Texty: Borovanský zpravodaj: Rozhovor s Václavem Hanzalem, 2009

Rozhovor s Václavem Hanzalem

Borovanský zpravodaj Duben 2009 s.8
Jana Průková


Muž, který tvoří kulturní historii Borovan. Už 53 let se podílí na kulturním vyžití ve městě.
K jeho životu neodmyslitelně patří loutky, pohádky a hlavně dětský úsměv a radost.
Prostě a jednoduše - Václav Hanzal.

Jak jste se dostal k loutkovému divadlu?
Tady se kdysi hrávalo Sokolské divadlo, ale o tom se dneska moc neví. Poprvé jsem se já, jako žák základní školy, setkal s loutkami za války v roce 1943, kdy pan Nováček v Radosticích hrával se svou rodinou divadlo a sám si loutky vyráběl. Když se v Radosticích přestalo hrát, nabídl pan Nováček loutky borovanské škole, kde se divadélka ujal pan učitel Václav Salák, který byl zapáleným divadelníkem. Nejprve se hrávalo v bývalé tělocvičně. Když skončila válka, loutky se uklidily a s nimi utichlo i naše divadlo. V roce 1955 jsme my, mladí osmnáctiletí hasiči, pod vedením velitele Bohumíra Malíka zavzpomínali na školní léta, vzpomněli divadlo a chtěli jsme zase hrát, jenže nebylo kde. Tehdy byl v Borovanech ředitelem školy pan Ladislav Kluzák, a ten nám nabídl prostory malovaného sálu. Nastaly ale potíže s místním národním výborem - nebylo nám přáno, nefandili nám. Dnes jsme městem podporováni nejen finančně, ale i uznáním naší práce. Ve škole na zámku v té době pracovala jen jedna uklízečka, a tak jsme museli celou cestu až do malovaného sálu vyložit papírem a uchránit tak podlahu před ušpiněním. Tady jsme zahráli svých první osm her v období od prosince 1955 do dubna roku následujícího. Ale i malovaný sál se začal opravovat, a my jsme se museli přestěhovat do přízemí, kde byly šatny. Museli jsme vyrobit přenosné věšáky, které se před představením vystěhovaly na chodbu a do místnosti se naskládaly lavice. Zde jsme hráli až do roku 1968 než začaly další stavební práce, a my se opět stěhovali.
Jenže. tentokráte nebylo kam, a tak loutkáři vzali rozum do hrsti a přišli s velice odvážným nápadem - přistavět k hasičárně kulturní stánek. V roce 1968 se začalo se stavbou a sál byl postaven za 18 měsíců, bylo zde odpracováno více jak 6000 hodin. Sál byl využívaný - konaly se zde podnikové schůze, estrády, hrané divado, zábavy a loutkové divadlo. Divadelní představení samozřejmě v našem podání. Neexistovalo totiž jen loutkové divadlo, ale také estrádní a divadelní herecký soubor. Někdy jsme měli i 8 akcí týdně. Odpoledne jednu a hned večer druhou. Stali jsme se tím známí a ústřední výbor hasičů nám posílal do Borovan různé delegace z Ruska, Polska, Jugoslávie i Rakouska.
V roce 1976, na popud starosty SDH Jana Nýdla st., se pojmeno¬val soubor loutkářů na Loutkářský soubor Jiskra. V začátcích nám hodně pomohli manželé Jaroslav a Anna Reithmayerovi. Manželé Reithmayerovi se pro nás stali nejen dobrými přáteli, ale i skvělými rádci. S jejich pomocí jsme se dostali na Skupovy Strakonice, krajskou přehlídku loutkářských souborů. Mimochodem, letos účinkujeme na přehlídce již pojedenadvacáté. Celá historie souboru Jiskra je zapsána v almanachu, který sestavil tehdejší kro¬nikář Borovan pan František Kadlec.

