Texty: AS 2003, č. 3, s. 44 - 48, Alena Exnarová.

Regionální loutkářská přehlídka v Jesličkách

Byla společná pro Královéhradecký a Pardubický kraj, konala se od 4. do 6. dubna a za tu dobu jsme měli možnost vidět 22 soutěžních představení a 2 nesoutěžní. Byl to tedy maratón opravdu náročný, ale na to už jsme v Hradci zvyklí. Dokonce i diskutovat o tom, co jsme viděli, šlo zvládnout – využili jsme každou sebekratší volnou chviličku. Všechno jsme stíhali také díky tradičně vzorné péči osazenstva Jesliček, které dbalo jak o perfektní zabezpečení všech technických požadavků, tak o naše žaludky.
Také už si zvolna zvykáme na to, že se každoročně setkáváme s množstvím představení dětí a mládeže ze základních uměleckých škol. Je potěšitelné sledovat jak ty nové, začínající, tak vývoj a vyzrávání „starých známých“.
Začněme tedy domácí líhní – ZUŠ Na Střezině Hradec Králové. Hned prvním představením přehlídky byla pohádka Josefa Štefana Kubína Čertova nevěsta v provedení kolektivu vedeného Emou Zámečníkovou, a byl to rozhodně příjemný začátek. Hrálo se okolo židlí pokrytých látkami (měnily se podle prostředí), tyčovými loutkami a postavami určenými čepicí jako znakem. Bylo to vyprávění příjemné a kultivované, kdy se děti vyrovnávaly i se složitějšími úkoly, například mluvením za loutku, kterou v daném okamžiku vodil někdo jiný či současnou interpretací dvou postav (postavy s čepicí jako znakem a postavy – loutky). Rezervy této inscenace zůstaly v jejím temporytmu a gradaci celku. Ale je jistě slibným odrazovým můstkem pro další práci tohoto kolektivu.
Mirku Venclovou ze ZUŠ Na Střezině známe už z minulých let a vždy nás něčím zajímavým upoutala. Tentokrát si připravila pod pedagogickým vedením Jolany Brannyové inscenaci bajky R. Kiplinga Proč mají sloni chobot. Na scéně má trojdílný paraván – dřevěný rám se změtí látek nejrůznějších druhů a struktur, slámy, hudebních cinkátek… Mirka začala vyprávět a najednou se z oné změti jejím působením vynořovaly loutky, o nichž jsme ani netušili, že se tu mohou skrývat. Je to výtvarně a loutkářsky velmi nápadité a herecky kultivované. Jen zůstává ještě rezerva v samotném závěru celku: situace, kdy slůněti hrozí sežrání krokodýlem, je pojata v podstatě stejně úsměvně, jako všechny předchozí. Necítíme nebezpečí, strach o slůně se nedostavuje, a tím ani katarze, když pak všechno dobře dopadne. Bajka se tak mění v pouhou anekdotickou hříčku. Ale je jistě v silách loutkoherečky inscenaci v tomto smyslu dotáhnout.
Dalším sólovým výstupem byla Kůzlátka Lenky Košťákové ze souboru Dospělá embrya, ZUŠ Na Střezině, která pracují pod vedením Jana Dvořáka. Kůzlátka Lenky Košťákové jsou velmi originální a velmi půvabnou drobničkou. Herečka přijde na scénu v puntíkovaných šatech, schová se za židli a šaty svlékne, aby před námi vytvořila hrací prostor – louku. Kozu hraje svou hlavou, kůzlátky pak – voděnými jako marionety ramínky od podprsenky – jsou její „ženské půvaby“. Domečkem kůzlátek je košilka, kterou herečka oblékne, vlka pak představuje tmavá mohutná lyžařská rukavice, která se za nimi dostává tam, kam by neměla. Samozřejmost a kultivovanost projevu je pak další dobrou devizou této miniinscenace. Je to vynalézavý a decentní „večerníček pro dospělé“ – ale pokud jej zhlédnou i děti, jistě to nezanechá nežádoucí stopy na jejich duševním vývoji.
