: AS 2003, č. 3, s. 48 - 49, Ivan Čech.

XXXVII. TŘEBÍČSKÉ LOUTKÁŘSKÉ JARO

bylo velkým jednodenním divadelním maratonem, který i přes krásné počasí přilákal k velké libosti pořadatelů dostatek souborů. Některé známé, na TLJ pravidelně vystupující soubory tentokráte chyběly. Leč objevily se soubory nové, které do příjemné Třebíče zavítaly poprvé.
Následující řádky jsou postřehy z jednání poroty, která na TLJ pracovala ve složení M. Matoušek, který byl předsedou poroty, MUDr. M. Blaha, Mgr. J. Dejl a I. Čech. Pražskou Artamu zde zastupoval a veškeré dění bedlivě sledoval Š. Filcík.
29. březnový den zahájil prvním představením brněnský soubor Bedruňka. Oproti létům minulým zvolil velmi kvalitní text – Malého prince Antoine de Saint – Exupéryho. Kvalita textu však souvisí i s možnostmi jeho dramatizace, a ta je často nad síly i souborů profesionálních. Je tedy zřejmé, že to byl velmi těžký úkol i pro tento soubor a mnohé motivy zůstávaly v podobě ilustrace textu. K ilustraci patří i zhodnocení výtvarné stránky inscenace. Ke křehkému textu byly zvoleny poněkud hřmotně působící spodem voděné loutky, které v některých případech bránily i srozumitelnosti textu. Velmi pozitivním obohacením inscenace byly naproti tomu písničky a texty Jirky Žižkovského, které předělovaly jednotlivé pasáže hry. Po zásluze byla tato stránka inscenace porotou oceněna.
Z větší dálky přijel soubor Sluníčko, pracující při divadelním sdružení Opona v Kyjově. Představení bylo inzerováno jako úprava známých pohádek Josefa Čapka O pejskovi a kočičce a není jednoduché jej zhodnotit. Opět jde o text chronicky známý a oblíbený, pohříchu však nedramatický. Jak členové souboru prozradili, důvodem inscenování tohoto textu byl objev více než dvacet let staré nahrávky hry, kterou technicky zrekonstruovali a odehráli jako klasické maňáskové divadlo s rozdělenou interpretací. Tento postup však účinkující nevyužili do všech možností. Zejména loutka pejska má v předloze větší prostor pro doslova „psí kusy“, ale i ty chyběly. Byli zde i jisté nelogičnosti představení – mytí podlahy vně domečku (víceméně zbytečná existence domečku), pec k pečení dortu zavěšená z pohledu diváka volně v prostoru, později pak zcela opomenutá a sloužící jako podlaha pro pejska i kočičku… a rovněž mísení ingrediencí onoho mimořádně nechutného dortu, které mohlo být opět jak výtvarně, tak divadelně lépe zvládnuto. Styl písniček i jejich četné opakování také mnohdy protahovalo představení nad únosnou mez. To vše byly maličkosti, které by bylo možno odstranit.
Dalším souborem byl Spolek loutek Loutkino, pracující při Soukromé mateřské a základní škole Rozmarýnová v Brně. Šlo o dvě spojené drobnůstky Aloise Mikulky a Františka Nepila Věci slepičí. Představení hrály děti od nějakých šesti do deseti/jedenácti let. Způsob práce s dětmi, který má vést k hotovému představení, v sobě mnohdy skrývá nebezpečí příliš očividného secvičení, které je dětem cizí. V tomto případě však byly pocity všech členů poroty zcela opačné - děti hrály bezprostředně, text jim padl „jako ušitý“. Velmi jim pomohla živá hudba, která jim byla blízká i žánrově udávala přesný rytmus celé inscenaci. Výtvarné řešení bylo rovněž jednoduché a elegantní – tři prostřižené černé paravány a textilní spodové loutky. Celkové řešení inscenace bylo oceněno udělením samostatné ceny.
Nováčkem na soutěži byl Divadelní soubor Bateteba Brno, který bezprostředně po představení Loutkina uvedl krásnou drobnůstku baladického rázu Tomáše Machka Před lesem, za lesem. Deset minut, dva účinkující a hromada nějakých nedefinovatelných klacků, větví a odpadků. Z toho všeho vyrostou dvě vesnice, dvojí obyvatelé, dvojí nepřátelé a jeden neveselý, aktuální příběh s konečným „poučným happyendem“. Představení by skvěle vyšlo i při hraní venku, kam je také podle tvůrců určeno.
Po roční pauze se na Třebíčském loutkářském jaru objevili podivínští Podivíni. Ti přivezli doslova horkou premiéru hry Zdeňka Říhy a Oskara Baťka Jak se Petruška ženil.