Zkuste porovnat, z technického hlediska, loutky tehdejší a ty dnešní. Jak se liší?
Loutky, se kterými jsme začínali, mají náramnou historickou cenu. Byli tady i překupníci, kteří chtěli loutky koupit do Rakouska ale my jsme je z ruky nedali. První loutky byly na drátech, ovšem, byly takové toporné. Konstrukce byla podstatně nižší než je součastná a dráty byly přibližně 120 cm dlouhé. Loutka měla v hlavě zavrtaný šroubek s drátem, na kte¬rém byla zavěšena. Vahadlo bylo složeno jenom z pomocného vahadélka na nohy a dvě nitě na ruce, takže jeden drát a čtyři nitě. V dnešní době má např. Kašpárek 9-11 nití. Díky manželům Reithmayerovým jsme získali kontakt na pana Maška, který vede podnik Umělecká výroba a loutky zde vyrábí. V této výrobně pro nás dělají loutky doposud. Dnes hraje¬me s loutkami na nitích dlouhých 2.20 m. Těžko se s nimi manévruje, a tak mají navázány ramena. záda, prdelku. ruce, nohy a hlavu, a když se loutka ohne. je taková ,.živější". Tyto mariondy jsou čitelné. Protože hrajeme klasické pohádky s princeznou, králem, ježibabou, potřebujeme, aby loutky byly jako živé. Průměrná cena jedné loutky je 2500-3000 korun, ale například. drak stojí až 4000 korun. Vlastníme přibližně 80 loutek, něco si vyrábíme sami. Drobné rekvizity a kulisy nám dříve maloval pan Eduard Buchtel v dnešní době je velice dobře maluje pan Roman Adamec.

Kolik lidí je třeba na zahrání průměrné pohádky?
Minimálně 15-20 lidí. U některých divadel se vodiči naučí přesné pohyby loutkou a sami za loutku i mluví. My máme takzvanou rozdělenou interpretaci. To znamená, že někdo vodí a jiný mluví. Dále tam musí být osvětlovač, zvukař a někdo na technické práce - nastrojit čerta, dát Kašpárkovi do ruky proutek apod.

Co se na divadle změnilo po technické stránce?
Tak třeba, scénická hudba. Dříve se s něčím takovým nepracovalo. Začali s tím až manželé Reithmayerovi a v dnešní době nám všechnu hudbu zdarma nahrává skupina Monika.

Vy jste hodně dlouho Jiskru režíroval. Režírujete stále?
V prvních letech režíroval soubor Václav Malík, jehož syn Stanislav, součastný starosta obce, s námi také hrál. Potom jsme začali dělat estrády, které řídil Josef Malík a já. Když Václav odešel, tak jsem postupně převzal loutkářský soubor. Nejprve jsem hrál a režíroval, pak zůstal jen u té režie. Letos jsem se rozhodl pověsit režírování na hřebík a převzala to moje dcera Helena Soldánová, která si vede, podle mého, velice dobře. Předávala se i loutka Kašpárka. Po dlouhá léta byl stálým vodičem pan Miloslav Kadlec, který předal Kašpárka do rukou Jana Ježka. Svůj hlas již dlouho Kašpárkovi propůjčuje má druhá dcera Marie Kroupová. A abych prozradil vše,
v souboru účinkuje i můj syn Václav.

Vy jste také spoluzakladatel hry Plamen.
Přesně tak. Plamen, hra jako taková, začala před více než třiceti lety. Původní soutěže byly jenom nárazové, "někdy a někde". Pak byla tzv. Celostátní hra mladých požárníků, ale ta se ujala jenom jeden rok. Další podobná hra, tentokráte k 25. výročí osvo¬bození, se konala v Bánské Bystrici, které se borovanští hasiči také zúčastnili. Při ústředním výboru byla komise pro mládež, a protože jsme v Borovanech už dlouho s mládeží pracovali, zúčastňoval jsem se jednání komise za Jihočeský kraj. Právě tam se začal tvořit základ Plamenu, aby se zajistila celoroční činnost pro děti. A pionýři to odkoukali od nás hrou Vždy připraven. Vyvrcholením bylo republikové setkání, které trvalo sedm dní a všichni se na setkání těšili. Stalo se, že družstvo Karla Machta jednou vyhrálo skoro všechny soutěže. Máme ještě jedno takové prvenství, ale teď už nebudu mluvit jenom o Plamenu. Bez přestávky se hasiči, ať již to byli žáci, dorostenky, dorostenci nebo ženy, zúčastnili sedmnáctkrát republikových soutěží. Takže nás opravdu znají všude.

Na takovýchto akcích se jistě naváže i mnoho kontaktů s ostatními sbory.
Máme navázaný dobrý kontakt s SDH Čejetice, kam jezdíme dlouhá léta. Oni měli také diva¬delní soubor, a tak si vyměňujeme hry apod. A samozřejmě, dobré vztahy máme se sborem z Těškovic. V polovině března navštívil Těškovice soubor loutkářů spolu s Hroším prozatímním divadlem. Spoustu dalších kontaktů udržujeme v okrese i kraji nejenom s divadlem, ale i po stránce hasičských soutěží.

Co jiného napsat na závěr? Popřát loutkářům hodně úspěchů, dětskou přízeň a všem borovanským hasičským družstvů,. které neodmyslitelně patří k našemu městu a reprezentují jej po celé republice, jen to nejlepší.
Ptala se Jana Průková.