Texty: Richter, Luděk: Miroslav Ryšavý (1924-2008) Loutkář 2008, č. 5, s. 199

VZPOMÍNÁME
Miroslav Ryšavý (1924 - 2008)
Když jsem před sedmi či osmi lety dával dohromady publikaci o padesáti Loutkářských Chrudimích, vyprávěl mi Mirek Ryšavý, jak v 50. letech distribuoval coby vedoucí Ústřední loutkářské prodejny po českých amatérských loutkářských souborech tu tisíc atrap chlebů, tu tisíc atrap pečených hus (vyráběly se prý pod vedením Zdeňka Juřeny ve výrobně v Neveklově a Jan Malík to jistil z ministerstva kultury) - a pak čelil stížnostem, že jsou pro velikost jejich marionet tady malé, onde velké. Moc se tím bavil.
Léta letoucí jsem nevěděl, kam Mirka zařadit. Byl tajemníkem Svazu českých divadelních ochotníků a od roku 1993 i předsedou SALu, na němž však mnohdy nenechal niť suchou. Několik desítek let byl členem UNIMA a po listopadové revoluci spolu se svými vrstevníky bouřil na její čerstvé, o dvacet let mladší vedení, jakže to ta UNIMA v 60. či 70. letech vedla.
Mirek byl zřejmě povahy neklidné, namnoze i nevlídné - tak trochu rapl. Po ne zrovna snadných začátcích v rodné Lomnici nad Popelkou (tátu mu Němci zavřeli a jeho samotného vyhodili ze strojní průmyslovky) a po poválečných režiích v pražské Zelené lišce založil v šestapadesátém
roce smíchovský Kováček a - po ne právě přátelském odchodu z něj - konečně roku 1962 i své milované Pimprle. Řídil je pevnou rukou, o čemž svědčí i stovky členů, kteří se v něm vystřídali.
Byl z jiné generace. Ale nezkameněl. Vždycky mě něčím překvapil. Vedle „chlebových“ skic se v Pimprleti čas od času objevovaly i seriózní, ba ambiciózní inscenace, snažící se poctivě srovnat krok s dobou. Nebál se pozvat jako hostující režiséry i mladé lidi jiné generace a úplně
jiné krevní skupiny - třeba Jarku Odvárkovou. Mě osobně nejvíc zaskočil, když mě požádal o vytvoření série monotematických seminářů - jakési pražské loutkářské školy, kterou jsme uskutečnili ve vršovických prostorách Pimprlete.
Ve svých osmdesáti čtyřech letech byl zřejmě posledním žijícím účastníkem „nulté“ Loutkářské Chrudimi z roku 1950, který až do posledka na Loutkářskou Chrudim jezdil. Pro loutky žil - a hádám, že máločemu ve svém životě věnoval tolik času, jako jim.
Teď už tuším, kam ho zařadit - byl prostě loutkář. Byl samorost - a takoví jsou kořením i v amatérském loutkovém divadle.

Luděk Richter