Texty: ZAJÍC, Vladimír: Bechyňský sekt aneb Perlení 05 - Křest svatého Vladimíra. Amatérská scéna 2005, č. 1, s. 13–17.

RENTIÉR Blatná - K. Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra. Pavel Černoch jako obvykle začíná naplno zkoušet a tvořit divadlo, když zvon odbíjí desátý úder z posledních dvanácti. Škoda. Ne proto, že za dva tepy srdce dokáže vytvořit to, nač jiný potřebuje dvě hodiny, ale protože nás (i sebe) už tolik let připravuje o divadelní hostinu. Jenže na vše má výmluvu a nepomůže ani brachiální násilí, a já velmi dobře vím, o čem mluvím. Každopádně provést báseň na divadle není snadné. Je totiž nutné obrazně vyložit a rozšířit metaforičnost autora, neboť obraz je prioritně tím, čím s námi, oproti próze, poezie komunikuje. Objevit prostředky tematicky souznějící s obsahem básně a vizuálně ho povyšující není vždy snadné. Přesto, že zhlédnutá předpředpremiéra temporytmicky a významově hrkala jak hlava boha Peruna klapající o dláždění, podařilo se rentiérovi Černochovi najít výtvarný klíč. Jak s ním zacházel, je však jiná. Jak zacházel se slovem, a on to skutečně kvalitně umí, je také jiná. A tak, jako obvykle, byl náhle nejlepší, nepřesnější, nejdivadelnější a divácky nejzajímavější, když nevěděl co a jak dál. Když lapal text, lapal padající výpravu, prostě tančil mezi vejci ve snaze poškodit jich co nejméně. To není shození, jen se obrazně snažím postihnout stav inscenace i stav interpreta, který nejdivadelněji jednal v situacích, které vůbec neměly nastat. Ale k inscenaci samé. Pro realizaci postav lidského světa, které vše utilitárně a sebestředně zplošťují, aby si dokázaly převahu v pyramidě moci, převahu často nelogickou a nesmyslnou, zvolil Pavel loutky typu pomalovaných plochých prken rozměru šindele. Dobře s nimi zobrazuje a vypráví o časoprostoru carského dvora, významově používá rozličné podstavce jak postavy-loutky zavěsit, postavit, položit či shodit, včetně skvěle obrazné, a na jednotlivé prvky se rozpadající ženské kamarily. Perun je svatozář, kterou si herec nasazuje na hlavu, když jedná v první osobě, a svatozář se posléze sama stává loutkou, když se přesouvá do třetí osoby. Když připočtete proměnlivý kostým, lze říci, že interpret našel znakový systém, jenž poskytuje dostatečné možnosti k pohybu znaku, aby bylo možno na jevišti učinit slovo tělem. A jsme u toho: Bylo by možno! Text ještě potřebuje oprostit od částí souznějících s dobou vzniku a s osobním zážitkem Havlíčka. Je nutno objevit rytmus pro jednotlivé situace, a rozhodnout se, kdy je smysluplná próza, kdy poezie, kdy píseň. Totéž platí i o žánrové stylizaci jednotlivých situací, a o zaujmutí postojů interpreta k obsahu příběhu. Pokud se toto podaří, tak nijak nebude vadit závěr, kdy Pavel Černoch v duchu dnešní doby dokončuje Havlíčkův nedopsaný zpěv. Možná, že právě přes žánr zpěvu, lze také dopilovat zoubky inscenačního klíče.