Texty: AS 2003, č. 3, s. 33 - 34, Alena Exnarová.

Miletínské divadelní jaro

Východočeská přehlídka venkovských divadelních souborů (25. - 27.4.2003) se konala v Miletíně poprvé a moc jsme si to užili. Místní soubor v čele s panem starostou Slávkem Hýbnerem se o nás staral vzorně a nečinilo mu problémy pobýt s družícími se divadelníky až do ranních hodin. Neboť i takové to bylo a někteří silní jedinci se prozpívali sobotní nocí až do nedělního dne bez minuty spánku.
Všechno se dělo na náměstí v Sousedském domě. Už sám název je nádherný a stejně dobře bylo i uvnitř. Po odehraných představeních se posunulo pár lavic, přidaly stoly, rozhrnula roleta u baru a mohli jsme si povídat, posedět, popít podle libosti. Když byl čas oběda či večeře, spustili jsme se dolů do restaurace, kde nám báječně vařili. Ti otrlejší se pak ještě v noci dorazili nahoře u baru tlačenkou, utopenci nebo gulášovou polévkou. Nemluvě o místní specialitě, Erbenových miletínských modlitbičkách, které jsme neustále chutnali a mnozí vykoupili obě zdejší cukrárny, aby si něco přivezli i domů. Když se nám chtělo na vzduch, okupovali jsme parčík za Sousedským domem. A v něm taky stála bývalá lékárna, která byla k dispozici odborné porotě. Ta pracovala ve složení Saša Gregar, Jaromír Vosecký a moje maličkost, v pátek místo Jaromíra se zaskakujícím generálním inspektorem českého divadla profesorem Císařem. A pochopitelně celou tu dobu s tajemnicí Naďou Gregarovou. Bydleli jsme za rohem v Celní škole, z oken koukali na zámeček, který se rekonstruuje a v němž bude sídlit muzeum ochotnického divadla.
Počasí bylo nádherné, a tak jsme byli zvědaví, jak to bude v divadle s návštěvností. Ale i ta byla bezvadná a sál byl z větší části plný na všechna představení. Ovšem nejen to – miletínské publikum je skvělé, vděčné, spontánní a nešetřilo potlesky za každou podařenou scénu. Také si všichni pochvalovali, jak se jim dobře hrálo.
Viděli jsme celkem sedm představení. Jako první vystoupil v páteční podvečer divadelní soubor Symposion z Třebechovic pod Orebem s dramatizací několika povídek z knihy Roarka Bradforda Černošskej Pánbůh a páni Izraelitiv dramatizaci a režii Rudy Faltejska, kterého si soubor přizval na pomoc. Potěšilo, že se zkušenější členové spojili s mladými, kteří se rozhodně neztratili. Představení je zajímavé jednoduchostí ve výtvarnu, kdy se z černobílého základu postupně vylupují barevné prvky tak, jak se svět zabydluje. Stejně jednoduše je veden i děj. Ale herecké výkony působily v Miletíně až na výjimky trochu unaveně, a tak nejpůsobivější složkou inscenace zůstala bezesporu složka hudební – živé a bezvadné provedení černošských spirituálů.
Páteční večer patřil domácím – divadelnímu souboru Erben Miletín, který nastudoval hru Karla Poláčka Vše pro firmu aneb Otec svého syna v režii Slávka Hýbnera. Viděli jsme poctivé představení, zorganizované v prostoru i v odpovídající výpravě, jehož základem bylo dobré typové obsazení postav. V samotném provedení jsme se pak setkali se směsicí hereckých stylů i s problémem, že ne všichni herci se vzájemně poslouchají, ale naopak hrají sólově vůči publiku. Tempo představení bylo vesměs volné, jen některé postavy vnesly na jeviště díky svižnější interpretaci větší vzruch a pohyb – především teta Valerie Růži Kněžourkové.
V sobotu dopoledne byla na programu přehlídky pohádka. Obnovená činnost divadelního souboru J.K. Tyl při MKS Meziměstí, které se ujala parta mladých lidí, byla započata jevištní realizací Ladovy pohádky “naruby” O nezbedné princezně. A nutno říci, že to byl začátek víc než zdařilý. Úprava režisérky Ireny Kozákové se stala dobrým východiskem pro budování jednotlivých situací. Pohádku inscenuje v jednoduché výpravě, která umožňuje rychlé proměny prostředí. Královská chalupa a posléze i kouzelníkův hrad jsou řešeny plošnými malovanými kulisami doplněnými reálným nábytkem, les pak je znázorněn zatahovacím látkovým závěsem, za nímž se plynule dějí potřebné přestavby. Velkou devizou této inscenace je spontaneita, nasazení všech herců i skutečnost, že režisérka dokázala vytěžit maximum z jejich osobností i limitů. Především první polovina inscenace má vybudované situace s řadou nádherných nápadů. Rezervy jsou ještě v druhé polovině. Zde se méně děje a více odehrává ve slovech a ne všechny situace jsou tak přesně a nápaditě vypracované jako v polovině první. Patrně by prospělo tuto část trochu zkrátit. Ale i přesto jde o inscenaci v oblasti divadla pro děti rozhodně nadprůměrnou a potěšila nás. Soubor byl doporučen na národní přehlídky Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou a POPELKU v Rakovníku.
