Texty: Písek, ZAJÍC, Vladimír: Perlení v magických mantinelech 2002 - Hrátky s čertem. AS 2002, č. 1, s. 9-11.

DS Prácheňská scéna Písek - Jan Drda: HRÁTKY S ČERTEM. Šanžepaséjakjendotoho, a to všechno na jeden nádech. Inscenace záměrně a přiznaně vychází z filmové podoby této pohádky-nepohádky, z podobenství pro dospělé. Týká se to vymakané výpravy a kostýmů, občas i verbálního projevu a řešení situací. Soubor tím, že snaží snížit věkovou adresu diváka (určeno dětem od 5 let), se dostává, možná nevědomky, do nezáviděníhodné situace. Musí řešit, jak zprostředkovat téma, které směřuje k dospělejším, a dětem přitom nabídnout napětí nebo zajímavost, aby se v příběhu neztratily. Děti spontánně reagují na přímé oslovení, ale jinak povýtce vyčkávají. Ale možná (byť pochybuji), při plném sále dětí s rodiči, mohou být reakce a pozornost výsostně vstřícné. Inscenace trpí, ať už z jakýchkoli důvodů, nevybudováním vztahů. Jedním právě může být strhávání pozornosti diváka na herecký výkon sám o sobě, a ne v oblouku příběhu. Každá postava, ať chce dosáhnout čehokoli, provádí svůj vlastní výšlap většinou bez ohledu na partnery. Tak se stává, že se postavy neposlouchají a existují jen samy o sobě. Vespolné jednání jako takové, tedy proces, kdy z motivů a jejich naplňování přes překážky vzniká vztah a následně téma, se u Hrátek s čertem nekoná. Možná měli písečtí v Bechyni smůlu, možná jsme měli smůlu my, diváci, neboť možnost potkat se v pohádkové výpravě s pohádkou nebyla naplněna jak by si zasloužila. Nebo snad...?