Texty: Sudoměřice u Bechyně – Výňatky z Pamětní knihy řídícího učitele Karla Mikeše

Výňatky z Pamětní knihy
(vypsal Josef Brůček, květen 2009):

Pamětní knihu Karel Mikeš začal psát v roce 1920. Napsal pět listů, psaní přerušil a pokračoval v roce 1964.
Počátky divadla v Sudoměřicích. (Dle tradice a žijících pamětníků sestavil Rudolf Franzl a opsal Karel Mikeš.) Uveřejněno v Táborské "Jiskře" 14.7.1919.
První počátky divadelního ruchu v Sudoměřicích spadají do let sedmdesátých 19. století. Snad se hrálo již v prvé polovině toho století, ale tuto doměnku nemáme ničím ověřenu. Z let sedmdesátých máme již zprávy hojnější. Vedle plakátů u Jáchymů zachovaných, jsou to vzpomínky součastníků, hlavně Josefa Jirky a Františka Jáchyma.
Z pamětníků hrávali: František Jáchym a jeho žena, kapelník Jirka, Komzák, z žen Kundrátová, Mašková. Čilými ochotníky byli i František a Josef Bakulové (František je otcem K. H. Hillara). Znamenitým komikem a miláčkem obecenstva byl Motl ze Smolče (zemřel 1900) často vyvolávaný zejména farářem Fr. Vildmannem.
Jeviště pořídil rovněž ochotník, truhlář Kyrian ze dříví darovaného lesní správou. Opona a kulisy byly dílem malíře Hály z Dobronic (Zachovaly se až do r. 1910), který byl věřitelem kroužku a po každém představení přiběhl si pro splátku, třeba leckdy nadarmo.
Poprvé hrálo se kolem 1874 - 5. Dávala se "Noční můra". Hrály se též kusy: Mlynář a jeho dítě, Proměněné ženy, Tatínkovy juchty, Já mám příjem, Dědkův kalmuk a jiné.
Představení vynášela 7 až 30 zlatých a to už musela být veliká návštěva, povážíme-li, že se platilo k stání 5 krejcarů - a to ještě jen kdo dal.
Hrálo se v čísle 1. (bývalý zájezdní hostinec, zrušený), později v čísle 54 (hostinec u Šonků -později U Hrušků-) Ze sálu platila se zlatka (2 Kč). Na nezbytnou hudbu po divadle se nepřiplácelo, avšak tanec po divadle byl hlavním magnetem divadla.
Velice těžko se obsazovaly ženské role. To přimělo faráře Šedivého k návrhu, aby se hrálo bez nich. A tak se Klicperův "Rohovín čtvernohý" dostal na sudoměřickou faru, v jejímž sále se po představení "slavilo" až do rána. Pan farář Šedivý ochotníkům opatřoval -jsa spolužák okresního hejtmana- povolení ke hře. Patří mu proto vděčná vzpomínka - prvnímu osvětovému pracovníkovi..
Červen 1964 - Kronikář pokračuje:
Hlavní překážkou, která brzdila rozvoj ochotnických divadel v polovici 19 stol. byl naprostý nedostatek dramatické literartury. Proto Tyl zprvu vhodné hry překládal z němčiny, ale brzy započal psáti hry české.
Avšak jen několik málo roků trval kroužek nadšených herců. Bratři Bakulovi se kolem r. 1890 odstěhovali do Prahy, někteří se ženili a vdávaly, a byl konec divadla. V létech 90. dal řídící učitel dohromady malou hereckou skupinu a sehrál několik her. Tato družina účinkovala r. 1887 při slavnostním svěcení školy.
V prvních letech nového století se divadla ujal učitel Balek a po něm učitel Veselý, rodák z Lišek. (1903 - 4). V divadle účinkovaly jenom děti.
V tradici dětského divadla pokračoval autor Pamětní knihy Karel Mikeš, který se v r. 1905 do Sudoměřic přistěhoval.
1906 sehrána hra se školními dětmi.
Obnovení činnosti

1908 31.prosinec, Tatínkovy juchty, hrál nový soubor: mladí - Ladislav Šonka, František Jáchym (syn jednoho z prvních ochotníků) a Prokop Průcha a dále mladý Antonín Motl, hudebník ze Smolče. Ze starších to byli sádecký Lála a E. Ryby, topič na pile. Z žen hrály: Šonková Klementýna, Šonková Ludmila, Jáchymová Marie a Marie Lálová. - Hráno bylo ve prospěch "Polévkového ústavu". Vstupné: sedadlo 60h., stání 30h. Po divadle byla volná zábava. (Tanec jinak by byla návštěva malá.)
1909 12. duben, Štolba: Staří blázni, nově na jevišti vystoupili František Daňha, Jan Lososos, Vojtěch Suchan z Bežerovic a František Vachta ze Sudoměřic.
1909 - 31. prosinec, Oliva: Juličiny vdavky, zvýšené vstupné ukazuje vývoj úrovně divadla. (80h, 60h, k stání 30h.)
1910 - o Vánocích, Oliva: Bujná krev.
Podmínky, za jakých jsme v uplynulých letech hráli: Za jeviště i hlediště nám sloužil nynější lokál v č. 54 v rozměrech 8 x 6 m. Jeviště mělo rozměry 8 x 2,5 m, takže hloubka hlediště nebyla ani 5,5 m. První řada byla těsně u jeviště. To stálo na kozách, které jedné zbyly z původní jevištní knstrukce. Prkna se na každé představení dlužila z paarské pily. Vlastní jeviště mělo: přední oponu, na níž autor namaloval jakýsi hrad, zadní oponu oboustranně malovanou. Na jedné straně zobrazen les, na druhé straně stěna světnice s okny. tato opona ležela přímo na stěně, takže, kdo někdy se zapomněl na nesprávné straně, musil po čtyřech podlézt pod jevištěm. (I to se stalo kněžně v Lucerně a byla to podívaná, jak se , oděná krinolínou, soukala pod jevištěm!) K jevišti ještě příslušely čtyři malé úzké kulisy. Na jedné straně stromoví, na druhé části světnice. Poněvadž malba kulis i zadní opony byla velmi zašlá, opravil ji Alois Šonka, syn hajného, vyučený malíř pokojů. (padl v první světové válce.) Jako sedadel užili jsme vžy všech právě nepotřebných židlí z přízemního lokálu a nedostávající židle nám celkem velmi ochotně lidé zapůjčovali. Vespod sedadla se křídou napsalo domovní číslo majitele a podle toho se hned po představení židle vracely. A to při každém představení až do září 1925, kdy byla postavena Sokolovna.
Bilance čtyř roků. ťyři hry, všechny úspěšné. Bohužel všichni mladí odešli za povoláním ze Sudoměřic a náš nejlepší komik Antonín Motl odjel do Ameriky.
1918 - Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, teprv v druhé divadelní etapě prosadil jsem, přes odpor velké části ochotníků, hráti bez tancovačky.