ZUŠ Na Střezině byla dále zastoupena dvěma soubory Jirky Polehni. Soubor Druhák nastudoval Vítr z Apalačských hor Phila Coea. První, co jsme viděli, bylo marionetové jeviště s proscéniem, na němž je nápis „Západ sobě“. V jednoduše stylizované výpravě a s nádhernými loutkami, jejichž výtvarný rukopis nezapře Jirkovu invenci, se před námi začal odehrávat příběh z divokého západu, ovšem prostředky důvěrně připomínajícími tradiční české marionetové divadlo ve zjednodušené a trochu laskavě parodizované podobě. Také český Kašpar se ocitl v tomto kolotoči – zprvu coby barman a posléze účastník celého děje. Čeká se, až „to“ přijde, protože „to“ (= vítr z Apalačských hor) přijít musí. Jednotlivé situace se plynule střídají, okořeněny občas nějakou libůstkou (například v podobě loutkových kankánových tanečnic křepčících na baru). Zlo je po zásluze potrestáno a padouch končí i s ukradeným indiánským pokladem kdesi v podzemí. Většímu spádu inscenace by patrně napomohla ještě výraznější pohybová i hlasová stylizace ve hře s loutkou, která by podtrhla její sošnost a vedla k razantnější práci s ní.
Soubor Záchvat nastudoval hru Jirky Polehni (na námět Vladimíra Bena Beneše) Na stropě. Text je bezesporu dobrým základem pro loutkářskou inscenaci. Příběh o malíři, který se usadí na stropě, aby měl prostor a klid na malování, je rozhodně vděčný. Také výprava patří k silným stránkám inscenace. „Maňáskárna“ se zprvu rozvíjí v intencích zvoleného typu loutek, které vyžadují přesné a razantní zacházení i práci s reálnou rekvizitou. Ale bohužel se tato nasazená razance v průběhu inscenace poněkud vytratí, takže začne působit zdlouhavě. I tak ovšem sledujeme řadu zajímavých situací. Navíc je předpoklad, že od své premiéry na regionální přehlídce zaznamená inscenace vývoj k lepšímu, neboť razantnější a přesnější práce s maňáskem je jistě pod Jirkovým vedením v silách souboru.
Dostáváme se k ZUŠ Chlumec nad Cidlinou, která se představila čtyřmi inscenacemi. S nejmenšími dětmi (z 1. až 3. tříd) připravila Romana Hlubučková Černíkovy Malé pohádky. Pohádky si děti vybraly samy a vyprávěly je prostřednictvím předmětů a jednoduchých loutek, za využití rytmické práce se zvukem. Někde šlo o pouhou ilustraci, jinde byla pohádka hlouběji domyšlena, ale v každém případě šlo o kultivovanou ukázku práce s dětmi, při níž rozvíjejí svoji fantazii, kultivují mluvu a učí se kolektivní spolupráci.
Soubor Uzel (děti z 5. – 6. tříd ZŠ) vytvořil za vedení Romany inscenaci Mikulkova Domu u pěti set básníků (dramatizace a úprava Romana + kolektiv). Hrají nad paravánem z novinového papíru i před ním, loutkami z novin. Využívají i zvuk papíru a občas, zvláště zpočátku, oceníme zajímavý nápad. Ale pak se najednou všechno stává poněkud jednotvárné: novinová výprava nám splývá, všechno plyne jaksi bez gradace, vyprávějí i to, co by měly být dialogy, a vázne i kolektivní recitace.
Soubor Tak co? (mládež ve věku 13 – 17 let) je nám už dobře známý z let minulých a letos se představil hned dvakrát. Nejdříve jsme viděli autorské představení Cirkus. Je to sled jednotlivých výstupů – někdy více, jindy méně zdařilých, za využití různých druhů loutek. Nakonec se inscenace trochu lomí: místo chybějících šelem nabídnou pohádku o třech prasátkách, která je milá, ale trochu „z jiného pytle“. Snad by ale stačilo „cirkusácky“ ji uvést. V každém případě, i při nevyrovnanosti celku, je sympatický smysl mladých lidí pro humor a skutečnost, že se neberou vážně. Nakažlivá radost z produkce se tak přenáší i do hlediště.