Na scéně Michala Mikuliče, s nádhernými maňásky s řezbovanými hlavami se s velkým nasazením odehrávala krásná maňáskárna, které nechyběl spád, vtip, herecká akce s maňáskem
a herecký styl, odpovídající jarmarečnímu divadlu – a to i v samotném prologu hry. To, že šlo o horkou premiéru bylo patrné, z drobných nedopatření, a Podivíni ne vždy dokázali zareagovat způsobem, odpovídajícímu grotesknímu rázu hry. V poslední třetině, která by logicky měla gradovat, tempo zpomalovalo a ubývalo překvapení i akční scény. Myslím si však, i z vlastních zkušeností s podobným stylem divadla, že se vše usadí a vytříbí.
Osvědčeným účastníkem třebíčských jar je dětský a loutkářský soubor Blučina v čele
s Hankou Kratochvílovou. Blučinští – to je neutuchající elán, který znamená výchovu dětí, které, když se vše naučí, vylétnou do světa a práce začíná od začátku. Dvě pohádky, Sněhurka a sedm trpaslíků a O pokažené válce, byly odehrány s tubusovými loutkami, dětmi ve věku od sedmi do jedenácti let (zdálo se mi, že vrstevníky brněnských dětí). Představení bylo odehráno v tempu, děti se nenechaly ani nachytat jistou chybou při přestavbě scény. Loutky v některých momentech dobře fungovaly - scéna s vojáky a děvčaty, v některých momentech však dramatické akce nebyly vyhrány. Tu a tam bylo u některých děvčat patrné jisté přehrávání. Děti se zdály celkově méně bezprostřední než v předcházejícím představení. Snad i text byl pro děti méně zábavný a didaktičtější. Je však třeba smeknout před pravidelností, s jakou se tento soubor vydává na nelehkou cestu soutěžních přehlídek – vždy s novým představením – a s velmi obměněným obsazením. Proto také byly děti oceněny cenou poroty za práci na této inscenaci.
Další kyjovský soubor (ze stejné „líhně“ jako soubor Sluníčko) se jmenoval Ruce na špagátě. Jak ale představení, které jsme viděli pojmenovat?! Snad takto: jedno archaické rodinné divadlo, jeden principál, dvě herečky – muzikantky a ještě jeden komediant. K tomu kulisy z první republiky – Bubeníčkova náves. č. XXII. a Váchalovo peklo č. XIV. Jedna, dvě staropražské písničky a je tu jarmarečně – zábavné představení, které si neklade vyšších nároků. Jmenovalo se Pekelná příhoda & Ošizený Kašpárek. Leč i z malých textíků pro loutková rodinná divadélka, i z malých loutek lze něco vykřesat. A to třebas tím, že otevřeně ukážeme, co loutky mohou či naopak nemohou, že si třebas zažertujeme s rekvizitami. Můžeme to třeba dovést ad absurdum, použijeme ještě nějaké nadsázky a fígle – zkrátka to chce ještě něco NAVÍC. A možná také, páni kolegové, se naučit text tak, aby se bavili i diváci, a ne jen ti, co horečnatě a marně hledají správné stránky v zákulisí, nebo listují v textu na stojánku na předscéně. Ale základ by tu byl, ty přestavby a oponky, ty šly skvěle.
Posledním představením náročného dne bylo vystoupení souboru Divadlo Povidlo Zlín, které se v Třebíči představilo poprvé. Debutovalo zde s představením Kašpárek v pekle,
jež prý má na svědomí anonym. Naštěstí nešlo o žádnou meziválečnou hru s didaktickým Kašpárkem, varujícím jako vztyčený prst paní učitelky, a ani Kašpárka nehrála žena. I dnešní děti tedy představení docela vtáhlo do děje. Ostatně bylo tomu i díky představitelům tří hlavních postav - Kašpárka, Honzy a Princezny. Představení bylo zajímavé svou scénografií, která byla pro zvolený typ loutek náročná. Jak nazvat onen typ loutek nevím, snad loutky – návleky (na noze účinkujícího). Některé loutky, které byly kvalitněji plasticky pojaté, působily velmi zajímavě. Jiné však při nástupech a odchodech trošku rušily svou plošností. Snad by představení sneslo ještě nějaké škrty, ke konci se tam některé motivy rozvíjely a opakovaly zbytečně doširoka, ale to už je na režisérovi. Představení bylo oceněno za výtvarnou stránku inscenace.

Závěrečné resumé poroty bylo následující – do širšího výběru na letošní Loutkářskou Chrudim doporučila tyto soubory v následujícím pořadí:
1/ Podivíni z Podivína s představením Jak se Petruška ženil.
2/ Spolek loutek Loutkino Brno s představením Věci slepičí.
3/ Divadelní soubor Bateteba Brno s představením Před lesem, za lesem.
Ivan Čech