Texty: Richter, Luděk: Soutěž individuálních výstupů s loutkou po dvaceti letech. Loutkář 2008, č. 5, s. 234-235

SOUTĚŽ INDIVIDUÁLNÍCH VÝSTUPŮ S LOUTKOU PO DVACETI LETECH

Bývala to velká sláva takové finále soutěže individuálních výstupů s loutkou: večerní velegalaprogram ve Zlaté Kapli Divadla Zdeňka Nejedlého (jenž je Karlu Pippichovi bezpracně přebral), čítající 15 až 20 počtem i délkou drobných vystoupení!
Pět finále proběhlo v letech 1977, 1979, 1982, 1985 a 1988 - a k tomu roku 1986 přehlídka těch nejúspěšnějších z předcházejících devíti let.
Dvacet let pak nebylo po IVL vidu ni slechu, až zas letos. Čtrnáct výstupů - pět v I. kategorii jednotlivců, tolikéž v II. kategorii studentů pedagogických škol a učitelek škol mateřských a čtyři v III. kategorii dvojic - to vše toliko z osmi souborů šíré republiky.
A bylo to smutné srovnání. Ne že by se tu nenašla sem tam i perlička - ale bylo třeba hledat lupou; valná většina výstupů by za dnů slávy, hádám, neprošla ani okresními koly.