Druhé, a domnívám se, že zdařilejší autorské představení souboru Tak co? nese název Dokud nás čápi nerozdělí. Na scéně paraván a cosi se chystá. Dvě aktérky se chvíli dohadují, zda nám to mají nebo nemají říct. Nakonec se dozvíme, že jim chybí spousta zvířátek – a to máme sledovat kratičké příběhy o zvířátkách. Nevadí, zvířátka, která mají, použijí také zástupně. Po této úvodní informaci jsme sledovali velmi vynalézavé a invenční příběhy. Hrálo se hadrovými loutečkami, rukavicovými maňásky, čepicemi (které měli všichni herci na hlavách). Hrálo se s velkou chutí a nasazením. Bavili jsme se – chvílemi velice, chvílemi méně. Je to tím, že inscenace je dosud nevyrovnaná a některé situace je ještě třeba lépe vypointovat. Na regionální přehlídce jsme ovšem viděli premiéru a soubor počítá s tím, že bude na inscenaci ještě dále pracovat. To je chvályhodné, protože zaděláno je dobře.
LS Spolu, ale každý sám ze ZUŠ Jaroměř (vedoucí Jarka Holasová) se představil s Prévertovou Žirafí operou. Šlo o vyprávění, částečně zpívané, za využití plošných černobílých loutek a stejně pojatého kusu látky – východiskem výpravy se staly Prévertovy ilustrace. Představení se snažilo vycházet z Prévertovy poetiky, bylo kultivované a mělo atmosféru, ale v lecčems ještě nebylo dodělané a plynulo poněkud jednotvárně.
Kromě „zušek“ vystoupily na regionální přehlídce ještě dva dětské soubory. Jedním z nich byla Loutková scéna ze Smiřic, s níž jsme se setkali už v loňském roce. Letos připravili pod vedením a v režii Jiřího Zahálky hru se zpěvy podle stejnojmenné knížky O. Syrovátky Zatoulané písmenko. Hrálo se nad paravánem a před ním, plyšáky a opravdickými auty, v čistě malovaných kulisách. Písničky děj poněkud retardovaly a také se více mluvilo než dělo prostřednictvím loutek. Představení tak nemělo gradaci a temporytmus a až na řídké okamžiky (způsobené ovšem spíše „kouzlem nechtěného“) plynulo poněkud jednotvárně. Ale dětem nelze rozhodně upřít radost ze hry a chuť, s níž naplňovaly režisérem dané úkoly.
Dětský soubor Loutkářského souboru BOĎI z Jaroměře nastudoval v režii Jany Dvořáčkové text Martina Drahoráda O perníkové chaloupce. Hrálo se v rodinném divadle malými marionetami – s tím má ostatně Jana zkušeností víc než dost. Text člena souboru byl vtipný a inscenace dlouhá „tak akorát“, takže jsme marionetové začátky dětí sledovali s potěšením, a to i při vědomí řady začátečnických chyb („ručičkování“ marionet apod.).
A dostáváme se k dospělým souborům. LS Šíro Lázně Bělohrad se představil s autorskou inscenací na motivy místních pověstí nazvanou Čertovské pohádky. Inscenace se odehrává maňásky, ale nectí důsledně možnosti těchto loutek (razantní práce s reálnou rekvizitou apod.), naopak, občas se přimísí i prvky známé z marionetového divadla. Také nejdůležitější momenty inscenace se neodehrají před našima očima, ale jsou jenom řečeny. Přesto je to inscenace sympatická nasazením herců i tím, že si na nic nehraje. A jistě by stálo za to, ji jako „maňáskárnu“ dopracovat.