Divadelní soubor Tyl Králíky přivezl do Miletína národní klasiku – inscenaci Našich furiantů Ladislava Stroupežnického v režii Zdeňka Němečka. Poctivé ochotnické představení, s dobrým typovým obsazením postav a živou muzikou. Herci dobře mluví a je jim rozumět. I několik zajímavých hereckých výkonů jsme viděli (jmenujme Markytku Moniky Altmanové, Dubskou Ivy Musilové či Bláhu Jana Furioso Skalického). S realizací situací ani s dodržováním koloritu si hlavu nelámou – vedle lidových písniček z Moravy zařadí klidně i české. Prostě – tradiční české sousedské divadlo, které jistě potěší především domácí diváky nebo diváky naladěné na podobnou vlnu.
Sobotní program zakončil divadelní soubor Měšťanské besedy v Bystrém u Poličky, který nastudoval tři aktovky A.P. Čechova pod společným názvem Námluvy s medvědem v režii Ivana Svobody. A je třeba říci, že si nevybral právě snadnou předlohu. Je jistě lákavá jemným humorem a komickými situacemi, ale složitá ve své psychologii, v hlubších pohnutkách důležitých pro jednání jednotlivých postav. Inscenace bysterského souboru je realizovaná především v rovině slovní, v podstatě okolo stolu, bez budování situací, kontextů, logického jednání. V oné slovní rovině je odehraná na celkem kvalitní úrovni. Takže dialogy divákovi sice sdělí, ale hlubší souvislosti a důvody jednání postav mu zůstávají skryty. Příjemným oživením inscenace byl vstup herců z hlediště s “živou” harmonikou v úvodu třetí aktovky.
V neděli dopoledne jsme se opravdu zasmáli a pobavili. Divadelní soubor Snoop z Opatovic nad Labem přivezl inscenaci hry Antonína Procházky Vraždy a něžnosti v režii Věry Pečenkové. Hry plzeňského Moličra jsou s oblibou inscenovány na profesionálních i amatérských jevištích, protože jsou téměř vždy zárukou úspěchu u diváků. Ale není to jistě až tak snadné. Protože jsou to situační komedie, vyžadují přesné vypracování situací a přesný timing - každá vteřina, o kterou se zpozdí otevření dveří či příchod postavy, poznamená humorný dosah situace. Opatovičtí se s požadavky žánru vyrovnali velmi dobře. Situace byly vymyšlené a vybudované a většinou fungovaly přesně. Jen byl v Miletíně problém s poněkud delšími příchody z hlediště, dán umístěním zdejších dveří. Scénu jinak vyřešili jednoduše. Je na ní jen to nejnutnější, co je třeba pro to, aby inscenace fungovala. Zajímavé a odpovídající je i typové obsazení postav. V podstatě všichni aktéři jsou schopni naplnit na slušné úrovni požadavky, které na ně žánr inscenace klade, i když je třeba konstatovat, že pánská část souboru se se svými úkoly vyrovnává o něco lépe. Herecky nejpřesnější jsou oba Němci, Willibald a Theobald (Petr Syrůček a Jaroslav Jetmar), i když právě tyto figury by mohly nejsnadněji lákat k podbízivému přeťápnutí ve výrazových prostředcích. Soubor byl nominován na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.
Na závěr přehlídky vystoupil divadelní soubor Klicpera Chlumec nad Cidlinou s hrou Georgese Feydeaua Ťululum v režii kolektivu. A právě v kolektivní režii, respektive ve skutečnosti, že soubor postrádá režiséra, je i základní problém chlumecké inscenace. Soubor oplývá zkušenými hereckými individualitami a také každý na jevišti sám za sebe dělá co může. Ale nejsou vybudovány situace a každá figura je tak trochu “z jiné komedie”. Prostě chybí jednotící pohled režiséra. A taky přísnost, protože vnášení “čechismů” a nevhodných improvizací některými herci je na škodu celku. Jinak lze říci, že se Chlumečtí svým pojetím Feydeaua, které se více než svižnému vaudevillu blížilo anglickému psychologičtějšímu humoru, postarali o příjemné zakončení celé přehlídky.
Co dodat na závěr? Přehlídka byla zajímavá především řadou lidských osobností, s jejichž projevem na jevišti jsme se setkali. Ale také jsme velmi silně postrádali umění komunikace s partnerem v situaci a vůbec schopnost situace budovat – ve všech inscenacích s výjimkou meziměstské a opatovické. To vedlo porotu k úvaze zaměřit při příští přehlídce hodnocení i jako seminář s praktickými ukázkami tímto směrem.
Na úplný závěr této reflexe se vrátím zase na její začátek. V Miletíně bylo prostě skvěle a pevně věřím, že ne naposled. Spokojeni byli i generální inspektor českého divadla s chotí. Takže za všechny posílám do Miletína díky a srdečný pozdrav!
Alena Exnarová
Převzato ze zpravodaje HROMADA č. XXXVI / 2003