Soutěž individuálních výstupů se nikdy úplně nerozhodla, zda cílem a konečnou hodnotou je předvedení rutinní technické dovednosti ve vedení loutek, nebo celistvé umělecké dílko nevelkého rozsahu a minimálního obsazení, jež by krom řemeslného umu aspirovalo i na emotivně působivé sdělení. To se, žel, nezměnilo ani dnes.
Nově snad přibyla pouze varianta třetí: jen nahozená, na jediném nápadu (leckdy naschválu) založená produkce, mnohdy postrádající jak sdělení, tak řemeslný um. Mezi takové výstupy, jimž nechybí hravost i nápaditost, ale zato jim chybí schopnost rozvést prvotní nápad a vystavět z něj drobnou inscenaci, která by byla srozumitelná a působivá, patřil Kaktus Jany Kyralové a Veroniky Dvořákové i Pecka Ondřeje Vaňury (všichni ZUŠ Na Střezině z Hradce Králové), Šípková Růženka Veroniky Jechové i Pidipohádka, již hrála táž s Markétou Rejlovou (obě ZUŠ Chlumec nad Cidlinou), a svým způsobem i Jak pejsek a kočička pekli dort v podání Michala Škopána a Kateřiny Hejtmanové (LS Na židli z Turnova).
Že nepůjde o nic víc, než o vodičskou techniku, napovídá mnohdy už sám název: marionetoví Klauni (Petr Douda, Jakub Navařík z LD Sokol Přerov), břichomluvecky nazvučená Annie hradecké Kamily Trmačové (jíž je nutno přiznat dovednost v utváření partnerství herce a loutky, za něž také dostala cenu) a do značné míry také Vzpomínka na M. Grocka (Martin Möglich z pražské Jiskry). I tam, kde si výstup předsevzal zpracovat
fabulovaný celek nebo alespoň jednoduchou zápletku, zůstává dramaturgie i na ní závislá režie v pozadí a většina úsilí se upíná na loutkoherecké řemeslo; žel, i tady však mistrovství někdejších matadorů chybí. Patří sem i kousky, které zdánlivě stojí především na herectví či loutkoherectví, jehož úroveň je ale až překvapivě nízká: Červená Karkulka Petra Doudy a Denisy Zdražilové z LD Sokol Přerov působí jako pouhá deklamace s potřásáním loutek, které se navzájem nevidí, nereagují na sebe a nejednají, Pohádka o Mášence a medvědovi Jana Havla z Vysokého Mýta naopak oplývá přemírou snahy o herectví (či spíše přehrávání), ale loutka je tu vcelku zbytečná - prakticky se s ní nehraje. Akademicky vzato i sama snaha o zdokonalení řemesla by mohla být v době tristního úpadku hry s loutkou prospěšná. (Ostatně
proto se rok co rok nechává přehlídkové publikum paradoxně uchvacovat zahraničními hosty, kteří okouzlují právě a jen vnější řemeslnou technikou či alespoň prastarými loutkářskými triky, fórky, fígly a technikami, zabalenými do rádoby světoči člověkoborného socio-psycho-filosofického mlna.) Jenže tak, jako o skutečné režii, řešící otázku „jak“, lze mluvit až při existenci skutečného dramaturgického podkladu (tedy „co“), tak o herectví, respektive loutkoherectví lze mluvit, až když tomuto režijně tvarovanému obsahu pomáhá na svět. Jinak jde jen o
atrakci na úrovni pouťových mořských panen, cvičených opic a oživlých figurín - což je etapa, kterou snad má české loutkářství od vydání divadelního zákona na počátku 50. let minulého století šťastně a definitivně za sebou.
Ti, kdo se vydali pracnější, leč jedinou slibnou cestou, začínající promyšlenou dramaturgicko-režijní koncepcí, došli nejdál. A to jsme u vítězů, za nimiž zela zřetelná propast.
Jitka Jirsová z pražské Jiskry vyhrála kategorii sólistů s trvalkou IVL - Hrubínovými pohádkami. Drobné, leč nosné textíky s výraznou pointou vypráví za pomoci jednoduchých louteček, jež tvoří neméně jednoduché, leč funkční metafory, respektující i dějové jádro a pointu příběhu. Škoda, že ne vždy dotáhne, co si sama připravila: tak v pohádce O řepě se těšíme, až destičkové loutečky předvedou v pointě svůj dominový pád, ale herečka je místo toho shrábne do košíčku - a je po metafoře a taky po pointě. Otázku původnosti použitých prostředků ponechávám
těm, kdo si původní inscenační předlohu Hany Dotřelové pamatují - ale byla-li popsána ve vydané publikaci, jeví se mi oprávněným
doporučené prostředky použít i v novém nastudování. Zvlášť, projevuje-li herečka dobrý smysl pro rytmické frázování s loutkou a plastický hlasový projev. Obé, spojené s nápaditostí, prokázala také v Čarování s klaunem - ale tomu chybělo právě to, o čem je řeč v předchozích odstavcích; cenu za scénografii si však výstup zasloužil.
Alenu Miklíkovou a Gábinu Řehovou z LD Sokola Přerov v studentsko-mateřinkové kategorii podržel text známé předlohy O koblížkovi svou přehlednou a srozumitelnou strukturou a jasnou tečkou. Škoda, že v provedení zůstaly u slušné sice, ale jen ilustrace, a že hlavní Koblížkova disciplína - utíkání - je prakticky bez pohybu. Velké rezervy má tato drobnička také ve vytváření příslušných vztahů mezi postavami a v jednání loutkami.
Inscenace Až ovečky přejdou (Hana Voříšková a Karel Šefrna pod hlavičkou souboru C Svitavy) tvořila v podstatě samostatnou kategorii. Ne proto, že by byla ve skupině dvojic jediná. Tvořila samostatnou kategorii v rámci celého finále přehlídky individuálních výstupů svým myšlením, velkorysostí, rozletem. Prajednoduchý, ale obsažný dramaturgický základ (opět doklad, že dramaturgie nepracuje na prvém místě se slovy, nýbrž s myšlenkami), neokázalá, ale funkční režie a scénografie - a pak už stačí jen minimalistické prostředky a kupodivu i naprosté
bezdění: Šefrna (cena za hudbu) jen s kytarou zpívá o ovečkách, které jdou z jednoho břehu na druhý za pastýřem, občas se některé nechce, pozdrží se, ale pes ji popožene - všechny musí na druhý břeh - zatímco po nebi plují jiné ovečky (vlastně beránci) zas směrem opačným jako veliký koloběh života. A to „vše“ nám předvádí Hana Voříšková (cena za scénografii) pomalým posouváním oveček v drážkách cest svisle vztyčeného obrazu. Na začátku uvěříme, že jde o známou pohádku pro usnutí. Ale kdeže! Je to o cestě životem k smrti, o přecházení na
druhý břeh, kde je všechno krásnější a kam všichni musíme - což je vlastně naděje. Posmutnělý, ale smířený, ba dokonce osvobodivý obraz cesty životem k smrti. Tak nějak vypadá katarze po konci tragédie. Tragédie se tu však nekoná.
Nebylo jí ani finále 8. přehlídky IVL. Jen znovu výstražně vztyčilo prstík pro celé loutkářství - a nejen amatérské: loutka se v něm, žel bohu, leckdy stává jen nemohoucí, bezvýznamnou výtvarnou dekorací k potřásání, bez níž by se inscenace (mnohdy arciť tak jako tak o ničem) venkoncem i obešla. A nepostradatelnost loutky v dané inscenaci pro mne vždycky byla odpovědí na otázku po loutkovosti: aťsi je v inscenaci třebas jediná loutka - ale ať je tu nenahraditelná! Nechť tedy ovečky přejdou na onen druhý loutkářský břeh, který
bude krásnější, za nadějí - jíž se snad dožijeme. K tomu nám dopomáhej i příští finále IVL.
Luděk Richter