LS Ahoj Chrudim připravil Stvoření světa, autorskou inscenaci Libora Štumpa a Jarky Holasové. Od počáteční ilustrace známého biblického příběhu (za zvuku Smetanovy Vltavy, která je až příliš determinující a svazující) se autoři pokoušejí dojít v řadě symbolických zastavení až k současnosti. Inscenace se tak láme dramaturgicky i v různorodém využití prostředků černého divadla, kterými je soubor evidentně okouzlen. Od počáteční, poněkud monotónní ilustrace, až k nejrůznějším zkratkám a symbolům, které občas budí dojem přílišné přímočarosti a známých konvencí. Klademe si otázku, jakému divákovi je to určeno, a neumíme si odpovědět. Všechno tak nějak plyne a je to trochu nuda.
Tvůrčí skupina ARTYŠOK souboru DRED z Náchoda se v inscenaci Nejen o mýdle, autoři Z. Nalkowska, O. Pumr a Dred, zabývají vážným tématem holocaustu a likvidace židovských dětí, snaží se do nás bušit, ale nějak to všechno divadelně nefunguje – je to doslovné a jenom „jako“. Používají plošné loutky, ale nevíme proč, nehrají s nimi jako se subjekty, matoucí je i druhý zmenšený plán v pozadí jeviště. Buřty, které mají napíchnuté na klaccích, nikdy nestrčí doopravdy do ohně, aby to zasmrdělo. Nově příchozí, který jde do plynu, je svlečen do naha – ale schová se za loutku, proč? Neorientujeme se v tom, co nám chtějí říci a silně pociťujeme absenci sdělné divadelní metafory.
Podobné problémy s porozuměním máme s inscenací Loď andělů souboru Elevace Litomyšl, který vede Matěj Šefrna. Sledujeme loď s anděly, kteří prý přišli svým pochybením o křídla a chtějí je získat zpět. Kdo jsou tito andělé? Proč si zaslouží získat křídla zpět? Čí byla vina, že zemřeli lidé, o nichž tito andělé vyprávějí příběhy (prostřednictvím maňásků)? Inscenace má bezesporu atmosféru, která je tvořena hudbou, ale jinak je všechno tak nekonkrétní, že smyslu příběhu nerozumíme, i když je sdělován naléhavě.
Zvláštní bylo vystoupení Trstěnické stezky ze Svitav s autorským pořadem Vysočina. Byl to především bigbítový koncert, v druhém plánu doprovázený obrazy, projekcí, loutkami. Hudba ale přehlušila texty písní natolik, že jsme většinou ztráceli orientaci v tom, čeho by se měl zadní plán týkat. A tak pro toho, kdo má tento druh hudby rád, bylo lépe „vypnout“ a užít si to. Ten, koho tato hudba neoslovuje, většinou z hlediště odešel.
Téměř k závěru této přehlídky se dostávám ke čtyřem inscenacím souboru DNO z Hradce Králové, které opět potěšily. V obou „drobničkách“ – Gomez a Anatomie – se odrážejí principy inscenační práce DNA, tak jak je známe: mají vtip, vyznačují se nápaditou prací s loutkou či předmětem a překvapivou pointou. Gomez se odehrává ve znamení španělských rytmů (hudba, pohyb herců), na klobouku kytaristy: střapeček klobouku je Gomez, kytka z vlasů herečky víla, čili – paprika padouch. „Drama“ vrcholí, pointu nebudu prozrazovat. Vznik Anatomie byl inspirovan technologií loutky. Velká hadrová loutka ženy likviduje postupně všechny nápadníky (menší hadrové panáky). Jednou z likvidací je například „sežrání láskou“, kdy loutka otevírá své útroby a my sledujeme putování nápadníka až k tomu méně voňavému konci těla. Nakonec si rozmarná dívka přece jen vybere „toho pravého“ a koná se svatba. Ani v tomto případě nebudu pointu prozrazovat.
Obě další inscenace jsou rozhodně v práci DNA posunem. V inscenaci Okolostola (scénář a režie Jirka Jelínek) je na jevišti stůl, dvě židle, dva lidé – muž a žena. Dále krabice s nejrůznějšími věcmi. Začíná inscenace – hraní si se slovíčky a doslovností, s předměty, spolu vzájemně. Vrstvení nápadů a ptákovin. Smějeme se a bavíme – tak jako u DNA vždycky. Už se zdá, že tomu tak bude až do konce a pak možná bude následovat nějaká překvapivá pointa. Ale je to jinak, protože je to i o vzájemných vztazích. Postupně sledujeme stále menší ochotu partnerky hrát si. Sledujeme postupnou proměnu jejího vztahu k partnerovi. Nejdříve snahu přizpůsobit se a tolerovat jeho hravost. Pak několik marných pokusů o seriózní rozmluvu, kterou on vzápětí zhatí další dávkou hravých nápadů. Až k jejímu odchodu, protože takhle už není ochotná žít dál. Je to o bezohlednosti a sobectví, kdy člověk propadne svému koníčku na úkor partnerského soužití.
A je to kompaktní inscenace. Jsou tu nápady a hravost jako vždy. Ale je tu navíc jiná a přesně zvládnutá herecká poloha.
Podobně existenciálním tématem se zabývá také inscenace hry Tomáše Komárka 4 + 1. Sejdou se dva spřátelené manželské páry. I když se na sebe těšily, hovory váznou. Tak se pustí televize (zprávy), potom video. Text je výborný, ani slovo navíc. Kašírovanost, plochost a povrchnost tohoto světa vystihuje přesně i scénografie (pestře malované hadry jako součásti nábytku, plošné rekvizity atp.). V centru „pokojové stěny“ trůní velká televizní obrazovka. Rozsáhlou televizní produkci představuje jakési plošné loutkové divadlo pojaté s vynalézavostí a vtipem souboru DNO vlastním. Ona plošnost této produkce je jen dalším výrazem plochosti a povrchnosti toho, co se děje před obrazovkou. Trapnost všeho konání je to hlavní, co si uvědomujeme. Funguje to především proto, že herci v čele s režisérem Kamilem Bělohlávkem nesáhli po prostředcích grotesky, které by se snad mohly nabízet, ale že jejich herectví je sice stylizované, ale pravdivé a uvěřitelné.
Na závěr soutěžních inscenací jsem si nechala představení, které by sice patřilo do řady „školních“, protože vzniklo v souboru TLUPATLAPA při Dramatické školičce ve Svitavách, ale bylo skutečným vrcholem letošní regionální přehlídky. Se souborem Tlupatlapa jsme se setkali již několikrát a je třeba říci, že neustále vyzrává – nejen s přibývajícím věkem mladých lidí (dnes jim může být tak kolem 16 – 17 let), ale především divadelně. Letos nastudovali Jeffersovu Pastýřku (scénář Jana Mandlová, režie Jana Mandlová a Karel Šefrna). Volba předlohy, zdánlivě tematicky přesahující věk a zkušenosti inscenátorů, se ukázala být prozíravá a scénář, který na jejím základě vznikl, se stal velmi dobrým východiskem k jevištní realizaci. Postavy jsou představovány dřevěnými nebarvenými hlavami na dlouhých holích a vodí je herci v černém oděvu, s nezakrytými obličeji. Nejsou loutkami, subjekty samy o sobě, ale částí postavy jako celku, aby se ve vypjatých okamžicích (například milostné scény) jednání realizovalo jejich prostřednictvím. Ony hole jsou ale současně atributem Klárčina putování. Ovečky jsou pak představovány jakýmisi „štuclíky“ zavěšenými vždy na ruce herečky, jejíž pěst tvoří hlavu ovce. Vše se odehrává v podstatě ve volném prostoru vymezeném v případě potřeby různě zavěšenými látkami. Všichni jsou vypravěči a komentátoři příběhu, který nám současně zprostředkovávají i jako představitelé jednotlivých postav. Velkou zásluhu na kvalitě inscenace má herecký výkon představitelky Klárky Terezy Dvořákové, a také herecký výkon Jiřího Kašpárka, který si odpovídajícím způsobem poradil s typovým rozlišením všech mužských postav. Hudební složka, stejně jako složka výtvarná (včetně svícení), koresponduje s celkem.
Je to inscenace ve volbě prostředků čistá, střídmá, přesná a právě proto nesmírně emotivně působivá.
Zažili jsme letos opět velmi dobrou úroveň regionální přehlídky, o čemž koneckonců svědčí i počet udělených ocenění a počet inscenací doporučených k výběru na Loutkářskou Chrudim (viz příloha). Radostné pobytí pospolu nám ještě zpestřila svým vystoupením Hanka Voříšková. Jednak dokumentární loutkovou hrou O sopkách, ovečkách, vřesu atd., inspirovanou výpravou po sopečných kráterech v Auvergne ve Francii a jednak prvním divadelním písničkovým automatem pro jednoho diváka Grónská písnička. Tuto písničku odehrála během přehlídky celkem 66x, aby potěšila skutečně všechny, kdo o to stáli. Snad kterékoliv Hančino výtvarně vynalézavé a něžné divadelní vyprávění je radost zhlédnout kdykoliv a kdekoliv.
A ještě něco na úplný závěr: shodli jsme se, že bychom do budoucna chtěli zachovat společnou regionální přehlídku pro Královéhradecký a Pardubický kraj. Protože jsme si na ten každoroční maratón už zvykli. Ale taky především na sebe vzájemně. A kdyby tomu tak nebylo, moc by nám to chybělo.
Alena Exnarová

Ceny (v pořadí, v jakém se inscenace na přehlídce odehrály):
Mirce Venclové za herecký výkon a výtvarnou stránku inscenace Proč mají sloni chobot.
Souboru DNO Hradec Králové zvláštní cena za neotřelou invenčnost ve všech čtyřech uvedených inscenacích.
Kamilu Bělohlávkovi za scénografii inscenace 4+1.
Erice Čimanové za technologii loutky a výpravu k inscenaci Anatomie.
Haně Voříškové zvláštní cena za osobitou poetiku v inscenacích O sopkách, ovečkách, vřesu atd. a Grónská písnička.
Romaně Hlubečkové za tvořivou práci s dětmi v inscenaci Malé pohádky.
Jiřímu Polehňovi za výpravu k inscenaci Vítr z Apalačských hor.
Jiřímu Jelínkovi za scénář a režii inscenace Okolostola.
Markétě Stránské a Martinu Škeříkovi za herecký výkon v inscenaci Okolostola.
Janě Mandlové za dramaturgii a scénář k inscenaci Pastýřka.
Karlu Šefrnovi a Janě Mandlové za režii inscenace Pastýřka.
Tereze Dvořákové za herecký výkon v inscenaci Pastýřka.
Jiřímu Kašpárkovi za herecký a výtvarný podíl na inscenaci Pastýřka.
Souboru TLUPATLAPA Dramatické školičky Svitavy cena za inscenaci Pastýřka.
LS Záchvat ZUŠ Na Střezině Hradec Králové za výpravu k inscenaci Na stropě.
Jiřímu Polehňovi za text inscenace Na stropě.
Janu Dvořákovi za invenční a citlivou režii inscenace Kůzlátka.
Lence Košťákové za herecký výkon a něžné vodění loutek v inscenaci Kůzlátka.
LS „Tak co?“ ZUŠ Chlumec nad Cidlinou za osobité autorství inscenace Dokud nás čápi nerozdělí.

Nominace na LCH:
Tlupatlapa Dramatické školičky Svitavy – R. Jeffers, J. Mandlová: Pastýřka

Doporučení na LCH:
1. DNO Hradec Králové – J. Jelínek: Okolostola.
2. DNO Hradec Králové – T. Komárek: 4+1.
3. DNO Hradec Králové – Gomez + Anatomie.
4. Mirka Venclová, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové – R.Kipling: Proč mají sloni chobot.
5. Lenka Košťáková, Dospělá embrya, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové: Kůzlátka.
6. Druhák ZUŠ Na Střezině Hradec Králové – Phil Coe: Vítr z Apalačských hor.
7. Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou – kolektiv: Dokud nás čápi nerozdělí.
8. LS Záchvat ZUŠ Na Střezině Hradec Králové – J. Polehňa: Na stropě.

Porota: Karel Vostárek, Tomáš Komárek, Alena Exnarová
Převzato z časopisu Loutkář